Jdete takhle domů parkem a najednou uvidíte partu dětí, věkem mezi 11 až 15 lety, které se spíš chovají jako rozdovádění předškoláci. Běhají po čtyřech, štěkají na sebe, vrčí, skáčou, výskají, olizují si obličej. Některé mají nasazená ouška nebo celé zvířecí masky, na džínách vzadu mají přidělané řetízkem ocásky. Přemýšlíte, co to sakra je, a že už tomu světu vážně nerozumíte. Je to nějaká bizarní TikTok challenge? Snad se u toho nezabijí...
Všechno je v pořádku, právě jste potkali smečku tzv. theriánů. To je subkultura, která dospělým připadá jako diagnóza, ale pro děti je to jen jeden z těch zdravějších způsobů, jak být kreativní, hrát si a odpočinout si od reality.
Theriáni existují už od 90. let díky komunitě fanoušků vlkodlaků, od kterých se oddělili. Bylo jich pár desítek, ale teď se díky TikToku, YouTubu a Discordu jejich svět otevřel dětem po celém světě. Co to přesně theriánství je? Pocit, že se člověk „uvnitř“ cítí být zvířetem. Nejde jenom o hru. Oni se cítí jako svoje vybrané zvíře, uvězněné v lidském těle.
„Moje třináctiletá dcera se identifikuje jako liška.“ Je s námi něco špatně?
„Ahoj, jaký máš theriotyp?“ zdraví se třináctiletá Hedvika na Discordu s vrstevníkem z Brna. „Já mám hlavní lišku a sekundární kočku. Co ty?“ „Já mám hlavního vlka, ale občas v sobě cítím i dravce – asi jestřába,“ píše dvanáctiletý gymnazista, který je podle jeho mámy jinak celkem normální. „Máš hodně často shifty?“ „Jo, hlavně mentální – třeba když slyším vytí, cítím se úplně jako vlk, myslím, že jsem jím v minulém životě byl.“
„Shift“ je pro theriána stav, když cítí, jak se jeho pocity a chování v souladu s jejich theriotypem – shiftuje z člověka na zvíře. Zapište si to do rodičovského slovníčku hned vedle skibidi. Kvůli theriánství se ale svojí ratolesti nevysmívejte – nechte je, aby si tuto fázi užily samy, jak radí odborníci. Symbolické, spirituální nebo psychologické interpretace therian identity jsou pro děti často hluboce osobní – může to pro ně znamenat hledání bezpečí ve fantazijním světě a pěstování jejich individuality.
Podle australské psycholožky Carly Dober je zcela v pořádku, že si dnešní mladší teenageři zkouší identitu theriána. Internet takové subkultury šíří rychlostí blesku, a tak je běžné, že najednou celá 6. B nosí do školy ocásky a vyrábí masky. Carly Dober říká, že pokud theriánství nevede k izolaci nebo zanedbávání všeho dalšího, není třeba se znepokojovat, přestože vám dítě tvrdí, že se cítí být koněm. Je to na 99 % jenom fáze, i když může trvat klidně dva roky.
Theriány hodně rozčiluje, když si je spletete s furries. „Ne, být furry je jenom povrchní hra na kostýmy – cosplay. Být therián znamená, že se člověk cítí jako zvíře a chce jako zvíře tak trochu existovat. Psí granule ale nežereme. Spíš fantazírujeme, čteme o zvířatech, vyrábíme ty masky, chodíme tak ven, jo a cvičíme kvadrobik – to je sport, při kterém člověk skáče a běhá po čtyřech jako zvíře. Je to poměrně fyzicky náročné,“ říká Hedvika.
Na rozdíl od furry komunity, která si hraje na zvířecí avatary spíš pro zábavu a umělecké vyjádření, berou theriáni své „zvířectví“ víc spirituálně, někdy až filozoficky. Říkají si třeba, že mají species dysphorii – druhovou dysforii, což je určitá nespokojenost se svým biologickým druhem. Ne nepodobná genderové dysforii, jen místo „jsem holka v těle kluka“ je to „jsem vlk v těle člověka“. A ne, většinou nechtějí operaci u veterináře a většinou je to přejde, stejně jako se to stalo Hedvice.
Hedvika: „Fakt jsem si myslela, že jsem therián. Ale už se jako zvíře tolik necítím.“
Mluvili jsme s třináctiletou Hedvikou, která má theriánské období čerstvě za sebou. Dneska už se na její masky pomalu práší ve skříni – ale některé si asi schová do dospělosti. Pro případ, že by někdy zase chtěla být liška. Hedvika se k theriánství dostala samozřejmě přes algoritmy – hlavně na YouTube, ale i na TikToku.
„O theriánech jsem se dozvěděla přes dragon puppets – trend, že dětí vyrábí 3D papírové loutky draků. Tak se mi začalo zobrazovat vyrábění masek a kostýmů a videí lidí, kteří se považují za theriány. Díky tomu nastalo moje tzv. awakening, to znamená, že jsem prozřela, že jsem therián. No tak jsem si na to nějakou dobu hrála, ale už mě to přestává bavit. Připadáme si u toho s kamarádkou trapně, lidi si z nás dělají srandu. Fakt jsem si myslela, že jsem therián, ale teď už se jako zvíře tolik necítím, ale stále jsem velmi silně emočně napojená na naše kočky.“
Když vidíte dítě s vlčí maskou, které štěká na tramvaj, pravděpodobně vás nenapadne „aha, druhová dysforie!“ Spíš si pomyslíte něco o poruše nebo výchovném selhání jejich rodičů. Ale ve skutečnosti se děti jen chovají… jako děti. Pro mnohé děti je theriánství emoční oporou – pomůže jim najít svoji komunitu a identitu.
Dnešní děti dospívají o něco později. Místo pubertálních excesů si nová generace hraje na kouzelné skákající chlupaté bytosti, čtou si o etologii vlků a mají zápěstí omlácená z kvadrobiku. Je to lepší, než aby dělaly to, co my jako náctiletí v 90. letech.
