Mstíme se bývalým partnerům, kolegům v práci, sousedům i úplně cizím lidem, kteří třeba zaparkovali na našem místě. Někdy je pomsta spíš absurdní a člověka pobaví, jindy dokáže rozvrátit vztahy a zanechat po sobě obrovské škody. Zvlášť krutou podobu pak dostává ve chvíli, kdy si rodiče jako nástroj vzájemné odplaty vyberou vlastní dítě.
Stačí se podívat na sociální sítě. Příběhů o tom, kdo se komu a za co pomstil, jsou tam tisíce a zdaleka nejčastěji se točí kolem partnerských vztahů, nevěry, ponížení a zlomeného srdce.
„Podváděl mě, tak jsem si začala s jeho bratrem,“ píše bez okolků jedna žena na Redditu. Jiná zvolila propracovanější odvetu. „Změnila jsem mu profil na Tinderu tak, aby na něm byl výčet všech případů, kdy mě podvedl, a potom jsem změnila hesla ke všem jeho účtům.“ Mohla si to dovolit, partner používal všude stejné heslo, které dobře znala.
A pak je tu téměř klasika rozchodových válek: věci letící z bytu. „Vyházela jsem mu všechny věci do popelnice,“ shrnuje další diskutující svoji verzi účtování.
Pomsta je nástrojem evoluce
„Oko za oko dělá svět slepým,“ tak pravil Mahátma Gándhí. Moc dobře víme, že pomsta nevede k ničemu dobrému, ale stejně si někdy nemůžeme pomoct. V daný moment je odplata tak sladká. Ten, kdo nás ponížil a zradil, bude pykat. Samozřejmě, že existují i elegantnější způsoby, jak se vypořádat s tím, když nás někdo zraní, jako je soucit, porozumění, vyzrálé zpracování emocí, ale nutkání pomstít se může být velmi silné.
Dotyčný člověk už možná dávno žije svůj život a vůbec na nás nemyslí, ale my mu ve své hlavě platíme nájem za to, že tam bydlí a ničí nám den.
Pomsta je podle psychologa Michaela McCullougha evoluční nástroj. Slouží k jednomu jasnému cíli, odradit člověka, který vám ublížil, od toho, aby to zkusil znovu. Je to podobné jako trny na růžích, mají zabránit tomu, aby vás někdo zneužíval. „Když se cítíme zraněni, často prostě nedokážeme odolat nutkání se pomstít. Je to jako silná touha, jako svědění, které se nedá poškrábat. A za tím vším stojí důležitá evoluční logika, pomsta fungovala jako obranná strategie,“ vysvětluje McCullough.
Psychologií pomsty se zabývá sada studií Chestera a DeWalla (2017) publikovaná v Journal of Personality and Social Psychology. Co nás motivuje, když se cítíme zraněni, odmítnuti nebo kritizováni? Ve chvíli, kdy cítíme duševní bolest, náš mozek má tendenci to co nejrychleji opravit. Snad nikdo se nevyžívá v trápení a vnitřním užírání a taková pomsta je skvělým nástrojem k pozvednutí nálady. Krátkodobě to skutečně funguje. „Když zažijeme křivdu, aktivuje se mozková síť bolesti. Ta pak zřejmě spouští touhu po pomstě v systému odměny,“ říká James Kimmel Jr., který se zabývá neurobiologií pomsty a odpuštění.
Výzkumníci ve studii popisují následující sekvenci. Když cítíme emocionální zranění, způsobuje to negativní emoce. Když cítíme negativní emoce, hledáme způsob, jak obnovit pozitivní emocionální stav. Jedním ze způsobů, jak obnovit pozitivní emocionální stav, je oplatit tomu druhému, co nám udělal.
„Mozek na pomstě vypadá jako mozek na drogách. A to není metafora. Když zažijeme křivdu, aktivuje se v mozku síť bolesti. Mozek chce tu bolest zastavit a hledá potěšení a přesně to dostane přes dopaminový náraz z pomsty. Aktivuje se stejný systém odměny, jaký se spouští u kokainu, alkoholu nebo hazardu,“ upřesňuje dále Kimmel psychologii pomsty.
Pomsta nám sice dává krátký euforický pocit, stejně jako drogy. Po chvíli ale odezní a člověk se cítí hůř, víc naštvaný, úzkostný, depresivní. Místo trvalé úlevy tak může přijít další nutkání k odplatě.
Proč máme i instinkt odpouštět
Nést v sobě křivdu je jako pít jed a doufat, že umře ten druhý. Pomsta dá člověku na chvíli pocit úlevy, ale pak se jako bumerang všechno vrátí a k pocitům křivdy se ještě přidá vina. A tak nakonec odpouštíme.
Když odmítáme odpustit, udržujeme s dotyčným člověkem neustálé toxické pouto. Každá vzpomínka na prožitou křivdu aktivuje v mozku stejná centra, jako by se ta situace děla znovu právě teď. Dotyčný člověk už možná dávno žije svůj život a vůbec na nás nemyslí, ale my mu ve své hlavě platíme nájem za to, že tam bydlí a ničí nám den.
„Odpuštění ve skutečnosti zastavuje mozkovou síť bolesti. Neděláme to pro člověka, který nám ublížil. Neomlouváme to, co se nám stalo. Jen se staráme sami o sebe a uzdravujeme se z křivd minulosti,“ říká James Kimmel Jr. Odpouštíme tedy hlavně kvůli sobě, byť by člověk mohl mít pocit, že je to akt prohry nebo nějaký dar, který dává tomu druhému. Je to něco, co nás dokáže osvobodit. A odpustit je pro nás stejně přirozené jako se mstít.
„Odpuštění je také přirozený evoluční instinkt. Protože kdybychom na každého, kdo nám ublížil, reagovali pomstychtivě, neměli bychom příliš přátel. A jako lidé přátele a rodinu potřebujeme k přežití víc než kterýkoli náš blízký biologický příbuzný,“ dodává Michael McCullough.
Je tu ale jedno velké ‚ale‘. Rada ‚Musíš odpustit, abys mohl jít dál‘ může znít dobře, v některých situacích je však odpuštění příliš těžké nebo ho člověk vůbec nechce. Mohou se stát strašlivé věci. Odborníci výslovně varují před předepisováním odpuštění jako univerzální morální povinnosti, zejména u násilí a zneužívání. Ne každá rána se musí uzavřít odpuštěním. Současný výzkum je v tomhle poměrně jasný, odpuštění může některým lidem prospět, ale nemá být povinností a nemá se na něj tlačit. Každý z nás má právo neodpustit a je to v pořádku.
