fbpx

Domácí porod byl pro mě samozřejmostí, říká propagátorka přirozeného mateřství Dalších 4 fotografií v galerii
Petra Sovová. (foto: se svolením Petry Sovové)

Petra Sovová (53) je občanská aktivistka a zakladatelka Hnutí za aktivní mateřství. Matka sedmi dětí, z nichž pět přivedla na svět doma, působí také v iniciativě Být spolu je normální, zaměřené na práva dětí v nemocnicích.

Zveřejněno: 4. 2. 2025

Petra se narodila v Praze, po čase však rodiče koupili statek na venkově, kde vyrostla. Po rozvodu rodičů se s mámou vrátila do Prahy. Věnovala se divadlu, v šestnácti letech potkala svého budoucího muže, se kterým se seznámila právě na jevišti. Od té doby jsou stále spolu, a to už celých 36 let. Společně vychovali sedm dětí, dnes už jsou prarodiči čtyř vnuků a do rodiny brzy přibude první vnučka. Nejstaršímu synovi je 33 let, nejmladší dceři 15. Jak zvládla péči o tolik dětí a také domácí porody? Nejen o tom Petra vypráví v našem rozhovoru.

Co vás inspirovalo k založení Hnutí za aktivní mateřství?

Jednoduše moje negativní, ale hlavně pozitivní zážitky z mých tehdejších tří porodů. Sešlo se nás několik žen, většina z nich měla negativní zkušenosti. U mě převažovaly skvělé – především po třetím porodu doma. To byl obrovsky pozitivní zážitek.

Jaké byly vaše zkušenosti s domácími porody a co vás přimělo se pro ně rozhodnout?

Moje zkušenosti jsou veskrze pozitivní. První dva porody jsem prožila v porodnici, ten rozdíl, obzvlášť v pocitu bezpečí, byl pro mě ohromující, obrovský. V nemocnici jsem cítila neustále pocit ohrožení, doma naprosté bezpečí, pečující náruč. A to přesto, že u většiny mých porodů mimo nemocnici nebyla přítomna porodní asistentka. Už tehdy, po prvním porodu doma, jsem si uvědomovala, že pro pocit bezpečí v nemocnici by bývalo stačilo málo: respekt, naslouchání, prostor pro vysvětlování. Samozřejmé věci, ovšem ne v tehdejším zdravotnictví.

Jak jste vnímala svůj první porod?

Poprvé, devatenáctiletá, jsem šla do porodnice s otevřenou náručí, natěšená na dítě i na porod. Nebyla to přímo studená sprcha, ale… Nikdo neměl radost, dostávala jsem rozporuplné informace a zarazily mě dvě tabletky „na spaní“ na uvítanou. Sestra se divila, proč je odmítám – vypadalo to, že by byla raději, kdybych je spláchla do umyvadla a mlčela. Porod samotný probíhal klasicky, úplně zbytečně mi „píchli vodu“ a rodila jsem v pololehu na koze. Po porodu, když jsem chtěla syna přiložit k prsu, se mi doktor vysmál, že to takhle nefunguje.

Když znáte všechny ty procesy a hormony, které se u matky i dítěte vyplavují, vůbec nechápete, proč se to v nemocnicích nedělá šetrněji.

Zpětně viděno vnímám obrovskou neodbornost. Nechápala jsem, proč mají ženy v nemocnici takovou důvěru. Po porodu mi syna odnesli a přes neustálé protesty a urgování mi ho přinesli až po dlouhých jedenácti hodinách. To byla ta nejbolestnější zkušenost. Úplně zbytečná – byl zdravý, šlo jen o tehdejší rutinu v nemocnici.

Jak jste se připravila na druhý porod?

Druhý porod byl také v nemocnici, ale už jsem si prosadila to, co je pro normální, přirozený porod zásadní – žádné zbytečné zásahy, a hlavně žádná separace. Porod byl krásný, i když náročný, protože zdravotníci, hlavně porodní asistentky, byli nepříjemní a neochotní.

