„Tajemství, už jen když to slovo vyslovíte, má zvláštní kouzlo. A vztah bez rozměru tajemství je jen karikatura vztahu. Mám na mysli tu příjemnou nejistotu: Co bude dál? Čím se dotknu svého protějšku a jak se můj protějšek dotkne mne? Co mne příště osloví a jak budu chtít promluvit do vztahu já? Nekonečné množství vztahů s sebou nese nekonečné množství tajemství,“ říká psychoterapeut Jiří Chvála, který nám na základě své dlouholeté praxe pověděl, co nejčastěji způsobuje krach dlouhodobých vztahů, jak tyto vztahy oživovat, jaké nedobré motivy nás vedou k uzavírání partnerství i to, kdy je čas přemýšlet o rozchodu.
Tak nám jedno prozraďte, jaké je tajemství dlouhodobého vztahu?
Dobře. Prozradím vám především, že dlouhodobý vztah je ve skutečnosti nesmírné množství vztahů. Jeden končí, další začíná. Nebo se třeba také překrývají. A současně je to odhodlání a ochota dopřát si to nesmírné množství postupných či sousledných vztahů a zážitků na „jednom hřišti“. Jde pochopitelně o přirovnání, které v mnohém pokulhává. Ale přesto u něj zůstanu: Když vám atrakce z jedné pouti přestanou vytvářet zajímavé zážitky, můžete jít na jinou. Ale budou ty další atrakce více pouťové? Anebo najdete nakonec nějakou pravou pouť, ze které už nikdy neodejdete?
Rozumím tomu dobře, že vztah je pomyslná pouť plná atrakcí, mezi kterými přecházíme? Jak se vztah vyvíjí, tak jedna atrakce přestává být atraktivní, zatímco další – nepoznaná – je lákavá? A problém může nastat, když tu atrakci, co chybí, hledáme na jiné pouti... Je tedy nutné nechat si na ty další atrakce zajít chuť?
Všechny atrakce světa stejně nikdo nestihneme. Některé si naplno užijeme na vlastní kůži, jiné jen letmo, u dalších jsme třeba angažovanými diváky a o mnohých se ani nedozvíme. Dlouhodobý vztah má šanci tam, kde s ním člověk už dopředu počítá, kde se k němu dobrovolně „naprogramuje“. Asi jako někdo, kdo si kupuje parcelu a staví dům, aby jej budoval a tvořil u něj zahradu, v níž se bude cítit tak dobře, jak dobře si ji uzpůsobí.
Pro co nejlepší soužití s druhým člověkem je výborným předpokladem co nejlepší poznání sebe sama. Pokud mám sám jasno v tom, co je pro mne důležité, a co je podružné, co jsem a co nejsem schopen odpustit a proč, kde jsem sám silný a kde mám slabiny, mohu se už na začátku vztahu lépe zorientovat.
A pokud jde o vztah partnerský, je velmi prozíravé, jsou-li na dlouhodobý vztah naprogramováni oba partneři. A je ještě prozíravější, pokud k takovému programu přistupují jako k tvůrčímu záměru. Řečeno pouťovou metaforou, je lépe, když se chystají jít atrakce sami vytvářet, aktivně je udržovat v chodu, případně je přestavovat, než když mají v úmyslu jít hotové, jiným člověkem vytvořené atrakce, pouze využívat, konzumovat a čekat, jak dlouho budou ze setrvačnosti fungovat a poskytovat zábavu.
Mám pocit, že se bojíme navazovat dlouhodobé vztahy, je to tak?
Ano, pro někoho může hrát roli strach. Strach z toho, že sám jako partner selže. Spíše pro ženy možná platí trochu jiný strach – strach z toho, že se ve svém výběru nestrefí do té pravé romantické předlohy, že iluze dokonalého muže společníka, ochránce a vychovatele dětí, se nenaplní. U jiných to může být strach ze závazků, z dlouhodobé odpovědnosti, ze ztráty osobní svobody. A také strach z definitivního ukotvení jakožto příznaku neúprosně se blížícího pokročilého věku. Strachů může být nepřeberně.
