Dostávat kytky je krásné. Vždycky mám radost, když si na mě můj milý vzpomene, a mám tak svůj pokoj skoro stále ovoněný růžemi. Ty mám nejraději, ale nezaškaredím se ani nad jinými druhy květin. Jen nechci žádné z květinářství. Ty jsou takové průmyslové, nicotné, nic pro mě. Já vyhledávám vášeň...
Reklama
A co je vášeň? Kytka, která je natrhaná v parku. Aby to neviděl hlídač, utržená vlastní rukou. Trhač nemá nůžky. Ani nůž. Že se mu trn vetkne do kůže či pod nehet? A co? Svírající bolest touhy nastaví očekávání. Pak už za mnou onen trhač spěchá s pocitem provinilého zloděje, který unikl hlídači a pokutě, a se zkrvaveným prstem. Já mu zraněný prst obvážu, to je ta slast sblížení, toho láskyplného poznávání, mého opečování a následného ocenění: jsi skvělý proto, co jsi pro mě udělal! Každý muž zbožňuje, když slyší, že je hrdinou.
Role hrdinů
Je zajímavé, že se všichni moji muži rychle vpravili do role hrdinů, která jim byla umožněna. Rádi se plazí parkem a trhají mi kytku. Samozřejmě, že moji muži, tedy dosud asi čtyři, byli tak zajištění, že si mohli dovolit koupit nejenom květinářství, ale celý květinový byznys. Jenže moji muži byli naprosto zaujati dobrodružstvím vydat se do parku a tam vlastníma rukama utrhnout květiny, které si dám do vázy. A budu je za ně chválit a odměňovat. A to je moc baví. Málokdo ví lépe než já o jejich složitosti s namixovanou jednoduchostí. Pánská povaha je zkrátka specifická.
A co když mě někdo uvidí? Nějaký známý nebo známá? Víš, za jakýho budu pitomce?
Květiny naloupené mými nápadníky nejsou jako ty velkolepě naaranžované floristkami v módních drahých obchodech, nejsou to ty barevně vyladěné s exotickými druhy květin a ovázané mašlí. To by mě vůbec nezajímalo. Pchá, o takový lupení absolutně nestojím!
„Ty opravdu chceš kytku z parku?“ zeptal se mě nový přítel. Dostalo se mu vysvětlení, co pociťuju a jak mě vzrušuje dostat pugét, který on, zámožný člověk, natrhá, aby ho nikdo neviděl, protože to je první část dobrodružství.
„A co když mě někdo uvidí? Nějaký známý nebo známá? Vždycky je někdo na nečekaném místě v nečekaný čas. Víš, za jakýho budu pitomce?“ Na takovou otázku nezbývá než se přísně zamračit. „No právě,“ zněla moje odpověď. Ale mě si nápadník rozházet rozhodně nechce. Udělá to, každý to udělá.
„Tak jo,“ zasvítily mu oči v nadšení z dobrodružství, jež bude podstoupeno pro mě a na které nikdy nepomyslel. Asi si představil, jak se on, ředitel, plíží v parku, aby natrhal bez použití nůžek ani jiných pomůcek kytku.
Radost z bolesti
A on mi ji přinese se svítícíma očima, protože bude mít pocit, že přemohl draka. „Natrhal jsem ti kytku, musíš si pro ni hned přijet, teď mám čas, odložil jsem poradu!“ Samozřejmě jsem věděla, že mu krvácí prst, tak jsem dala do kapsy náplast.
Tak jsem vysála něco z jeho bolístky, zalepila náplastí a dali jsme si pusu. Těší se, že za mnou večer přijde, ale teď letěl zase manažovat…
Přišla jsem k němu domů, jeho manželka byla v práci a děti ve škole. Muži si vždy umí všechno zařídit, i když zdánlivě nemají čas. Ve váze se skvěl pugét natrhaný v městském parku, poznám své kytky, je tam omezený repertoár. On mi ukázal zakrvácený prst. Tak jsem vysála něco z jeho bolístky, zalepila náplastí a dali jsme si pusu. Těší se, že za mnou večer přijde, ale teď letěl zase manažovat… Tak jsem si odnesla aspoň tu kytku. A zase mi udělalo radost, že bolest z kytky působí někomu radost.
foto: Shutterstock
