fbpx

Trestanci nejsou zlí. Jen zničení bídou, nevzdělaností a nulovými vyhlídkami, říká vězeňská farářka 1 fotografie
Zdroj: Se svolením Venduly Glancové

S vězeňskou kaplankou o duších za mřížemi, naději, zklamání i příbězích se šťastným koncem

Zveřejněno: 7. 7. 2024

Ve věznicích strávila více než dvacet let. Dobrovolně. Evangelická farářka Vendula Glancová coby vězeňská kaplanka nahlíží do duší trestanců. Nikoho nesoudí, pouze naslouchá, případně poradí. „Jsem pro ně, troufnu si říci, důvěryhodnou autoritou a někdy i jakousi druhou mámou,“ říká s úsměvem.

Z malé vesničky Hvozdnice, kde je už osmnáct let farářkou, několikrát týdně vyjíždí do příbramské věznice, aby vedla rozhovory s vězni, bohoslužby nebo skupinové terapie. V rámci stáže poznala i věznice v USA. V její práci jí významně pomohl i psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii.

V čem se nejvíc vaše práce liší od role klasické farářky?

Je to práce s lidmi, kteří spíš než v kostele tráví či trávili svůj život před uvězněním na ulici, v barech, casinech, mezi prostitutkami. Je to často práce s Romy, kterých v evangelickém kostele také příliš mnoho nepotkáte. Je to práce se zcela jinou sociální skupinou, než je „nedělní“ církev.

Musíte v sobě něco „skousnout“, když zpovídáte lidi vykonávající trest? 

Ani ne. Domlouváme se kupodivu poměrně snadno a přirozeně. S některými kolegy to paradoxně bývá horší. Jako evangelická farářka lidi nezpovídám, ale vedu s nimi tzv. pastorační rozhovor, což je – řekla bych – spíše kvalitní naslouchání jejich problémům, než dávání nějakého rozhřešení.

Nedávno jsem oddávala svého dnes velmi dobrého přítele, kterého jsem před více než 20 lety pokřtila v pankrácké vazbě, on potom prošel dlouhým trestem. Dnes je to spokojený otec skvělé dvanáctileté dcery a šťastný manžel její maminky, kterou si u nás v modlitebně vzal za ženu.

Znáte jejich příběhy? Seznamujete se s materiály o nich?

Ano, ale pokud je znám, tak z jejich vyprávění. Do jejich osobních materiálů mám přístup, ale pro mou práci vůbec není podstatné, co je v nich zapsané – není to pro můj pohled na ně nijak určující. Důležité je, co sami říkají, jak působí během samotného rozhovoru. Občas se do VISu (Vězeňský informační systém – centrální evidence vězňů v ČR) podívám, ale spíš pro doplnění a ověření vlastních pocitů z dotyčného než pro nějaké informace.

Někde jsem slyšela, že neexistují lidé zlí, jen lidé nešťastní. Co si o tom myslíte?

Naprosto souhlasím. Drtivá většina lidí, s kterými ve vězení pracuji, jsou ti, kteří se narodili ve špatnou chvíli na špatném místě do – mrzí mne to tak říci – špatných rodinných poměrů. Jsou to často vysoce talentovaní a citliví lidé, kdo je drogami ohrožen nejvíce. Představa, že narkoman je nějaký odpad společnosti a vrah a hrdlořez, je lichá. Jsou to duše zničené bídou, nevzdělaností a nulovými vyhlídkami. Což je ovšem neomlouvá v tom, že každý z nás má šanci ze špatného vlaku vlastního života vystoupit a nastoupit na ten jedoucí lepším směrem. Moje práce spočívá vlastně vesměs v tom jim tuto možnost otvírat a dávat k úvaze.

Jak často vás vyhledávají?

Velice často. Denně mám průměrně čtyři pohovory. Měla bych i více, ale to se nedá stihnout tak, aby byl rozhovor kvalitní. A to nemluvím o práci se skupinami, bohoslužby v kapli. Ve vězení se jako kaplan opravdu nezastavíte…

S čím se na vás nejčastěji obracejí? Co je nejvíc trápí?

Partnerské vztahy, vztahy a zase vztahy, dále obavy o blízké a jejich zdraví, bohužel často i úmrtí v rodinách, obavy z budoucnosti a návratu do koloběhu drog a následného uvěznění – to je asi nejčastější motiv…

Desatero nikdo beze zbytku nedodržuje a ono je v křesťanství i spousta jiných důležitých věcí – např. pokání či něco, čemu Ježíš říkal „tvrdost srdce“.

Jak vnímají vaši roli?

