„Objednáte se k dětskému neurologovi a psychologovi,“ říká pracovnice v pedagogicko-psychologické poradně a podává mi složku s dokumenty. Táhnu dceru za ruku a v duchu si říkám, že kdo dneska z dětí nemá nějakou diagnózu, jako by nebyl. Vzápětí se mi v hlavě spouští katastrofický scénář: K dětskému odborníkovi se dostaneme možná tak v roce 2038. Jak se ukáže, nebyla jsem daleko od pravdy.
Ví se, v čem je problém, ale nic se neděje
Potřebuji klinického psychologa, který by potvrdil, nebo vyvrátil podezření na poruchu pozornosti. Měli mi rovnou říct, ať si v lednu zajdu pro jahody. Začínám klasicky, seznam zařízení, telefonáty, maily. Výsledek? Buď termíny nejsou vůbec, nebo jsme 158. na čekací listině.
Zkouším známé. Kamarádka volá: „Jedna psycholožka má termín za rok, diagnostika za deset tisíc.“ Nejdřív brečím, pak se směju a nakonec si jdu mlátit hlavou o zeď. Sama studuji psychologii a vím, jak náročná je cesta ke klinické specializaci. Po pěti letech magistra vás čeká dalších pět let supervizí, stáží a kurzů. Výsledek? Mnoho absolventů volí snadnější cestu, korporátní koučink nebo soukromou praxi bez atestace.
Mezitím dětí s problémy přibývá. Jestli za to může genetika, výchova, sociální sítě, covid nebo stres dnešní doby, nechme na jiný článek. Faktem je, že odborníků ubývá. Důvod? Náročnost studia a podfinancování celého systému. Navzdory slibům politiků se situace spíš zhoršuje, než zlepšuje.
„Můžeme vás dát na čekací listinu na půl roku a pak se čeká další půlrok na termín.“
Aktuálně je v Česku jen zhruba 90 dětských klinických psychologů – aby se situace stabilizovala, bylo by jich zapotřebí třikrát tolik. Už před pěti lety politici slíbili zkrácení doby vzdělávání, která je 12 let. A výsledek? Asi tušíte sami.
„Běžně se na dětského psychologa čeká půl roku, což je opravdu dlouhá doba, pokud dítě potřebuje pomoci. Často však psychologové neberou nové pacienty vůbec, nemají totiž volné kapacity. Rodiče se tak setkávají s tím, že jsou odmítnuti,“ uvedla v pořadu FLOW balance dětská psycholožka a psychoterapeutka Natálie Machová. Kéž by to bylo jen půl roku.
Tušila jsem, že situace v menších městech nebo pohraničí Česka je katastrofální, ale v Praze to není o nic lepší. Někde kapacity nejsou vůbec, ve velkých městech sice jsou, ale nejsou dostupné, takže prašť jako uhoď.
Za vším hledej peníze
Psychologa prozatím vzdávám a začínám obvolávat neurology. Jak dětské, tak ty pro dospělé, protože se začal vážně zhoršovat stav mé maminky. Mám pocit, že péči odborníků budu za chvíli potřebovat z celé rodiny hlavně já. Neurolog pro dospělé dává mámě termín bez problému hned za dva týdny. A ten dětský?
„Můžeme vás dát na čekací listinu na půl roku a pak se čeká další půlrok na termín.“ Tuhle větu slyším asi podvacáté, láme mě bezmoc a mám chuť rozžvýkat telefon. Vyčerpala jsem všechny možnosti. „Kapacita ambulancí dětské neurologie v České republice je dlouhodobě na hranicích možností a sil dětských neurologů, o čemž vypovídají i obvyklé objednací doby. Rodiče se v takové situaci oprávněně cítí frustrováni,“ pročítám si na stránkách dětské neurologie a jsem ráda, že moje frustrace je „oprávněná“ a nejsem za hysterku.
Až zase budete v médiích slyšet, že je nedostatek specialistů. Vzpomeňte si na mě. Neuroložka, s volnou kapacitou ročně pro 2400–2800 pacientů ročně, odmítnutá zdrav. pojišťovnami pro údajnou dostatečnou síť smluvních lékařů (s čekací dobou 3–6 měsíců). Sdílejte mé příspěvky. Díky.
— Petra Mištríková (@PMistrikova) June 5, 2025
„Až zase v médiích uslyšíte, že je nedostatek specialistů, vzpomeňte si na mě. Neuroložka, s volnou kapacitou ročně pro 2400–2800 pacientů, odmítnutá zdravotními pojišťovnami pro údajnou dostatečnou síť smluvních lékařů, s čekací dobou 3–6 měsíců,“ píše na sociální síti X Petra Mištríková a vysvětluje situaci: „Každá péče, kterou pacient čerpá, by měla být uhrazena ze zdravotního pojištění. Neurologická péče něco stojí. Často se využívá drahých přístrojů k diagnostice, nové léky. Čím později se pacient k diagnostice a léčbě dostane, tím víc ušetří zdravotní pojišťovna, bez ohledu na následky pro pacienty.“
Mištríková poukazuje na to, že zdravotní pojišťovny odmítají uzavírat smlouvy s novými lékaři, i když by mohly pomoci zkrátit čekací doby, protože čím méně péče se poskytne, tím méně musí pojišťovny zaplatit. Za vším stojí peníze. Nutno dodat, že komentář se vztahuje na všechny neurology, nejen ty dětské.
Bohatí budou zdraví, chudí mají smůlu?
Po dvou týdnech s přilepeným telefonem u ucha mi svitne naděje. „Ano, máme dětského neurologa i psychologa a můžeme vám nabídnout termín do dvou týdnů.“ Nemůžu uvěřit svému štěstí. „A mohla bych tedy dceru objednat?“ Odpověď mě však vrátí zpátky na zem: „My jsme soukromé zařízení, takže byste si musela zaplatit roční program.“
Tušila jsem, že někde bude háček. Jednorázové vyšetření ani za úplatu nejde, buď zaplatím 40 000 korun za roční program, nebo mám smůlu. Smířená s tím, že nám v následujícím roce nejspíš vypnou elektřinu a já budu jíst kořínky, převádím železnou finanční rezervu na účet soukromé kliniky.
Hned druhý den jdeme na vstupní prohlídku. Nikde nečekáme, všichni se usmívají a na řadu jdeme přesně na minutu. „Máme tu vlastní dětské specialisty, ale kdyby vám někdo nevyhovoval, tak mohu sehnat někoho přes své známé, to není problém,“ usmívá se lékařka. Napadá mě, co dělají ti, kteří peníze na prémiovou péči nemají. Bohatí budou zdraví a chudí zůstanou nemocní a umřou? Přestože máme lékařskou péči v Česku na vysoké úrovni, je nedostupná pro běžného člověka bez konexí – nebo prostředků.
Děti nejsou voliči a nijak politiky nezajímají. Systém, který je má chránit, je nechává na čekací listině. Přestože statistiky hovoří jasně: přibývá dětí, které nemá kdo léčit. Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky je momentálně v Česku bez péče až 182 tisíc dětí.
A vyhlídky do budoucna? Ministerstvo zdravotnictví sice slíbilo jednodušší cestu ke specializacím, ale konkrétní změny jsou zatím jen kosmetické. Přestože například Národní akční plán pro duševní zdraví 2030 zahrnuje podporu dětské a adolescentní psychiatrie a psychologie, zatím se v praxi nic zásadního neděje. Aby se něco změnilo, musely by se děti stát prioritou. Nejen dojemným bodem v projevu u příležitosti Dne dětí. Dokud to nenastane, budeme dál volat, čekat, prosit a platit.
