fbpx
Zveřejněno: 4. 9. 2017

Veronika Khek Kubařová, kmenová herečka pražského Dejvického divadla, oslavila začátkem léta třicítku a přiznává, že s ní přišel životní zlom. Čím dál víc se totiž zamýšlí nad sebou samou a nad tím, co prožívá. A protože cítí silné sepětí s přírodou, tak třeba při horských túrách sbírá odpadky. Ostatně, jako malá chtěla zachránit svět…

V létě jsme vás mimo jiné viděli jako Ofélii v Hamletovi v rámci Letních Shakespearovských slavností. Říkáte, že v každé roli pro sebe hledáte nějaké poselství. K jakému jste dospěla s Ofélií?

Velké příběhy a osudy mě baví sledovat, i když sama bych je zažívat nechtěla. Ofélie v Hamletovi neunese obrovský smutek z toho, že její partner nechtěně zabije jejího otce, a ze zoufalství spáchá sebevraždu. Klíčem k uchopení té role pro mě bylo, že to její hlava nedokázala zpracovat a unést. Pak se člověk dostane do bezvýchodné situace, kterou neumí řešit, a něco v něm přepne. Chci si myslet, že by to šlo zvládnout, ale takhle je to napsané.

Dotýkají se vás divadelní nebo filmové kritiky?

Přála bych si, aby kritiky byly vždy skvělé, protože když si přečtu špatnou kritiku na představení nebo je tam zmínka o mně, nalijou se mi do očí slzy, anebo se rozčílím. Mám tendenci se obhajovat a vysvětlovat, než mi dojde, že to je vlastně úplně jedno. Takže tu emoci sebou nechám projít a někdy pak i přemýšlím, jestli na tom opravdu něco není.

Duchovní učitelé zdůrazňují, že po chvále musí kritika přijít zákonitě, protože tím se zachovává rovnováha…

To je teď moje velké téma, protože se snažím pochopit a přijmout, že nemůže být stále vše jenom růžové. Vím, že všechno jsou jenom různé barvy života. A krásně je to vidět i v přírodě. Jeden den svítí sluníčko, druhý den je zataženo a přitom je vše v naprostém pořádku. V přírodě mi dochází řada věcí.

11021089 805487199500908 8475588645522604053 n

Jaké například?

S Pavlem (manželem, divadelním režisérem Pavlem Khekem – pozn. aut.) jezdíme rádi do Krkonoš. Nedávno jsme vyjeli autobusem k Vrbatově boudě a vystoupili do naprosté mlhy. A najednou mi bylo dobře, protože jsem musela řešit, kam šlapu, což mě dostalo do dimenze "tady a teď", kdy člověk nic neřeší. Uvědomila jsem si, že to je také to, co mě asi ze všeho nejvíc baví na cestování a herectví, protože žiju daným, přítomným okamžikem a nic jiného pro mě neexistuje. Anebo se v přírodě dívám na květinu, uvědomuju si, že rozkvete, a pak musí zákonitě odkvést. Stále víc vnímám fungování přírodních cyklů, které se týkají i nás.

Zlomovou knížkou pro mě před lety bylo Poselství od protinožců. Při čtení jsem měla pocit, že jsem se dostala do své podstaty a všichni jsme součástí jednoho celku. A silně na mě zapůsobila i kniha Marcelka z hor, kde Marcelka, naše současná mystička, popisuje své setkání s medvědem "čumáček na čumáček". Často jsem pak myslela na to, že když v sobě člověk najde pokoru a klid, nemusí se mu v takové situaci nic stát. Od té doby, co jsem to četla, si také vážím, když ve volné přírodě vidím třeba srnku, zajíce nebo se nám ukáže nějaký dravec. Přijde mi to nádherné.

Pokud vím, na delší cesty se vydáváte především do Asie a na svatební cestě jste byla na Srí Lance. Jaké to bylo?

Mám ráda černý čaj s medem, kafe vůbec nepiju. Na Srí Lance jsme proto kromě jiného chtěli vidět čajovníkové plantáže, ale ne takové, kam vozí turisty. Nechali jsme se tedy tuk-tukem odvézt kamsi do hor, ale byly tam jen domečky a křoví. Po nějaké době jsme už ani nevěděli, kde jsme, a začali se vracet. A najednou na nás mávaly nějaké děti a pak vyšla žena a zeptala se nás, jestli hledáme čajovníky.