Napotřetí jste se tedy rozhodla rodit doma. Co vás k tomu vedlo?

Druhý porod jsem sice prožila také ještě v nemocnici, ale už jsem trvala na všem, co patří k normálnímu, přirozenému porodu. Žádný nadbytečný zásah, žádná separace. Bylo to krásné a náročné zároveň – zdravotníci, obzvlášť porodní asistentky, byli nepříjemní. Potřetí už jsem nechtěla nepříjemnosti riskovat. Připravila jsem se, jak nejlépe jsem uměla, a porodila doma. Cítila jsem se v úplné náruči bezpečí. Velmi silná zkušenost, ani stín pochybnosti. Pamatuji si, že chvíli po porodu jsem si s lítostí uvědomila, že takhle bych přece bývala mohla v ideálním světě porodit i v nemocnici. Vůbec jsem nechápala, proč se zdravotníci pořád drží toho autoritativního přístupu. A popravdě: mnohde se ho u nás drží dodnes.

Domácí porod je stále dost kontroverzní téma. S jakými reakcemi jste se setkala?

Jsem zvyklá o sobě mluvit otevřeně, ale zpočátku jsem to z pudu sebezáchovy potlačovala. Nechtěla jsem čelit nátlaku ze strany rodiny. Brzy jsem toho však nechala, začala jsem o tom mluvit se svým gynekologem i se svou tchyní. Po prvním porodu jsem se odjela nechat zkontrolovat do nemocnice, kde na mě tamní primářka zavolala policii. Návštěva policisty u nás doma však probíhala velmi přátelsky. Popravdě jsem pak už žádným výrazným výzvám nečelila a vše probíhalo hladce.

Lidé v našem okolí se velmi rychle naučili přijímat to jako fakt. Pokud měli nějaké námitky, nás s nimi neobtěžovali. Počet porodů doma tehdy poměrně rychle stoupal a nakonec začaly k porodům doma doprovázet i některé porodní asistentky. Otázka „Budeš rodit doma?“ se stávala téměř běžnou – alespoň v naší bublině.

Jak byste popsala rozdíl mezi porodem doma a porodem v porodnici z pohledu ženy, která má zkušenost s oběma variantami?

Pro mě byl porod doma naprostou samozřejmostí. Samozřejmě, pokud bych z nějakého zdravotního důvodu musela rodit v nemocnici, porodila bych tam, ale už bych si nenechala porod vzít tak jako poprvé.

ivana proti nasili

S Ivanou Königsmarkovou. (foto: se svolením Petry Sovové)


Z mého pohledu byla opojná ta absence pocitu ohrožení. Mohla jsem se plně soustředit na porod, propadnout se do oblak hormonů, které se přirozeně vyplavují. Po porodu jsem měla dítě v náručí, mohli jsme se seznamovat, očichávat – bonding probíhal naprosto nádherně. Moje děti po porodu téměř neplakaly. Pamatuji si zážitek se synem, který poprvé zaplakal až několik dní po porodu; do té doby neměl důvod. Nikdo nás neseparoval, nikdo nenarušoval mé mateřské kompetence, což jsem v nemocnici zažila více než dost.

Z odborného hlediska, když znáte všechny ty procesy a hormony, které se u matky i dítěte vyplavují, vůbec nechápete, proč se to v nemocnicích nedělá šetrněji. Tolik pozitivního se dá podporou bondingu podpořit, naopak narušováním se toho dá tolik pokazit…

Jaký máte pohled na podporu, kterou matky dostávají dnes ve srovnání s dobou, kdy jste měla své děti vy?

Paradoxně se okolnosti porodů doma od té doby spíše zkomplikovaly. Některým lékařům byly totiž svobodomyslné matky a zejména porodní asistentky nového tisíciletí trnem v oku. Tito lékaři apelovali na tehdejší ministerstvo zdravotnictví, které si objednalo právní rozbor s cílem zjistit, jak ženám porody doma zakázat. Ukázalo se však, že v demokratické společnosti to pravděpodobně není možné, a tak se stát zaměřil na porodní asistentky a na to, jak by mohl zkomplikovat práci jim.

