Pavlína Štěpánková se lesní pedagogice věnuje už osm let. A neměnila by

Přečteno 2052x

Lesní školky jsou hodně diskutovanou variantou k těm běžným. Pavlína Štěpánková patří k lidem, kteří věří, že právě alternativní způsob vzdělávání může dětem pomoci k rozvoji jejich osobnosti a následně šťastnějšímu a naplněnějšímu životu. Hodně nám toho prozradila o svém dětském lesním klubu i celkově trochu nevšedním přístupu k těm nejmenším.

„Víte, tohle je moje srdeční záležitost, a to pak nejsem k zastavení,“ směje se sympatická Pavlína na konci našeho více než dvouhodinového rozhovoru. Narazila jsem na ni vlastně náhodou při cestě autobusem. Ne úplně úmyslně jsem zaslechla úryvek hovoru, který vedla se svou spolucestující. Její nadšení a názory mě zaujaly natolik, že jsem ji požádala o kontakt, a ona souhlasila, že si o její práci v lesní školce a zkušenostech s dětmi popovídáme.

Waldorf, ekologie i mindfulness

Pavlína vystudovala střední pedagogickou školu a kromě toho, že se pak starala o své vlastní děti, učila postupně nejen v klasických školkách, ale zkušenosti má i z Waldorfu, s ekologickou výchovou s intuitivní pedagogikou i mindfulness výchovou. A nepřímo také s výukou Montessori. Ve svém lesním klubu nedaleko obce Jenštejn podle svých slov „jede“ od každého trochu.

„Člověk sbírá zkušenosti a z každého si vybere vždy to, co chce předávat dál,“ říká dnes už dospělá žena, která si však stále zachovává entuziasmus, a z celé její bytosti vyzařuje pozitivní energie. K lesní pedagogice prý tíhla odjakživa. „Tomuhle oboru se věnuji asi osm let. Měla jsem možnost projít kurzem s úžasnými německými lektory, kteří mají dlouholeté zkušenosti, pak jsme začali dělat tábory a postupně došli až k vlastnímu projektu,“ popisuje Pavlína, která se nakonec rozhodla svou školku umístit nedaleko obce Jenštejn. „Tam byl pan starosta této vizi nakloněn a přes počáteční nedůvěru a obavy některých zastupitelů se nám je podařilo přesvědčit. Díky tomu máme k dispozici krásných 1500 m2 v kouzelném údolí s pastvinami pro koně, akátovým hájem, potůčkem, lesíkem a pískovcovými skalami – kousek ráje coby kamenem dohodil od stanice metra Černý most.“

Posilování imunity

Jak tedy vypadá provoz v takové lesní školce? Podle Pavlíny se od toho v té „běžné“ dost liší. „Vždycky si pro děti něco připravím, ale často to spíš závisí na situaci. Třeba když napadne sníh, pracujeme s ním a podobně. Často se i děti podílejí na průběhu dne svými nápady a impulsy. Když už přijde mráz, obědváme a spíme uvnitř, ale po většinu roku probíhá celý program venku.“

Děti prý většinou zimu vůbec nevnímají, a to ani při extrémním počasí. „Loni bylo asi -17 stupňů. Klouzali jsme se na rybníce, a když jsem chtěla jít do školky na svačinu, přemluvily mě, abychom na ni zůstali venku. Ale když padají kroupy nebo je hodně silný vítr, jsme samozřejmě schovaní pod střechou,“ popisuje Pavlína a dodává, že vše také hodně záleží na rodičích.

