Zní to skoro jako zápletka z postapokalyptického románu. Na začátku dvacátého století bylo méně úmrtí na rakovinu, diabetes a srdeční choroby. Dnes, kdy žijeme déle, pohodlněji a bezpečněji než kdy dřív, právě tyto nemoci dominují statistikám úmrtnosti. Nabízí se jednoduchý závěr: moderní život nás zkazil a dřív bylo líp. Jenže skutečnost je zajímavější. Nezměnila se jedna věc. Změnilo se skoro všechno.
V roce 1900 se děti nerodily ve sterilních porodnicích s barevnými obrázky na stěnách a nonstop péčí za zvuku éterické hudby. Ideálem nebyl člověk, který pracuje na osobním rozvoji, ujde 10 000 kroků denně, přispívá na charitu a loučí se s životem mírumilovně v devadesáti letech. Spousta lidí se nikdy seniorskému věku ani nepřiblížila. Rakovina a nemoci srdce samozřejmě existovaly i tehdy. Ve statistikách úmrtnosti ale nebyly na prvních místech, velká část lidí totiž umírala dříve. Příčiny? Infekce, tuberkulóza, zápaly plic, průjmová onemocnění, komplikace porodu nebo dětské nemoci. Moderní medicína a hygiena nám umožňují dožít se věku, o kterém se našim předkům ani nesnilo.
Zároveň jsme tak ale vytvořili prostor pro nemoci, které neměly dříve ani čas se rozvinout. Rakovina a kardiovaskulární choroby potřebují čas. Průměrná doba dožití v západních zemích byla v roce 1900 okolo 50 let (celosvětově 32 let), takže cynicky řečeno, spousta lidí se rakoviny prostě nedočkala. A žili tehdy lidé zdravěji? Určitě byli aktivnější, daleko méně jich prosedělo celé dny v kancelářích a nekrmili se ultrazpracovanými potravinami. Museli se ovšem vyrovnat s hrozbami, kterým dnes už dokážeme předcházet.
Změna č. 1: Doba dožití
Lidé na počátku 20. století si mohli nechat zdát o dokonalé hygieně, očkování, dostatku antibiotik nebo bezpečných operacích. A to už se vůbec nebavíme o porodní a poporodní péči. Do dnešní doby se průměrná doba dožití zvýšila o více než polovinu, podle nejnovějších údajů se blíží hranici 80 let.
Říkáme si: pohodlí především, a pak se jednoho dne tváříme překvapeně, když dostaneme infarkt.
Žijeme prostě dostatečně dlouho na to, abychom nechali prostor rozvinout se rakovině, kardiovaskulárním chorobám, cukrovce druhého typu a spoustě dalších chronických nemocí. Moderní medicína zlikvidovala jedny příčiny úmrtí, naše největší výdobytky ale otevřely dveře našim největším zabijákům.
Vezměme si například rakovinu. Stejně jako u kardiovaskulárních chorob jde spíš o širokou skupinu diagnóz než o jednu jednoduchou nemoc. Každá buňka v lidském těle má geneticky předepsaný životní cyklus, kdy se má rozmnožit a kdy má zaniknout. Paradoxně, k největšímu průšvihu dochází, když buňka objeví „recept na nesmrtelnost“, a začne se nekontrolovatelně dělit. Dochází k tomu v důsledku genetického poškození, které se akumuluje právě během dlouhé doby. Společnost s dlouhou dobou dožití bude mít logicky vyšší procento lidí s rakovinou než společnost, kde se pětina dětí nedožije dvaceti let.
U srdečních chorob je to podobné, i když tam daleko větší roli než genetika hraje životní styl. Tepny se nezanesou přes noc. Roky se může sčítat vyšší cholesterol, kouření, nedostatek pohybu, cukrovka, chronický stres, záněty i genetická dispozice. Říkáme si: pohodlí především, a pak se jednoho dne tváříme překvapeně, když dostaneme infarkt.
Změna č. 2: Jsme to, co jíme
Představte si, že máme stroj času, a někoho z počátku 20. století přeneseme do dnešní doby, dáme mu do ruky nákupní vozík a pošleme ho třeba do hypermarketu, pak ho pošleme zpátky a řekneme mu, aby o tom napsal. I tehdejší velikáni fantastické literatury by se mu vysmáli. Jídla bylo málo, jedlo se většinou to, co bylo v okolí k dispozici (dnešním módním slangem sezónní potraviny), a něco jako kontrola kvality neexistovalo. Nejlepší dietou byl hlad. Dnes konzumujeme ve velkém rafinované cukry, levné zpracované tuky, průmyslově zpracované potraviny, slazené nápoje a jídla máme k dispozici daleko víc, než jsme schopni spotřebovat. Pro člověka z počátku 20. století by to nebyl luxus, bylo by to naprosto mimo jeho chápání.
Změna proběhla extrémně rychle a tělo se nestačilo přizpůsobit tomu, že prostě nemusí nic dělat.
Naše tělo se v průběhu dějin přizpůsobovalo podmínkám, ve kterých jsme se jako živočišný druh vyvíjeli. Potravu jsme si museli najít, vypěstovat, uvařit, někdy i vybojovat, jídlo bylo něco, co si člověk musel zasloužit. Dnes můžeme od rána do večera sedět a cpát se brambůrkami s dvaceti příchutěmi a mezitím si na internetu vybírat, co si necháme přivézt k večeři. Způsob stravování se prostě změnil rychleji než naše tělo. I proto je rizikovým faktorem mnoha chronických onemocnění právě špatná výživa a s ní související nedostatek fyzické aktivity.