Zatímco do roku 2012 mohly běžně poskytovat svou odbornou péči i mimo nemocnice, podle nové vyhlášky měly nově stanovené obtížně splnitelné povinnosti a hrozily jim pokuty v likvidační výši. To se naštěstí nedávno rozhodnutím Ústavního soudu zrušilo a pevně doufám, že v Česku už se neobjeví snahy učinit porody mimo zdravotnická zařízení nebezpečnějšími než v civilizovanějších zemích. Statistiky států, kde je porod doma součástí systému péče, totiž ukazují, že tato možnost je pro zdravé, tzv. nízkorizikové ženy srovnatelně bezpečná a v některých ohledech dokonce bezpečnější než porod v nemocnici.

Jaký vliv mělo vaše rozhodnutí rodit doma na vaši rodinu a partnerský vztah?

Jen pozitivní, z mého pohledu. Můj muž se poprvé bál, ale chtěl mě respektovat. Ukázalo se, že je naprosto dokonalá dula – přesně pro mě! Na co jsem jen pomyslela, už mi nabízel, a když jsem naopak potřebovala osobní prostor a nerušený klid, měla jsem ho.

Nejsem samoživitelka – můj muž je polovinou rodičovství a tuto roli skutečně žije. Jsme otevřeni tomu, co přijde; největší výzvy nás možná teprve čekají.

Jen samotná skutečnost, že matka nezmizí z rodiny na několik dní, přinesla mnoho výhod. Děti mohly být se mnou, seznamovat se s miminkem a zároveň se naučily, že potřebujeme i odpočívat. Můj muž to hodnotí jako zkoušku, kterou jsme úspěšně prošli a díky ní vyrostli.

Co byste poradila ženám, které zvažují domácí porod, ale váhají kvůli bezpečnosti nebo jiným obavám?

V odborných doporučeních pro normální porod, která vydala Světová zdravotnická organizace a která vyšla v češtině v roce 2002, jsme se mohli dočíst, že žena má rodit tam, kde se cítí v bezpečí. A že to může být v nemocnici, v malém porodním domě či porodním centru, nebo doma. Četly jsme to tehdy s kolegyněmi a těšily se na krásnou porodní budoucnost, vždyť tuto brožurku tehdy vydalo české ministerstvo zdravotnictví.

Všem těhotným ženám bych doporučila, aby věnovaly hledání toho svého místa porodu dostatek času. Obzvlášť pokud jsou těhotné poprvé, měly by číst knihy o dobré porodní praxi a pozitivních porodních příbězích, navštěvovat s partnerem předporodní kurzy vedené komunitní porodní asistentkou a prohlédnout si porodnice ve svém okolí. Ať si nechají vyprávět krásné porodní příběhy, ale zároveň se připraví i na možné komplikované situace. V Nizozemsku nám porodní asistentky říkaly: „Každý porod začíná doma. Kde skončí, záleží na okolnostech a na ženě.“

Máte sedm dětí. Plánovala jste tak velkou rodinu, nebo to přišlo náhodně?

Odjakživa, co si pamatuji, jsem se těšila, že budu mít děti. Ovšem jedno nebo dvě... Náš závratný počet (ano, i pro nás s mužem je závratný) je důsledkem souhry mnoha veskrze pozitivních okolností. Děti nám prostě nějak jdou, stejně jako soužití s nimi. Máme rádi děti – vlastní i cizí, děti přátel.

A jak jste zvládala sedm těhotenství a porodů a jakým největším výzvám jste musela čelit?

Těhotenství bylo pro mě příjemným a přirozeným stavem. Jasně, funěla jsem a ke konci se těšila, až to břicho zmizí a budu si moci zavázat tkaničky jako člověk, ale něco jako těhotenské nevolnosti, křečové žíly a podobné komplikace mě nepotkalo. I kojení a péče o děti nám šly samy.

Nejsem samoživitelka – můj muž je polovinou rodičovství a tuto roli skutečně žije. Jsme otevřeni tomu, co přijde; největší výzvy nás možná teprve čekají.

