fbpx

Věra Kudynová v povídce názorně rozebírá, jak je důležitý lidský přístup ke zvířatům. A občas i k lidem

Přečteno 2053x

Když mě někdo rozčílí, tak špatně spím. A taky se musím pořádně najíst, abych vztek zadusila. Jsou lidi, kteří, když mají nervy, nejedí. Každý reagujeme jinak, ale jsme vykolejení. Nepohoda duše se zkrátka projeví v jídle.

Související…

VELKÝ HOLKY: První láskaVELKÝ HOLKY: Jak se trpí na vysoké nozeVELKÝ HOLKY: Milionář, slečnolapka a mušle

Jsem ředitelka. Zemědělská inženýrka. Je to těžké říci, když se mě někdo zeptá, kde pracuju, ale je to fakt, a někdo to musí dělat. Jsem ředitelka drůbežárny. Vůbec nevím, proč se o hloupé ženě říká, že je slepice. Musím o tom něco vědět, když slepičárnu roky řídím. Slepice si tu lebedí, jsou na podestýlce, proběhnou se, a proto jsou naše vajíčka na trhu velmi žádaná.

Vaječný výpadek

„Aničko, nevím, co se děje, ale holky přestaly snášet!“ sdělil mi vedoucí drůbežárny. Všechny hypermarkety od nás chtějí pravidelné dodávky, klecová vejce pozře málem jenom lidožrout. Výpadek snůšky, to je tragédie pro obchody, konzumenty, ale hlavně pro nás!

„Co děláte jinak, co se děje?“ Rozčilovala jsem se, až jsem musela sníst housku se salámem. „Všechno děláme stejně, vůbec tomu nerozumíme, proč nesnáší. A taky míň žerou!“ Míň žerou, to je vážné. Dám si ještě housku. Zavolali jsme veterináře, ale nic závadného nenašel.

Přišla mu, že je hodně roztěkaná, ale lidí, kteří by se hlásili na práci v slepičárně, moc není.

Určila jsem nejlepší dávkování zrní a všeho, co potřebují, ale slepice nenesly. Nad tím zůstával rozum stát. Při druhé návštěvě veterinář žasnul, že takovou záhadu ještě nikdy neviděl. Tak jsem opustila lejstra a vydala se za slepicemi „Vy krávy, vy mrchy, vy slepice hnusný, vy šeredy kvokavý, nejradši bych vás nakopla!“ slyšela jsem a pomalu se plížila k drůbežářce. „Dobrý den!“ řekla jsem přísně a pracovnice sebou cukla. „Dobrej.“ „Jak dlouho tady pracujete?“ 

Nenapadlo mě oslovení, které bych mohla říci nahlas, tak jsem ho polkla. „Asi tak měsíc,“ pravila. Letěla jsem do kanceláře a zavolala vedoucího. „Ty jsi ji přijímal? Co o ní víš?“ Ošíval se, jak je těžké sehnat lidi. Přišla mu, že je hodně roztěkaná, ale lidí, kteří by se hlásili na práci v slepičárně, moc není, tak mhouří všechny oči. „Okamžitě propustit!“ rozhodla jsem.

Manažerský přístup

Než najdeme někoho nového, budu se starat sama. „Holky, už jsem tu zlou čarodějnici vyrazila! Ta letěla! Protože na vás byla moc ošklivá! Hnusná! Že jste nic neřekly? Vy, nejkrásnější slepice v kraji... Možná v republice. Vám nikdo nesmí nadávat. Vy si zasloužíte každý den pochvalu a uznání!“

Jsem spokojená. Nemusím se ládovat houskama, protože naše slepičky už zase hezky papají.

Takhle jsem jim zvyšovala ego, ale pak manažersky přikázala: „Tak děvčata, konec trucování, a zase hezky snášet!“ Týden jsem jim vykládala, jak jsou krásné, důležité a potřebné. Kvokaly pořád stejně, ale cítila jsem lepší atmosféru. Asi jsem se zbláznila.

„Šéfko, tomu neuvěříte!“ přiběhl vedoucí. „Nesou!“ vyhrknul, jako kdyby šlo o zlatá vejce. Co bych nevěřila? To jsem předpokládala. Šlo jen o čas. Jsem spokojená. Nemusím se ládovat houskama, protože naše slepičky už zase hezky papají. Kdo by to byl řekl, že slepice mají tak citlivou duši? A tak jsem se rozhodla, že už nikdy nevynadám žádnému člověku…

foto: Shutterstock

Věra Kudynová

Věra Kudynová

Autorka čtyř knih a řady povídek. Dvacet let působila v různých firmách a institucích jako tisková mluvčí.



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.