Někdy stačí jen přitisknout dlaň na vymrzlé sklo a nechat chlad, aby vyprávěl. Cítila jsem, jak mi skrze kůži proniká až k tepnám a připomíná mi vlastní křehkost. Otázka, která mě u okna napadla, nebyla intelektuální – byla ryze fyzická, takřka animální. Co se v člověku zlomí jako první, když ho mráz přestane šetřit? Odpověď totiž netkví v náhlém konci, ale v překvapivě pomalém, metodickém rozpadu.
Vždy mě to táhlo k tématům, která v běžném hovoru vyvolávají mrazení, a proces umírání v chladu je fascinující studií kapitulace. Když lidské tělo v mrazu prohrává svůj boj, neodchází naráz. Nastává precizní rozklad vědomí, v němž se logika tříští v halucinace a pud sebezáchovy se v posledním tažení mění v bizarní rituál. Od nekontrolovaného třesu až po okamžik, kdy se člověk v agónii paradoxně svléká donaha, se před námi odkrývá drsný souboj o samu podstatu naší existence.
Boj o každý stupeň
Na začátku je člověk „jen“ zimomřivý. Organismus spouští první vlnu obrany: svaly se nekontrolovaně třesou, aby kinetickou energií vytvářely teplo. Cévy v kůži se stáhnou, aby krev mohla chránit to nejcennější: vnitřní orgány.
V této fázi mozek ještě velí, i když se již zhoršuje jemná motorika. Přesně tento okamžik zachytil Jack London ve své naturalistické povídce Rozdělat oheň. Jeho hrdina v ukrutném yukonském mrazu sleduje, jak mu z neohrabaných prstů vypadávají sirky – není to jen nešikovnost, je to první příznak toho, že tělo začíná „vypínat“ periferie. Jakmile teplota tělesného jádra klesne pod hranici 35 °C, vstupujeme do klinického stavu hypotermie.
Historie psaná jinovatkou
V lehčích stadiích podchlazení je člověk ještě schopen racionálního odporu. Jenže každá chyba má v mrazu exponenciální následky. Historie je dlážděna těly těch, kteří podcenili logistiku zimy. Během Napoleonova ústupu od Moskvy v roce 1812 zdecimovala Velkou armádu právě kombinace hladu a chladu. Vojáci, kteří přišli o schopnost regulace tepla, upadali do letargie přímo u cest. Jejich osud nebyl jen výsledkem ruské zimy, ale i fyzického vyčerpání.
Člověk v posledních minutách vědomí zalézá pod postel nebo se pokouší vyhrabat díru ve sněhu. Výzkumy naznačují, že jde o aktivaci nejstarších částí mozkového kmene – primitivní program podobný chování hibernujících zvířat.
Podobně tragický nádech má deník polárníka Roberta Falcona Scotta, jehož výprava z Antarktidy se v roce 1912 stala epickou kronikou pomalého zamrzání. Scottovy poslední zápisky odrážejí proměnu fyzické bolesti v odevzdanou apatii, která je pro pokročilou hypotermii typická.
Když mozek vypíná logiku
Jakmile teplota jádra klesne pod 30–32 °C, nastává zlomový bod. Třes ustává, protože svaly i nervová soustava vyčerpaly veškeré energetické rezervy. Nastupuje stav podobný opilosti – kognitivní dysfunkce.
V horách nebo na ledových planinách je to chvíle, kdy se hroutí expedice. Členové Franklinovy arktické výpravy, uvěznění v ledu při hledání Severozápadního průjezdu, se podle moderních analýz potýkali právě s touto směsí zmatenosti a úpadku úsudku. Jejich improvizované kroky v posledních dnech jsou němým svědectvím o tom, že mozek v mrazu přestává být spojencem.
Šílenství v agónii: Instinkt nory
Při hluboké hypotermii (pod 28 °C) se začínají dít jevy, které odporují zdravému rozumu. Cévy se náhle v důsledku naprostého vyčerpání nervové soustavy roztáhnou a do kůže se nahrne teplá krev z jádra.
Oběť v agónii zažívá iluzi prudkého horka. Výsledkem je paradoxní svlékání. Podchlazený člověk ze sebe strhává oblečení ve chvíli, kdy by potřeboval každou nitku. Často se přidává i fenomén terminal burrowing neboli „instinkt nory“. Člověk v posledních minutách vědomí zalézá pod postel nebo se pokouší vyhrabat díru ve sněhu. Výzkumy naznačují, že jde o aktivaci nejstarších částí mozkového kmene – primitivní program podobný chování hibernujících zvířat.
Od Djatlova k Děvčátku se sirkami
Tento fyziologický chaos hraje klíčovou roli i v nevyjasněných tragédiích, jako byl incident v Djatlovově průsmyku. Oběti nalezené v lehkém oděvu mimo stan vyvolávaly desetiletí konspirační teorie, přičemž vysvětlení je pravděpodobně v kombinaci paniky a paradoxního svlékání.
Literatura tyto stavy reflektovala dávno před moderní medicínou. Zatímco Londonův hrdina prochází fází smíření, Hans Christian Andersen ve své pohádce Děvčátko se sirkami zachytil halucinace provázející finální selhávání mozkových funkcí. I Dante Alighieri ve své Božské komedii umístil nejhlubší kruh pekla nikoliv do ohně, ale do věčného ledu.
Limity fyziologie a návrat z chladu
V samotném závěru tep i dech klesají na hranici měřitelnosti. Nastávají fatální poruchy srdečního rytmu a zástava. Bez pomoci přechází člověk z bezvědomí do definitivní tmy.
Reklama
Mráz však nemusí být jen katem. Příběh švédské lékařky Anny Bågenholm, která v roce 1999 strávila 80 minut pod ledem, zůstává medicínským zázrakem. Její teplota klesla na neuvěřitelných 13,7 °C. Přesto ji lékaři dokázali oživit bez poškození mozku.
Extrémní chlad totiž dokáže zpomalit metabolismus natolik, že buňky spotřebovávají minimum kyslíku. Tentýž živel, který kdysi ničil armády, tak dnes v řízené podobě dává lidem na jednotkách intenzivní péče druhou šanci na život. Mráz je v tomto smyslu konzervantem, který zastavuje čas.
Bod mrazu lidské existence
Pochopení mechaniky chladu nás zbavuje nánosu mýtů, ale neubírá nic na hloubce respektu, který k tomuto živlu pociťujeme. Bílá smrt není jen medicínskými tabulkami ohraničený proces; je to definitivní připomínka naší biologické podmíněnosti.
Hranice mezi životem a smrtí je v mrazu tenčí než vrstva jinovatky na skle. Když dnes odtáhnu dlaň od vymrzlého okna, cítím už jen mírné brnění. Je to drobný signál, že se krev vrací tam, kam patří. Přesto v tom doteku zůstává otisk pokory.