Jste už také babička. Jak vnímáte tuto roli?

Být babičkou je úplná krása. Můžeme se kochat dětmi, které jsou „tak trochu naše“, přitom se o ně nemusíme starat, nevychováváme je a neneseme za ně zodpovědnost. Ale přeskočila jste ještě jednu důležitou roli – možná ještě důležitější: roli tchyně.

oslava milan jaros

Chvíle s rodinou. (foto: Milan Jaroš)


Mám pět synů a dvě dcery a už teď do mého života patří několik jejich partnerek a partnerů. A jsem okouzlená! Vůbec jsem nepočítala s tím, jak silné ty vztahy budou a kolik lásky se v nich může schovávat. Když moje „první“ snacha poprvé otěhotněla, probudilo se ve mně neuvěřitelné odhodlání ji chránit – jako stará lvice. Samozřejmě jen pokud by to bylo potřeba a pokud by o to stála, žádné vnucování!

Ano, vztah mezi snachou a tchyní může být někdy náročný a vyčerpávající, ale to je rozhodně v našich rukou. Já bych raději vždy posilovala tu přátelskou stránku.

Co pro vás znamená pojem „aktivní mateřství“ a jak se liší od tradičního pojetí?

Pokud narážíte na název naší organizace, ten vznikl víceméně náhodou. Původně jsme se jmenovali po britském vzoru Hnutí za aktivní porod a jednu kolegyni napadlo, že se časem třeba budeme chtít věnovat i dalším tématům rodičovství. Nevím ani, jak tento pojem vysvětlit nebo jak ho odlišit – pro mě osobně je mateřství vždycky aktivní. Pasivní mateřství by snad mohlo být spojeno s nemocí... Tradiční? To už vůbec nevím, záleží na tom, podle jakých tradic.

Jsem feministka, žiji odjakživa v rovném vztahu a považuji za samozřejmé dělení práce i radosti, svobodu a respekt.

Jaké byly vaše začátky jako zakladatelky Hnutí za aktivní mateřství a jaké cíle jste si stanovila?

Haha, na stanovení osobních cílů jsem nějak zapomněla. A jsem za to ráda, protože bych je neustále upravovala a posouvala. Ve skutečnosti je cesta k lepšímu porodnictví mnohem náročnější a delší, než jsme tehdy s kolegyněmi očekávaly! Poněkud naivně jsme si myslely, že bude stačit nasbírat dobré zahraniční zkušenosti a odborná doporučení, předložit je tady ministerstvu coby garantu péče – a simsalabim, nejpozději do dvou let nastane to kouzlo, ta vytoužená změna. A ono už je to víc než 25 let. Ano, změnilo se toho dost, ale pořád to není zdaleka dokonalé.

Setkala jste se během propagace aktivního mateřství s odporem nebo nedorozuměním?

Zpočátku nás lékaři, lékařky ani nemocniční porodní asistentky neslyšeli rádi. Pojmenovávaly jsme nahlas věci, o kterých byli přesvědčeni, že jsou v pořádku a že to jinak nejde. Rutinní zákroky u porodu? „Ty provádíme ženám ve jménu bezpečí, aby jejich děti přežily!“ Manipulace, nerespekt? „Maminko, přece jde o to, abyste měla zdravé dítě, na nějakém nepohodlí nesejde!“ Separace po porodu? „Vy naděláte, vždyť si to doma vynahradíte! Dítě přece nemá psychiku!“

Evidence-based praxe by sice měla být naprostou samozřejmostí, ale bohužel zavádění do praxe stále hodně klopýtá.

Pamatuji si jeden výrazný moment: když mě v rozhlasovém rozhovoru lékař Pavel Calda nazval „něco jako pan Sládek“. To byl tehdy šílený republikánský politik, se kterým jsem neměla absolutně nic společného. Od pana Caldy mě to zamrzelo, protože jsem měla za to, že se vzájemně respektujeme. Razantně se mě ovšem tehdy zastal moderátor pořadu – pamatuji si velmi silný pocit, že doba se opravdu mění a že respekt se začíná stavět na stranu rodících žen.