Změna č. 3: Pohyb
V roce 1900 neexistovala fitcentra, protože většina lidí je prostě nepotřebovala. Jejich tréninkem byla práce. Chůze, nošení, zvedání, praní, práce na poli, stavění, čištění. Pohyb nebyl životní styl, byl to život. Dnes za nás všechno udělají stroje, doručovací služby a mobily. Naši předkové o tom snili a měli do jisté míry pravdu. Nikdo by přece nechtěl, abychom sklízeli obilí ručně jen kvůli snížení výskytu kardiovaskulárních chorob a obezity. Jenže ta změna proběhla extrémně rychle a tělo se nestačilo přizpůsobit tomu, že prostě nemusí nic dělat. Výdobytky moderní civilizace jsou pro tepny, na jejichž stěnách se ukládá směs cholesterolu a tukových látek, spíše kontraproduktivní. Člověk si šetří od přírody energii. A snaha usnadnit si práci, která vedla k největším objevům historie, dnes přispívá k tomu, že se hýbeme méně, než naše tělo potřebuje.
Změna č. 4: Diagnóza
Na začátku 20. století nebyla diagnostika zdaleka na takové úrovni, jako je dnes. Člověk mohl zemřít na „sešlost věkem“, nebo dokonce na „vodnatelnost“, dnes už máme samozřejmě daleko přesnější diagnostické metody. Máme krevní testy, biopsie, počítačovou tomografii, screeningové programy, epidemiologii, prostě spoustu dalších metod, díky kterým dokážeme nemoci klasifikovat výrazně přesněji. Což je další z faktorů, proč je dnes moderních nemocí více. Nejenže mají větší prostor se rozvinout, ale umíme je také lépe rozeznat a pojmenovat. Staré statistiky jsou zavádějící už jen z toho důvodu, že nepopisují zdaleka všechno, co se odehrávalo uvnitř těla průměrného člověka.
Změna č. 5: Prostředí
Představte si obrovské kouřící uhelné komíny, špinavé továrny a nebezpečné obří stroje, zapáchající vodu, do které si každý vypouští, co chce, a hromadu odpadků všude. Znečištění v roce 1900 bylo často vidět a cítit: uhelný kouř, špinavé továrny, kontaminovaná voda, odpadky v ulicích. Dnešní zátěž je jiná. Často neviditelná, rozptýlená a dlouhodobá. Jemné prachové částice v ovzduší, chemické látky v prostředí, pesticidy, mikroplasty, hluk, umělé světlo. Ne všechno působí stejně a ne všechno umíme přesně změřit. Ale jedno je jisté: lidské tělo dnes žije v prostředí, které se od světa našich předků dramaticky liší.
Máme dost jídla, málo pohybu a tělo, které na takový svět nebylo navržené.
A změnil se vlastně celý svět. V roce 1900 cítili lidé na vlastní kůži nebezpečí jiného druhu, než cítíme my teď. Daleko více byli ohrožení válkami, hladem, epidemiemi nemocí…, k idylické nostalgii měl tehdejší život opravdu velmi daleko. Dnes nás stresují jiné věci, často podvědomě a dlouhodobě. Nerovnosti nezmizely, jen se přesunuly jinam. Osamělost, digitální přetížení, konstantní tlak na zlepšování výkonu, snaha být neustále online…, jako bychom zapomněli odpočívat. Ne, že by naši předci žili ve větší pohodě, jen stres měl jinou podobu. Lidské tělo umí dobře zvládat krátké návaly stresu, ale permanentní pohotovost může kousek po kousku jeho stabilitu spolehlivě narušit.
Sundejme si růžové brýle, ale trestat se nemusíme
Pokud to někdo chápe jako boj proti moderní medicíně a pokroku, chápe to špatně. Díky civilizaci a moderní vědě žijeme výrazně déle, než žily předchozí generace, máme nejdelší dobu dožití v historii lidstva. Když jdeme k zubaři, nemusíme se bát bolesti, protože díky anestezii o tom často ani nevíme. Máme inzulín, antibiotika, urgentní medicínu, léky proti nádorům, léky na krevní tlak. Diagnózu, která dříve znamenala rozsudek smrti, dnes vyřešíme e-receptem.
Ano, nejvíce lidí umírá na rakovinu a kardiovaskulární choroby. A také na cukrovku, která často souvisí právě s paradoxem hojnosti: máme dost jídla, málo pohybu a tělo, které na takový svět nebylo navržené. Zní to hrůzostrašně, ale když si to rozebereme do důsledků, je to vlastně úspěch. Se kterým přišly další výzvy, je potřeba dodat. Porazili jsme jedny nemoci, nové se objevily. A tenhle koloběh se bude s velkou pravděpodobností opakovat i nadále.
Otázka, jestli byli lidé v roce 1900 zdravější, tak postrádá smysl. Měli bychom se spíš ptát: co můžeme udělat pro to, abychom si díky výdobytkům civilizace nelikvidovali tělo víc, než musíme?
Určitě to není návrat ke starým dobrým časům. Ty základní body je potřeba opakovat stále dokola. Jezme více nezpracovaných potravin. Hýbejme se více, když už nás k tomu nenutí život, přinuťme se sami. Nepodceňujme spánek. Choďme na preventivní prohlídky. Choďme více ven. Neobdivujme nostalgicky minulost, ale zařiďme, ať na nás přítomnost nemá tak destruktivní následky. Takhle jednoduché to je. A právě proto je to možná těžké udělat.
