fbpx

Smrt syna byl nejhorší den mého života. Teď jsem jen vděčná za čas, kdy tady byl, říká Jana Fedorčák - van Coppenolle 1 fotografie
Zdroj foto: Se svolením Jany Fedorčák - van Coppenolle

Smířit se se smrtí vlastního dítěte je více než těžké. V takových chvílích si člověk sáhne na dno a začne hledat odpověď na otázku, proč se tak stalo.

Zveřejněno: 31. 5. 2024

Jana Fedorčák - van Coppenolle je dlouholetá terapeutka, za kterou chodí lidé se svým trápením. Sama má zkušenosti s tragickou smrtí blízkého. Po srážce vlakem jí zemřel syn, ona ale našla sílu dál žít a učí to i ostatní. Tato výjimečná žena, která dělá individuální i skupinové terapie, nevěří, že po smrti nic není. Podle ní všichni podvědomě tušíme, že je nad námi nějaká vyšší síla. „Se synem se zase jednou shledáme,“ říká. 

Snad ta otázka není divná, ale jaký byl váš syn?

Jsem ráda, že se ptáte a že vám to můžu říci. Protože málokdo z okolí má teď odvahu se mě na něj ptát, aby se mě nějak nedotkl. Přitom já o něm mluvím moc ráda. Měl velký úsměv, bylo ho všude plno, rád se bavil. Byl živý a miloval meče a historii. Byl součástí hradní posádky hradu Sovince, dobrovolničil a taky provázel hradem návštěvníky. Doufám, že až jednou umřu, za tou bránou se na mě bude smát tím svým širokým úsměvem a přivítá mě. To objetí s ním jsem několikrát měla v silných snech.

Jak jste se s jeho smrtí vyrovnala?

Byl to nejhorší den mého života. Blesk z čistého nebe. Měl 25 let, jel na kole z práce a srazil ho vlak. Okamžitý konec. Byl moje vymodlené dítě, další jsem neměla. Z lidského hlediska tragédie. Přesto, a díky Bohu za to, dokážu i nadále žít a milovat život. Tohle je i to nejlepší, co můžu pro syna udělat. Prožít svůj život co nejšťastněji. S obrovským vděkem, že tady se mnou 25 let byl. A co pomáhá? To vědomí, že tento náš příběh není zdaleka vše. Že jsme víc než figurky pozemského příběhu. 

Těm, co odešli, musíte dát svobodu. Nikdo nám nepatří.

Někde jste řekla, že kdybyste nevěděla, že život je věčný, propadla byste se do pekla. Jakou útěchu může mít člověk, který věří, že vše končí smrtí?

Někde uvnitř, v hloubce naší podstaty, vlastně všichni známe pravdu o tomto světě, o této „pozemské hře“. Že jsme určitě více než tělo s příběhem. Často se to projeví až ve chvíli, kdy je nám nejhůře. To voláme Boha, vesmír, vyšší vědomí.

Jak vy si osobně představujete, co bude po smrti?

Po smrti Nicolase se mi zdály silné sny o bytí „za branou“ a došlo k velkému uklidnění. Popsala jsem je více v rozhovoru na Gošárně. Věřím ve shledání. Nespěchám tam, ale těším se.

Po smrti syna jste začala velmi brzy zase fungovat. Co vám dodávalo sílu?

Moje práce. Soustředila jsem se na klienta a mysl tak neměla šanci vymýšlet a vracet mě do té hrůzy. Každopádně jsem se ale smutku nebránila a své trápení se snažila poctivě prožít. Žiji, jak nejlépe to jde. A synovi chci na jeho cestu posílat lehkost a svobodu, přání všeho dobrého.

Ztrátou to nazýváme jen my, přitom se na vše můžeme dívat jako na dar, že jsme toho člověka mohli ve svém životě mít.

Obrací se na vás lidé s podobným osudem. Jaká vaše rada jim nejvíce pomáhá?

Potkala jsem už od té doby hodně maminek, co přišly o děti. Pomáhá o tom mluvit a prožít emoce. To je moc nutné, aby to bolavé šlo ven. V mnoha kulturách se doporučuje truchlit šest týdnů, pak tu dobu třeba vzpomínkovým setkáním ukončit a věnovat se svému životu. Život je váš a máte se o něj starat. Těm, co odešli, musíte dát svobodu. Nikdo nám nepatří.