Jaké změny byste chtěla vidět ve zdravotnickém systému, pokud jde o péči o těhotné ženy a porodní praxi?

Přála bych všem ženám kontinuální péči porodní asistentky – to je skutečně splněný sen. Možnost volby péče v těhotenství, při porodu i po porodu. Porodní domy, porodní centra a zdravotní péče hrazená z veřejného zdravotního pojištění. Na rizikovější ženy by pak nemocnice a lékaři měli větší prostor.

Všem zdravotníkům a zdravotnicím bych přála perfektní supervizi a podporu v jejich profesi, včetně skvělého vzdělávání. A úplně všem systém péče, který je založený na odbornosti a respektu (tzv. evidence-based praxi). To by sice mělo být naprostou samozřejmostí a už dávno zavedené, ale bohužel zavádění do praxe stále hodně klopýtá.

Jak se vaše mateřské zkušenosti promítly do vašich doporučení a aktivit v Hnutí za aktivní mateřství?

Hnutí za aktivní mateřství se věnuje převážně porodnictví. Mému nejmladšímu dítěti je nyní patnáct, takže už se v tomto ohledu trochu míjíme – rané mateřství už mám za sebou. V našich týmech jsme dodnes všichni, tedy spíše všechny, zvyklé pracovat společně s dětmi. Účastní se pracovních schůzí, je u nás běžné brát si děti „do práce“.

Přizpůsobujeme tomu i naše akce a myslíme na děti návštěvníků. Když pořádáme festival, vždy připravujeme dostatek dětských koutků, koberců, hraček a dalšího zázemí.

Jak se podle vás změnilo povědomí o přirozeném porodu a aktivním mateřství v posledních letech?

Kdybychom se vydali na výlet do minulosti, třeba jen o dvacet let zpátky, srovnání by nás udivilo. Dnes je v mnoha porodnicích běžný respekt k rodícím ženám a nabízí se „neuvěřitelné novoty“ jako ženská bylinná napářka, porodní stolička, porod do vody nebo aromaterapie. Jsem nadšená i z posunu ve veřejné debatě.

petra v kosili

Petra Sovová. (foto: se svolením Petry Sovové)


Nedávno jsem se účastnila setkání, kde na pódiu debatovali porodní asistentka, zástupce ministerstva zdravotnictví a lékař – a mluvili nám z duše! Říkali podobné věci, které jsme my říkaly před dvaceti lety, kdy se nás na ministerstvu spíše obávali nebo se nám vysmívali. Vše se hodně změnilo k lepšímu, ale stále je co zlepšovat.

Dnes je samozřejmostí doprovod k porodu, v porodnicích se více mluví o vertikálních porodních polohách, zlepšilo se chování zdravotníků i prostředí porodnic. Přesto je stále potřeba mluvit o respektu a právech žen a dětí, o jejich potřebách a také opakovat a aktualizovat odborná doporučení.

Jakým způsobem dnes podporujete ženy v jejich cestě k aktivnímu mateřství?

Hnutí za aktivní mateřství už dvacet let pořádá festival ke květnovému Světovému týdnu respektu k porodu, aktuální ročník najdete vždy na www.respektkporodu.cz. Představujeme zde nejen témata těhotenství, porodu a šestinedělí, ale obracíme se i na rodiče starších dětí.

Svůj záběr postupně rozšiřujeme i dále: máme lektorský tým pro sexuální výchovu dětí v mateřských, základních a středních školách a zároveň vzděláváme rodiče a vyučující. V projektu Být spolu je normální, kde jsme se spojili s Českým helsinským výborem, zdůrazňujeme důležitost přítomnosti blízkých osob u dětí v nemocnicích a připomínáme, že rodič není návštěva.

Související…

Dula mi udělala poporodní nápoj z placenty. Mám to nacvičený od koz, jsou po ní našláplý, říká Vendula
Adéla Fojtíková

 

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...