„Když má maminka o svoje dítko strach, přenáší to i na něj a ono je potom úzkostné taky. Naopak, když mi dá důvěru a dítě má správnou výbavu, pak je vše naprosto v pohodě a nepřízeň počasí, jako je déšť či mráz, jsou pro něj jen další příležitostí ke zkoumání. Děti se pak na mě často ještě zlobí, že jdeme na oběd dovnitř.“  Podle Pavlíny má tento přístup také velmi dobrý vliv na imunitu a zdraví celkově, což prý potvrzují i maminky z ostatních lesních školek.

img 2963

V naší školce se děti učí pojmenovat to, co cítí, říká Pavlína Štěpánková

Rozvoj jedinečnosti

Když jsem se jí zeptala, zda se podle ní děti z těchto školek nějak liší od těch z běžných, rozesmála se: „Samozřejmě. Nejsou to ovce, jak se říká. Jsou to děti, které s vámi budou o všem diskutovat. Nepůjdou a jen tupě neudělají to, co jim řeknete. Zeptají se: ‚Proč mám to a to dělat, proč se to mám učit a k čemu mi to bude dobré?‘ Ozvou se, když mají na danou věc jiný názor, chtějí znát odpovědi. A ty jim nejde dost dobře dávat, když máte ve třídě přes dvacet dětí,“ popisuje Pavlína.

„Učila jsem i ve školce, kde jsem měla na starost 25 tříletých dětí, a bylo to velmi náročné fyzicky i psychicky. Měla jsem pocit, že jim nemohu předat to, co bych chtěla, a nakonec jsem musela odejít. Myslím, že není dobře, když nemáte možnost dát dětem jakýkoli individuální přístup a rozvíjet tak jejich jedinečnost. Je to zničující,“ říká žena, která se dnes prý nepovažuje za učitelku, ale spíš za jakousi průvodkyni, která chce dětem dávat bezpečný prostor.

Jít k podstatě

A faktem je, že její školka, která v současnosti čítá čtyři děti školkové a pět v programu předškoličky, kam docházejí maličcí i s maminkami, se od těch běžných neliší jen menším kolektivem a téměř neustálým pobytem venku.

„Vezměte si, jak velké peníze teď lidé platí za různé kurzy, aby poznali své nitro a svůj potenciál,“ říká Pavlína. „U nás ve školce se děti hned od malička učí pojmenovat to, co prožívají a jak se cítí. Vlastně i musí, už jen proto, abych jim mohla porozumět a pomoci, když jim je například zima.“

Ve školce děti navíc nemají skoro žádné hračky, takže jdou rovnou k věcem a k jejich podstatě. „Vidí, jak roste zelenina a že se jí nedaří, když se o ni nestarají. Nebo cítí, jak mráz dokáže pálit, když si nevezmou rukavice. Pozorují přírodu a vidí život úplně ve všem. A když pak jdou s proudem, cítí se líp. Myslím, že pobyt v přírodě vede k velké pokoře, sebepoznání a taky k úctě. A i maminky mi říkají, že jejich dítka jsou najednou spokojenější, protože mají ten les a také možnost být občas sama,“ popisuje Pavlína.

Proti proudu

A jaké další výhody podle ní přináší dětem pobyt v lesním klubu? Podle Pavlíny větší samostatnost a zodpovědnost. „Kdyby bylo na dětech, klidně by si vystačily celý den samy, třeba by si vzaly lopatu a kopaly hlínu, snažím se jim i tento čas dopřávat. Předstírám, že je nehlídám, a ony najednou cítí větší zodpovědnost. Všímám si, jak dávají jeden na druhého pozor, a mám z toho velkou radost,“ konstatuje mladá žena, která by podle svých slov už do klasické školky nebo školy jít zpátky nechtěla. 

„I když je jít takzvaně proti proudu často finančně i psychicky náročné, nějak vnitřně cítím, že tohle dělat mám. Ale jestli to dělám dobře, to samozřejmě tvrdit nemohu,“ říká pokorně Pavlína a dodává, že na druhou stranu rozhodně není skalním zastáncem lesních školek. I podle ní existují typy dětí, kterým by takovýto režim nevyhovoval, a bylo by hloupé se snažit je do něj napasovat.

foto: Alex Tran, zdroj: Dětský klub lesní školička snů

Milada Kadeřábková

Milada Kadeřábková

Redaktorka, idealistka, majitelka kočky, občas paličatá, schopná nadchnout se téměř pro cokoliv. Když nepíše, doučuje angličtinu.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.