fbpx

Začínal v kapele Southpaw a po 12 letech se k ní vrací. Dneska se ale Karel Havlíček živí hlavně skládáním hudby pro americkou filmovou produkci. Jak se žije skladateli v době koronaviru?

Zveřejněno: 2. 3. 2021

Jméno Karel Havlíček má řada z nás dnes spojené s ministrem průmyslu a taky dopravy české vlády, která se marně snaží ukočírovat koronavirus. Ve světě hudby je ale známý jiný Karel Havlíček. Bývalý člen kapely Southpaw, zvukař a producent je dnes uznávaným hudebním skladatelem především filmové muziky, který pendluje mezi pražským Karlínem a Los Angeles. Karel skládal hudbu například pro americký film Lion Ark nebo pro seriály HBO Terapie a Mamon. Nejen na to, jak se žije hudebnímu skladateli mezi Amerikou a Evropou v době koronaviru, se ho v podcastu FlashCast ptal jiný Karel. Taktéž hudebník, moderátor a zakladatel softwarové společnosti BrandCloud.pro Karel Drašnar.

Pokud jsme napsali, že je Karel bývalým členem skupiny Southpaw, nebylo to zcela přesné. Kapela, která si svou největší slávu odbývala na konci 90. let a na přelomu tisíciletí, totiž aktuálně nahrála nové album. „U ledu to tedy vůbec není, protože jsme právě dokončili desku. Myslím si, že do měsíce by mohla být hotová,“ slibuje v rozhovoru Karel Havlíček.

Na co jsi měl v minulém roce ještě čas? Tedy kromě toho natáčení desky...

Bylo to milion tun práce. Jedno studio mám tady v Praze, druhé v L. A., takže to mám navíc všechno vynásobené dvakrát. Nejvíc času jsem asi trávil na americkém filmu, který jsem dokončil koncem léta 2020. Začal jsem ho dělat v Americe, pak jsem přijel do Česka a od března, kdy začala ta stopka, jsem ho tedy dodělával tady. V létě jsem ještě vydal svoji vlastní desku klasické hudby nazvanou Spoken.

Ty ses tedy do Česka vracel kvůli koronaviru?

To ne. Já to většinou s agentem plánuju tak, že jsem přes zimu v L. A., protože obecně zimu nemám fakt rád, a na léto se vracím do Česka. Já jsem se vrátil, když už bylo jasné, že se něco děje, ale taky jsem potřeboval pracovat i tady. A týden poté, co jsem přiletěl, se všechno uzavřelo.

Ten objem práce byl jednu chvíli o dost menší, ale teď se to díky Netflixu a podobným online seriálovým a filmovým platformám zase vrací zpátky. A je to fajn.

Pro mě to ale taková změna nebyla, protože jsem hodně ve studiu a píšu. Jako skladatele mě to vlastně naštěstí tolik nezasáhlo. Filmová hudba, to je většinou dlouhodobý projekt, třeba na rok dva. Takže já jsem rok 2020 překlenul prací, která vznikala už rok předtím. 

Jak se člověk vlastně dostane od Southpaw k natáčení hudby k reklamám, seriálům, filmům a k tomu ještě třeba i v Americe?

Ono to všechno vznikalo tak kolem roku 2005, možná až v roce 2007... Poslední deska se Southpaw vyšla v roce 2008, takže někdy v té době. Měl jsem to jednodušší v tom, že mám v Americe bráchu, který je malíř a dlouhodobě tam žije. Pomohl mi tam najít kontakty, takže jsem měl možnost se tomu věnovat a začít točit krátké shoty. Ale bylo to samozřejmě hodně dlouhodobé.

Je tam obrovská konkurence, pořád do té branže přicházejí noví lidé. A mám tam už i spoustu kamarádů, kteří za posledních sedm let skoro nemají práci. Ten objem práce byl jednu chvíli o dost menší, ale teď se to díky Netflixu a podobným online seriálovým a filmovým platformám zase vrací zpátky. A je to fajn. V Česku té práce naopak ubylo. Všichni šetří peníze, tak si i k reklamám vezmou muziku, která není unikátní ani ničím zajímavá. Asi to tady prostě stačí.

Máš pocit, že se díky streamovacím platformám tedy bude filmům a jejich tvůrcům dařit líp?

Hlavně je super, že je ta práce, že už se zase smí točit a taky točí. V té branži je i pro mě nevýhoda, že nemám žádnou jistotu. Teď mám ale v Americe výhled na tři filmy, takže si říkám, že kdyby to dopadlo, tak by to bylo úplně geniální a byl bych v klidu.

Jak to ale v tomhle ohledu dopadne s klasickým kinem?

To je opravdu otázka. Já sám miluju chození do kina a ty velký filmy chci i v kině vidět. Je to o tom sdílení a sharování s lidmi okolo. Zároveň se ale necítím na to, že bych šel do kina s rouškou, že by se tam každej ohlížel na někoho, kdo zakašle... Ale kinům držím palce, to každopádně.

Problémy mají velké kinořetězce, ale budou je mít i malá kina. Ta dokonce tvrdí, že kdyby se teď otevřelo, tak nemají co promítat.

Obecně to bude problém. Poslední velký film Christophera Nolena šel na streamovací platformy, uvažuje se o tom, že takhle pustí do světa i nového Bonda, i když to původně odmítali. Až tohle začnou dělat ve velkém, tak se může zjistit, že kina nejsou potřeba. Záleží jen na tom, jestli ty filmy na platformách začnou vydělávat. A když se zjistí, že streamovací platformy vydělají stejně jako kina, tak ty filmy budou prostě na nich.