Proč v dnešní době tolik lidí žije o samotě?
Setkal jsem se osobně jen s docela nepatrným počtem lidí, kteří programově chtěli žít sami. Já bych lidi, které vy označujete jako žijící sami, označil spíše za ty, kteří preferují co nejvíce individualistický styl rozhodování a uspokojování svých potřeb, ne nutně samotu. Zdá se mi, že se přitom často orientují na nějakou formu skupinové sounáležitosti. Mají řadu známých, přátel, spolupracovníky v zaměstnání, spřízněné vyznavače stejných koníčků a podobně.
Další snad celá polovina sezdaných se rozvádí...
Tady se nabízí opět celá plejáda odpovědí. Budu vycházet ze zkušeností z mé poradenské a terapeutické praxe. V mnoha případech hraje při rozchodu s dosavadním partnerem roli sblížení s někým, kdo se pohybuje ve stejné „sociální bublině“, například v práci, nebo v kolektivu zájmové aktivity. Dotyčný muž či žena začne mít pocit, že „domácí vztah“ je už vyčerpaný, přežitý, příliš obyčejný a bez potřebného zájmu ze strany dosavadního partnera. Naopak nový parter má nějaké zatím nevšední kouzlo, charisma, nabízí druhému intenzivně svou pozornost, a pokud se oba znají už trochu déle, propadnou navíc dojmu, že už je jejich přitažlivost prověřená časem, a partnerství je tedy už vyzkoušené.
Vztah se začne rozpadat tehdy, když pro mne druhý přestane být inspirující. A je v zásadě jedno čím. Svou fyzickou nebo psychickou přitažlivostí, svou úspěšností, svým potenciálem…
Jenomže to je mylná představa, že?
Přesně tak. Takový kontakt obvykle žádné prověření nepředstavuje. Stále je to tak trochu „vztah na dálku“, oproštěný od třecích ploch intenzivního společného soužití. To ale ani jeden z „nového páru“ nevidí, či lépe nechce vidět.
Měl byste ještě do třetice nějaký příklad?
U žen někdy přichází něco, čemu já říkám „duchovní revoluce“. Náhle třeba prostřednictvím kamarádky objeví nový životní styl, nové hodnoty, nějakou formu duchovní kultivace. A současný partner se během takového přerodu v očích ženy změní v „zaostalého neotesance“, který pro ni nemá pochopení. Ale motivů pro rozchod jsou stovky nebo spíše tisíce.
Nechybujeme už při samotném výběru partnera?
No, tím bychom se dostali k dalšímu obsáhlému tématu, které by mohlo být na pokračování.
Je neuvěřitelné, co všechno může hrát roli pro výběr partnera. I v dnešní době se lidé sestěhovávají a oddávají, aby utekli tíživé atmosféře původní rodiny. Tedy nechávají se novým vztahem zachránit od předchozího nezdravého a nevyhovujícího vztahového prostředí. Někdy se záchrana povede se vším všudy, jindy nikoli.
Ano, chceme být zachráněni. Ale jsou i opačné případy, že? Jakási role zachránce...
Asi máte na mysli případy, kdy si žena vyhlédne muže nebo muž ženu ne proto, že mu připadá jako skvělý partner nebo skvělá partnerka, jako dospělý soběstačný jedinec, od něhož si slibuje skvělou spolupráci ve vztahu, ale proto, že jej nebo ji chce zachránit! No a po nějakém čase z role záchranáře vystřízliví.
A co potom strach, že zůstanu „na ocet“?
Ano, motivací pro výběr partnera také bývá volba z nouze: nikdo jiný o mě nestojí. Anebo potřeba rychlého biologického materiálu pro zplození potomků. A mnoho a mnoho dalších…
Zamilovanost trvá do doby, než si na druhého zvyknete. Než ho přestanete považovat za „vzácného“ a začnete jej považovat kompletně za „svého“.