Berou mě jako určitou oporu, jsem pro ně (jak říkají) důvěryhodná osoba v dané instituci. Občas mi z legrace říkají, že jsem jako jejich druhá máma, ale troufnu si i říci, že jsem pro ně jakousi nepsanou autoritou. Takovou roli si ale člověk samozřejmě musí vysloužit – to není zadarmo.

Co když jsou jiného vyznání? A chodí za vámi i lidé nevěřící?

Ano, velmi často, a to i v běžné farnosti. Konfese (vyznání, pozn. red.) se ve vězení neřeší vůbec, evangelíky jsem za třiadvacet let, co se ve vězení pohybuji, potkala dva. Lidé, pro které jsou důležité konfese, většinou ve vězení nejsou, ale pohybují se spíše v kostelích. Neznamená to ale, že jsou automaticky lepšími lidmi než ti, co konfese neřeší…

Může se stát, že je někdo věřící a vlastně dodržuje Desatero, přesto se ve věznici ocitne?

Nikdo z nás nedodržuje Desatero beze zbytku, vždy jsou tam rezervy. To, že ctíte své rodiče, neznamená, že nekradete – naopak. Leckterý zloděj se ke svým rodičům chová násobně lépe než ten, co nikdy neukradl ani sirku, ale třeba pomlouvá své bližní. Desatero nikdo beze zbytku nedodržuje a ono je v křesťanství i spousta jiných důležitých věcí – např. pokání či něco, čemu Ježíš říkal „tvrdost srdce“ – to je něco, co je v něčem horší, než naše běžné denní rezervy v dodržování Desatera, pokud tedy člověk zrovna někoho nehodlá zabít…

Jak tam vypadá takový váš běžný den?

Ráno přijdu do práce, vypiju kávu s kolegy u nás v kanceláři. Často se hodně nasmějeme, potom otevřu počítač, vyřídím e-maily, pak si projdu žádanky, kdo se mnou chce mluvit a co bude potřebovat. Následně jdu na skupinovou aktivitu na Specializované oddělení, kde dělám terapeutku, potom udělám nějaký individuální rozhovor, jdeme s kolegy na oběd, po obědě druhá káva a potom buď bohoslužby v kapli, nebo zase nějaká skupinová práce.

Dokážete se od své práce úplně oprostit, nebo si ty příběhy nosíte domů?

Dnes už umím nechat práci v práci – bez toho bych totiž už dávno vyhořela. A pokud se něčím zabývám nad rámec svých běžných povinností, tak tzv. příběhy s dobrými konci. Nedávno jsem oddávala svého dnes velmi dobrého přítele, kterého jsem před více než 20 lety pokřtila v pankrácké vazbě, on potom prošel dlouhým trestem. Dnes je to spokojený otec skvělé dvanáctileté dcery a šťastný manžel její maminky, kterou si u nás v modlitebně vzal za ženu. Ta cesta před stůl Páně v našem sboru, k manželství a hezkému spokojenému životu byla dlouhá a trnitá, ale dokázal to. Takovými příběhy má smysl se zabývat – ne těmi, kde se stále opakuje jen destrukce a beznaděj.

Související…

Disociální porucha osobnosti přivedla ženu do vězení. Po propuštění získala dceru do péče
Adéla Fojtíková

Je to pro vás vyčerpávající?

Já tuhle práci dělám už 23 let a myslím, že už u ní zůstanu až do penze. Vydržela jsem to tak dlouho a nezbláznila se, myslím mimo jiné proto, že ji nedělám na plný úvazek, a mám tedy prostor ještě pro práci v běžné církvi. Pracovat jenom výlučně ve vězení, to si u sebe představit nedovedu.

Ano, je to hodně vysilující, je to přece jen práce s vysoce rizikovou skupinou lidí v rizikovém prostředí. Mojí vnitřní kondici nejvíce prospívá pravidelný každotýdenní kontakt s mými dětmi a malými vnoučaty. Takové pískoviště s bábovkami je neuvěřitelně osvěžující záležitost. Také se pravidelně hýbu, alespoň třikrát týdně. Myslím, že věci, které má člověk rád, se dají dělat celý život a ani to není dost…

Co je na této práci nejtěžší?

Narážení na strop systému a pocity určité bezmoci, pokud vidíte, jak někdo, kdo byl odhodlaný např. už nikdy nebrat drogy, a tím pádem se už nedostat do vězení, se k nim okamžitě po propuštění či ještě dříve, vrací. To mne velmi zasahuje tam, kde jsem takovým lidem věřila a vkládala do nich určité naděje.

A co na ní naopak máte ráda?

Možnost uplatňovat vlastní kreativitu při práci s lidmi a určitý adrenalin, který toto zaměstnání vyvolává.

foto: Se svolením Venduly Glancové, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...