fbpx

K jak velkému štěstí lze přijít v útrobách kamionu, zachytila ve svém pravidelném sloupku Věra Kudynová

Zveřejněno: 3. 5. 2018

Ke své vedlejší profesi rigerky jsem přišla jak slepá k houslím, ale poptávka po mé dovednosti rostla. Moji kluci zákaznický měli stále větší nároky a chtěli, abych je věšela. Jejich touha po hravosti velmi rozšiřovala hranice mých schopností. Začala jsem tedy shánět tyč.

Související…

VELKÝ HOLKY: Když zmizí zub
Věra Kudynová

Nastudovala jsem, že musí být pevná, nejlépe akát a délka do mých futer ve starém domě.  V OBI to nenajdu, to jsem věděla. Truhláři na mě zírali, tak jsem hledala přes e-shop. Ozval se mi muž, že takovou tyč má, a až pojede do Prahy, tak mi ji předá.

„Tak jsem tady, slečno,“ zavolal jedno dopoledne. Jezdí s kamionem a s tím je nyní na odpočívadle na okraji Prahy. Pěkný chlap, vysoký, asi čtyřicet let.  Zíral na mě tak, že bylo jasné, že se mu moc líbím. Po kafi mě pozval k sobě do kamionu. Koukala jsem, jak mají pěkné sedačky, řídit tak obrovské auto se dá vlastně prstem jedné ruky.

Když se chlubil všemi vychytávkami, říkala jsem, že mu tam chybí jedině whirpool. Není větší afrodisiakum než obdiv ženy. Tak mi nakonec ukázal něco jako uličku. Nechápala jsem, k čemu je dobrá, ale pak jsem poznala, že je to ložnice. Kupodivu jsme se tam vešli oba.

Co s tyčí? Do metra s ní nemůžu. David objednal dodávkové taxi. „A na co vlastně potřebuješ tyč, která unese člověka?“ Zarazila jsem se. Pohladil mě. „Určitě na houpačku, viď?“ Vydechla jsem si, tyč je na houpačku, je to pravda. „Ty máš děti?“ vyzvídal. „Vlastní ne, jen občas hlídám,“ řekla jsem po pravdě.

Jen co jel s kamionem Prahou, přišel za mnou domů, chtěl se kouknout na houpačku. Tyč tam byla. Řekla jsem, že houpačku obstarám designovou, potrpím si na hezké věci. O tyč se nestaral, jenom o mě.

Můj kamioňák rád vaří. Ze světa vozí dobroty, o kterých jsem neměla tušení, že existují, a vyváří  hostiny.  Máma mě cpala bůčkem a knedlíkama, tak jsem se musel naučit vařit, smál se. Mě naučil poslouchat vážnou hudbu. A začali jsme spolu chodit do kina a do divadla a na výstavy.

Profesionální provazy jsem prodala a koupila za to designovou houpačku. Kamioňátko, co nosím v břiše, bude mít na akátové tyči největší houpání.

foto: Shutterstock

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...