To je vlastně i stejný případ, v jakém teď žijí kapely a hudebníci. Jak se teď protloukají kluci ze Southpaw?

Protloukají se dobře. Jirka Burian dělá své projekty, má Kapitána Dema. Ten, kdo nemůže hrát, si zaleze do studia a nějak to přežije, protože má třeba už velké jméno. Ale třeba začínající kapely, který ještě nebyly úplně rozjetý, a hudebníci, kteří neměli našetřeno, prostě museli jít normálně makat. Pro ně to musí být strašně těžký. Pokud jsi v kapele, která se živí koncertováním, tak to prostě nejde. Příjmy z koncertů a z merche jsou pryč a člověk najednou nemůže dělat nic. A pokud si starší na nějakou rekvalifikaci, tak v podstatě nepřežiješ.

Na to pak navazuje i u hudebníků otázka příjmů ze streamovacích služeb. Hudební společnosti už kapely neuživí i ty máš na Spotify deset tisíc posluchačů, kteří si přehrávají tvoje skladby…

No, v tom sále by to zase byla lepší varianta. Ten příjem ze streamovacích služeb je ale každopádně dán nějakou kolektivní smlouvou ještě z doby, kdy snad vznikl internet. Takže je to špatně nastavený. Tenkrát nikdo neodhadoval, že to bude nakonec rozhodující platforma, kde se bude prodávat muzika. A samotní umělci tedy z těch smluv moc nemají.

Karel Havlíček (1974)

Hudební skladatel, producent, autor filmové, seriálové a reklamní hudby. Narodil se v Praze. Díky otci, který byl zahraničním zpravodajem ČTK, se už v minulém režimu podíval do ciziny. Do Prahy se vrátil v 11 letech. Věnoval se hudbě a zvuku. Působil (a vlastně ještě působí) v kapele Southpaw. Pracoval jako zvukař a producent. Nyní skládá filmovou a seriálovou hudbu, pracuje střídavě v Los Angeles a Praze. Vytvořil například hudební doprovod pro americký snímek Lví archa (v originálu Lion Ark) režiséra Tima Phillipse, dále pro horor Ghoul od Petra Jákla či pro seriály Mamon a Terapie z produkce televizní stanice HBO Europe. Složil též hudební znělky pro ČT sport a ČT 24 včetně jejího pořadu Události a také znělky pro stanici Nova Action.

Proto vznikají v Americe různé platformy, které chtějí mít úplně jiné dělení peněz, protože když se podíváš, tak máš sice Facebook, který ti vygeneruje miliony čísel, ale ta hodnota těch čísel není taková, jaká by měla být. Takže to, co chodí ze streamovacích služeb, rozhodně není na to, abych si koupil půlku Karlína. Upřímně, tyhle příjmy ani nějak zásadně nesleduju.

Takže naděje na uživení pro hudebníky skrze streamovací služby moc není.

Ne. To určitě ne. Ony tam přešly ty nahrávací společnosti, které už teď nevydělávají na prodeji cédéček, a nastavily ty podmínky tak, že pro ně jakžtakž výhodné jsou. Pro ty výkonné umělce, kteří jsou vlastně na začátku toho řetězce, se ty příjmy procentuálně spíš ještě snížily.

Příjmy to tedy nevytrhnou. Co je podle tebe ale nejdůležitější v kapele?

To přátelství, ta chemie. To je asi pro posluchače těžko sdělitelnej zážitek. Strašně záleží na tom, jací lidé v té kapele jsou, z toho vznikne ten mix, kterej ten styl hudby určí. Vždycky záleží na tom týmu. A já jsem si řekl, že jinou kapelu než Southpaw už nahrávat nebudu. A taky jsem od tý doby pro jinou kapelu muziku nedělal. Dneska už jsem se taky posunul trochu jinam. To pódium s kapelou je pro mě pořád silná nostalgická věc, ale už to očekávání prostě nemám.

Ale něco se stát muselo, když jste se po takové době, 12 let po poslední desce, dali dohromady a nahráli desku novou.

Tlačili jsme to i tím, co jsme složili vlastně my s Jirkou Burianem. Mně to vzniklo z chvilek, které si i při tvorbě filmový hudby nechávám pro sebe. Něco si tvořím a najednou si říkám, vždyť to je Southpaw. Dělám to takhle už nějakých deset let, pak jsem se sešel s Jirkou a zjistili jsme, že děláme to samý. Pořád máme nějaký napojení, ten směr, kterým to má jít, plus je to ovlivněné těma novýma věcma, které děláme. Vlastně jsme to takhle paralelně dělali, aniž bychom od toho něco čekali.

Jak se Karel Havlíček vlastně dostal k hudbě, jak vzpomíná na 90. léta? Jak má dnes tento uznávaný skladatel zařízené studio v Americe a jak v Česku? A jak se vlastně rocker a hudebník nabíjí, aby si udržel v kondici hlavu i tělo? Podívejte se na celý podcast na FlashCast.cz.

Související…

I za to může covid: Prodeje vinylů v USA poprvé od 80. let překonaly cédéčka
Jan Handl

foto: Archiv Karla Havlíčka, zdroj: FlashCast

Tipy redakce

Horská dráha? Zábava pro šlechtu může nyní sloužit i k eutanazii

Horská dráha? Zábava pro šlechtu může nyní sloužit i k eutanazii

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...

Písek z pláží nekradou jen turisté. Je to podobně cenná komodita jako voda

Písek z pláží nekradou jen turisté. Je to podobně cenná komodita jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...