Česko patří mezi málo zemí v Evropě, kde už funguje plošný screening rakoviny plic, který může snížit úmrtnost až o pětinu. Flowee už psalo o projektu SOLACE, ve kterém Česko hraje důležitou roli právě díky zkušenostem s testováním.
Není to tak, že by ti lidé nechtěli žít. Jen se bojí a nerozumí tomu.
Přesto se do něj zapojuje jen část rizikové populace – přibližně polovina lidí vyšetření odmítá, i když může odhalit nemoc včas a zachránit život. „Když na pacienta vychrlíte, máte riziko rakoviny plic, běžte na screening, tak se lekne. Ta nabídka by měla znít spíš: pojďme se podívat na zdraví vašich plic. Můžeme včas odhalit problém, nebo vás naopak uklidnit, že jste v pořádku,“ říká MUDr. Koziar Vašáková.
Takže problém není v lidech, ale v komunikaci?
Z velké části ano. Praktický lékař má často málo času a pacient většinou přichází s úplně jiným problémem. A vy mu najednou řeknete, že by měl řešit rakovinu plic.
Závislost na nikotinu je velmi silná, srovnatelná třeba s heroinem. A samozřejmě se tam hodně promítá strach. Ten člověk se vyděsí a raději to odmítne.
MUDr. Martina Koziar Vašáková
Kolik lidí patří v Česku mezi rizikovou skupinu?
V Česku mluvíme zhruba o půl milionu lidí. To nejsou jen kuřáci, ale i lidé po onkologické léčbě nebo pacienti s chronickým plicním onemocněním.
A právě u těchto skupin je časná diagnostika naprosto zásadní. Když například pacient s plicní fibrózou dostane rakovinu plic a zachytíme ji pozdě, je to prakticky rozsudek smrti.
Zaznělo, že Češi jsou obecně nemocnější než třeba Skandinávci. Hraje to roli?
Určitě. Máme vyšší výskyt chronických onemocnění a kratší dobu prožitou ve zdraví. To se ukázalo třeba i během covidu.
A právě proto bychom měli být v prevenci ještě aktivnější. Máme nástroje, ale neumíme je dostatečně využít.
Pořád máme pocit, že za naše zdraví je zodpovědný systém, ne my sami.
Proč lidé nechtějí přijít ani tehdy, když je vyšetření dostupné?
To je možná největší paradox. Ano, pro některé je problém dojet 40 kilometrů. Ale nejde jen o logistiku.
Je to i o postoji. Pořád v nás přetrvává pocit, že za naše zdraví je zodpovědný systém, ne my sami. Spoustě lidí se také prostě nechce přestat kouřit. Setkáváme se i s tím, že pacient s vážnou diagnózou řeší, kdo ho odveze na vyšetření, místo aby řešil, že mu to může zachránit život.
Součástí debaty jsou i alternativy ke kouření, jako je vapování, nahřívaný tabák. Jsou bezpečnější?
Bezpečné nejsou. Možná neprodukují toxické zplodiny hoření, ale pořád do sebe dostáváte nikotin, což je jed, a neexistuje žádná bezpečná dávka nikotinu.
Navíc zatím nemáme dlouhodobá data. U klasických cigaret trvalo desítky let, než se naplno ukázaly dopady. U vapování jsme teprve na začátku. Ale už teď víme, že může podporovat nádorové bujení.
Může screening fungovat i pro lidi, kteří nekouří, ale chtějí mít jistotu?
Ne. Program je cílený na rizikovou populaci. U ní je prokázáno, že dává smysl. Jak zdravotně, tak ekonomicky.
Dělat CT „jen pro jistotu“ není dobrý nápad. Je tam radiační zátěž a u nízkorizikových lidí nepřináší takový benefit. Pokud má ale člověk příznaky, pak je samozřejmě potřeba vyšetření řešit co nejdřív.
Co je podle vás klíčové, aby screening skutečně fungoval?
Trpělivě pacientovi vysvětlovat, proč je screening nutný. Musí pochopit, co mu to přinese. Nesmí mít pocit, že ho někdo jen posílá na další vyšetření.
A zároveň musíme změnit přístup k vlastnímu zdraví. Screening není o systému. Je o přijetí zodpovědnosti za vlastní tělo a o prioritách. Spousta lidí preferuje pohodlí před zdravím. A těm je pak těžké pomáhat.