Šli jsme za ní a na jednom místě rozhrnula křoví, za nímž se otevřely obrovské čajové plantáže. Pak nás po nich provedli a byla to neskutečná exkurze, která skončila u nich v obýváku na místním čaji s mlékem a byla tam i jejich devadesátiletá babička. Další den nás ještě pozvali na oběd, takže jsme se vrátili do městečka, nakoupili dárky a druhý den se tam vypravili znovu. Dodneška si s tou jednou holčičkou, která uměla nejlíp anglicky, posíláme pohledy a dopisy. Dokonce si zapamatovali, kdy má Pavel narozeniny, a poslali mu přání, což mě dojalo. Letos jsme moc necestovali, ale zato jsme si pořídili pejska, voříška Barnyho, kterého jsme si vzali od kamarádů.

Co vám to přineslo nového?

Před časem jsem si všimla, jak pejsek proměnil moji kamarádku – jako by se v ní něco otevřelo – a mám pocit, že to teď Barny udělal i s námi. Proto mu říkám „otvírač srdcí“. Dřív mi například záleželo na tom, aby manžel nepokládal na pohovku batoh, který dává v tramvaji na zem. Pes ale přijde zvenku, a než se otočím, je na pohovce, takže špína z chodníku je u nás v obýváku už něco normálního. Samozřejmě s ním chodíme na tréninky, aby to byl vychovaný pes, ale zatím to je divoké štěně.

Doma nám už Barny zničil spoustu věcí, třeba rozkousal moje oblíbené džíny nebo se zuby zavěsil na ramínko s mými šaty, které pak roztrhl. A ještě k tomu nám nastal režim venčení, ale přesto to vnímám pozitivně.

foto lucie vitkova 2

Jako malá jste prý chtěla zachránit svět. Co by podle vás mohlo dnes zachránit svět?

Uvědomuju si, že naše doba je výjimečná už proto, že víme věci, které bychom se jindy ani nedozvěděli. Dříve mě všechno, co se děje na světě, trápilo, ale pak mi přišlo na mysl, že vlastně nevím, jak dlouho můj život bude trvat, a nechci, aby mě to ovlivňovalo. Týká se to hlavně politiky a náboženství. Mám pocit, že mezi lidmi chybí především laskavost a že podstupujeme důležité lekce, abychom se jako lidstvo posunuli dál.

Možná ještě víc mě ale trápí, že se plýtvá vodou a nemyslí se na čistý vzduch, zkrátka že se nepřiměřeně rozpínáme a v naší civilizaci plýtváme všemi zdroji i jídlem. V Asii jsou zase hory odpadků. Na Srí Lance nám dali jídlo na talíři potaženém igelitovým sáčkem. Nudle jsme snědli, oni pak stáhli pytlík, který vyhodili, a talíř nemuseli mýt, protože voda je vzácná a šetří se s ní. Jenže igelitový sáček je stejný problém jako voda, možná i větší!  V Krkonoších jsou teď rozmístěné vzdělávací cedule, kde je psáno, za jak dlouho se v přírodě rozloží plastová láhev, igelitový sáček, konzerva atd., aby si to aspoň někde lidé uvědomili.

Když chodíme po horách, občas přitom sbírám i odpadky, takže jich dolů snesu třeba plnou tašku. Nemám na nikoho vztek, spíš si myslím, že obal od tatranky někomu asi ulétl.

V jednom z rozhovorů jste říkala, že jste při natáčení ráda v historických kostýmech. Může to být otisk z jiné úrovně, respektive vašeho jiného života…

Jestli to tak opravdu je, tak jsem musela být nějaká šlechtična, protože si tam představuju, že spím v těch největších postelích s nebesy, sedím na divanech, piju z krásného šálku a mám služebnictvo. A i když mě při natáčení třeba šaty škrtí, nemůžu se dočkat, až je budu mít na sobě. Možná jsem šlechtična byla, nebo bych jí chtěla být. Proto mě také tak bavilo načítat audioknihu Poslední aristokratka od Evžena Bočka.

foto: Lucie Vítková, facebook Veroniky Khek Kubařové

Tipy redakce

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu vytváříme sami

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu vytváříme sami

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...

Proč se písek krade z pláží? Je to podobně cenná komodita jako voda

Proč se písek krade z pláží? Je to podobně cenná komodita jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.