Jak udržet emocionální i fyzické spojení, když přijdou těžší chvíle? Mnoho vztahů se rozpadá třeba při ztrátě dítěte. Jak se neodcizit?
Často od klientů slýchám, že když se vydali na společnou dovolenou, najednou bylo všechno jednodušší. Dokonce i manželé, kteří spolu v běžném každodenním životě komunikovali jen sporadicky a technicky, si najednou společných chvil užili, anebo zhodnotili dovolenou tak, že proběhla v klidu, že po dlouhé době na ní zažili klid. To se pochopitelně nestává vždy, není to pravidlo.
Co to ukazuje?
Ukazuje to na některé důležité aspekty vztahu: Na dovolené, protože tam není nic jiného na práci, není tam například žádná „důležitá“ profesní zodpovědnost, se opět dostanou ke slovu spontánní reakce, spontánní vzájemné vztahy. Také je třeba v novém prostředí začít tak trochu od začátku. Domlouvat se o všech možných provozních a technických věcech, aniž by se přitom poukazovalo na minulé nedostatky, chyby či naschvály. Ty se totiž v novém prostředí nestihnou tak snadno vytvořit. A protože v novém prostředí není mnoho jiných vazeb na jiné lidi, jsou partneři odkázáni na spolupráci. Dokonce si znovu jeden druhého předcházejí, jsou k sobě pozornější.
Jenomže dovolená jednou skončí...
Tohle všechno jsou prvky, které je třeba znovu a znovu nechat vstupovat do obyčejného zavedeného každodenního života, aby se udrželo emocionální a fyzické spojení. Těžké chvíle i odcizení prostě přicházejí. Je třeba jim čelit a i doma si občas hrát na dovolenou.
To, co nám na začátku vztahu na druhém třeba připadá roztomilé, nebo to přecházíme, v nás může postupem času vyvolat alergii. Jak se s tím vyrovnat? Jak přijmout nedokonalosti partnera?
Pro co nejlepší soužití s druhým člověkem je výborným předpokladem co nejlepší poznání sebe sama. Pokud mám sám jasno v tom, co je pro mne důležité, a co je podružné, co jsem a co nejsem schopen odpustit a proč, kde jsem sám silný a kde mám slabiny, mohu se už na začátku vztahu lépe zorientovat. Je normální, že v prvních fázích vztahu chce být každý vnímán co nejlépe a neodradit partnera, proto je tolerantnější, než je pro něho běžné, dává si také sám větší pozor na možné nežádoucí způsoby chování a sebeprosazování, drží se, lidově řečeno, trochu zpátky. U každého je toto období jinak dlouhé, ale „zkušební doba“ je ve vztahu také od toho, aby se lidé poznali nejen v té úvodní fázi, ale ve fázi, kdy už jsou uvolnění, suverénní a bezprostřední. A tam je třeba se rozhodnout, co chci a co nechci tolerovat a také o tom otevřeně hovořit.
Související…
Reklama
Kdy se nejčastěji rozpadají vztahy?
Vztah se začne rozpadat tehdy, když pro mne druhý přestane být inspirující. A je v zásadě jedno čím. Svou fyzickou nebo psychickou přitažlivostí, svou úspěšností, svým potenciálem… A jistěže také v kritických obdobích života, zvláště pokud platí již zmíněná ztráta přitažlivosti nebo úcty a respektu. Často se lidé odcizují při intenzivní péči o děti a souběžném intenzivním budování své profesní kariéry.
Co o nás prozradí několik rozvodů a manželství?
Nevím. Nemyslím, že vícečetné rozvody a nová manželství mají univerzální význam. Bezpochyby to znamená, že takový člověk hledá. Jestli stále hledat chce či nechce, to je otázka. Někdo možná ano. Ke každému z mnoha různých životních období potřebuje odpovídajícího partnera nebo partnerku. Někdo se může v průběhu života měnit tak zásadně, že je na místě zásadní přehodnocení partnerského vztahu. Případně si o přehodnocení řekne sám partner. Jiný sice stále hledá, ale byl by raději, kdyby hledat nemusel. U některých lidí nás může napadnout, že musí vyhovujícího partnera hledat tak dlouho, protože sami sebe ještě pořádně nepoznali. Faktem je, že naše životy jsou vesměs stále proměnlivější, různorodější, čelíme v kratší době více zásadním výzvám, které zpětně formují nás a naše životní styly.