Říká se, „on mi zemřel“, ale on přece neumřel nám. Nepatřil nám. Umřel sám za sebe. Ztrátou to nazýváme jen my, přitom se na vše můžeme dívat jako na dar, že jsme toho člověka mohli ve svém životě mít. Takže po době smutnění už je důležité starat se o kvalitu svého života. Pomoc je tu pro každého připravena. Sáhněte po ní. Uleví se vám. Natočila jsem na tohle téma i video.

Co konkrétně pomohlo vám?

Otevřít se pomoci, mluvit, plakat. Spát, aby se vše léčilo zevnitř. Vědět, že duše je nesmrtelná. Hodně důležitý pro nás byl takový vlastní obřad s popelem. Jeli jsme po pohřbu do zemí na severu, kde jsme u moře s manželem udělali vlastní obřad. Ale pomohl i pohřeb sám. Bylo to velké, dojemné a zvláštně naplňující.

Co vám v posledních letech dělalo radost?

Spousta věcí. Rozkvetlé jaro, krása a vůně květin. Každodenní procházka s pejskem. Krásná dovolená místo Vánoc (ty teď moc slavit nemusíme, je v tom moc emocí), kdy jsme s manželem procestovali další kanárský ostrov, se stanem, v klidu přírody, v tichu pod hvězdami, denně s mořem, s východem i západem slunce. Potěší mě každá úspěšná terapie, spokojenost klienta na konci, i když třeba napíše za pár dní, že se mu ulevilo a že vidí věci jinak. Vidím denně mnoho krásy a lásky.

Související…

Najednou tady nebyla. Odešla v nemocnici, kde jsem ji před pár měsíci porodila
Adéla Fojtíková

Praxi v terapii máte už přes 16 let, proč jste s ní kdysi začala?

K terapiím mě dovedl život. Vždy jsem se zajímala o psychiku lidí, o práci, mysl a o to, jak to tady na Zemi vlastně chodí. Cesta sebepoznávání mě vždy fascinovala. Ovlivnila mě zpočátku Silvova metoda knihy o vědomí a mysli.

Kromě terapií natáčíte i videa...

Ano, stal se ze mě „youtuber“. Najdete mě pod jménem Jana van Coppenolle. Točím cvičení naživo, mluvím o terapiích, natáčím meditace. Vlastně odjakživa je mou přirozenosti sdílet s lidmi to, co se naučím. Co objevím, sdílím a posílám dále. Tak to bylo i s léčením ženství, původně mého. Potřebovala jsem po rozvodu v sobě uzdravit ženu a šla na to pomocí meditací a břišního tance. Začala jsem o tom točit videa a založila jsem si stránky www.tancimzivotem.cz.

Jak se léčí ženství?

Při tanci se vypíná mysl a žena se začne vnímat. Také je nutné si vyřešit vztah s rodiči. Na mých stránkách najdete i kurz břišního tance. Točili jsme to v solné jeskyni v Bohumíně, kde dnes učím jógu.

Pomáhá mi vědomí, že tento náš příběh není zdaleka vše. Že jsme víc než figurky pozemského příběhu. 

S čím za vámi klienti chodí nejčastěji?

Je to pestré. S jakýmkoliv problémem, který je tíží, nedá jim spát, opakuje se, trápí je. A to může být cokoliv. Vztahové věci, samota, neláska, to asi nejčastěji. Ale klidně i nemoc, třeba strach z chemoterapie, nemožnost se rozhodnout, dále nedostatek peněz, tloušťka a závislosti. Všechny tíhy začínají v mysli a jsou navázané na dětské emoce.

Nedá mi to a musím se zeptat na vaše jméno, které je neobvyklé. Odkud pocházíte?

Pocházím tady z Bohumína. Je to mé rodné a milované město s přírodou, kterou tu kolem máme (i když to mnozí nečekají). Můj první muž a tatínek Nicolase měl svého tátu z Francie. A já si nechala při druhé svatbě obě jména. Tak teď nosím půl jména po Nikim.

foto: Se svolením Jany Fedorčák - van Coppenolle, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...