Jak vybudovat rovnocenný vztah? Mnohdy se totiž stává, že jeden je ten dominantní.
Přirozená dominance jednoho nebo druhého z partnerů v různých oblastech života je podle mého názoru nejen možná, ale řekl bych žádoucí. Nežádoucí se mi zdá dominance neautentická, vymáhaná tlakem a násilím. Pokud ovšem myslíme rovnocenným vztahem schopnost partnerů vzájemně se respektovat, slyšet navzájem své argumenty pro různá řešení, doplňovat se a rozhodovat na základě konsensu, pak vás asi zklamu, protože zázračný recept na vybudování takového vztahu nemám. Budou-li toto ale priority každého z partnerské dvojice, mám za to, že vybudování rovnocenného vztahu nestojí nic v cestě. Rozhodně bych však nijak nesnižoval hodnotu vztahů v různém slova smyslu asymetrických, pokud to oběma partnerům vyhovuje.
Zamilovanost trvá maximálně dva roky, že? Někteří lidé potřebují být neustále zamilovaní, proto poté, co zamilovanost opadne, tak ze vztahu odcházejí, je to tak?
Zamilovanost trvá do doby, než si na druhého zvyknete. Než ho přestanete považovat za „vzácného“ a začnete jej považovat kompletně za „svého“. A než polevíte v úsilí jej zaujmout, okouzlit či dobýt. Může to být rok, dva, tři, anebo taky třicet. Pocitu zamilovanosti nahrává schopnost prožívat vztah jako nesamozřejmý. Usilovat o jeho naplnění. Ano, jsou lidé, kteří partnerský vztah prožívají trochu jako adrenalinový sport. Ti mají samozřejmě důvod chystat se k odchodu, když fáze soupeření a prvních velkých výzev o ovládnutí situace pomine a adrenalin opadne.
Pracujete s narativním přístupem, to znamená formou příběhů. Tvrdíte, že svůj životní příběh můžeme měnit. Můžeme tedy změnit i svůj partnerský vztah, když začneme u sebe?
Můžeme se minimálně kdykoliv pokusit změnit svůj partnerský vztah, když začneme brát vážně otázky jako například: Čím bych chtěl(a) svůj vztah obohatit? Čím jej v současnosti skutečně obohacuji? Co se mi daří? Co se mi nedaří? Kdy jsem motorem vztahu? A kdy jsem spíše jeho brzdou? Perspektivu otázek můžeme také otočit: Kdy a jak mě vztah s partnerem udělal silnější? Kdy mne naopak oslabil? A podobně. Příběh vztahu je z velké části mým příběhem: Kým jsem se ve vztahu stal a proč? Jak jsem se proměnil?
Když už zjistíme, že opravdu nemůžeme dál vést společnou cestu, jak se důstojně rozejít?
Já si, s dovolením, vaši otázku malinko pozměním na otázku, jak důstojný rozchod začít. Především tím, že si každý pojmenujeme své limity, hranice všech dosavadních snah a pokusů o záchranu, za kterými pro nás už úsilí o společné soužití nedává smysl. Uznáním rozdílů mezi námi bez dehonestačních nálepkování. To znamená, že to, co jsme nazývali selháním a pro co jsme měli množství výtek a kritických slov, proměníme na férově označené limity vlastní akceptovatelnosti, na hranice vlastních možností.
Kdyby za vámi přišli lidi, jestli jim doporučíte manželství. Po tom všem, co o tom víte, s čím se setkáváte, doporučil byste jim ho?
Já? Jednoznačně! Ovšem záleželo by na tom, jací lidé by za mnou přišli a co bych o nich a o jejich motivaci k manželství věděl.
foto: Se svolením Jiřího Chvály, zdroj: Autorský článek
