Debata o válce na Ukrajině v českém prostoru dávno překročila hranice běžné zahraniční politiky. Na povrch vystupují hlubší historické vrstvy: zkušenost malé země, paměť velmocenského tlaku, přirozená touha po klidu i narůstající únava z dlouhotrvající bolesti. Současné události tak fungují jako citlivá sonda, která odhaluje strach i schopnost rozpoznat jazyk síly dříve, než na sebe vezme podobu ochrany.
Slovník, který maskuje hrubou sílu
Běžné diskuse se obvykle točí kolem uprchlíků, dodávek zbraní, cen energií a ekonomických sankcí. Pod tímto rušným povrchem probíhá méně zjevný proces. Zahraniční konflikt oživuje zkušenost státu, o jehož osudu v minulosti často rozhodoval někdo silnější. Pojmy jako ochrana, pořádek, realita a kompromis znějí velmi racionálně jen do okamžiku, než za nimi vyvstanou vojenské kolony, překreslené hranice a ztráta vlastního hlasu.
Mnichovská dohoda, léta protektorátu, události srpna 1968 i následná normalizace přesahují pouhé stránky učebnic dějepisu. Působí jako živé vrstvy národní paměti. Často pracují nenápadně, projevují se ve specifickém humoru, v hluboké nedůvěře k velkým heslům nebo v prostém přání hlavně ať je klid.
Přání klidu tak ukazuje dvě odlišné tváře. Někdy zrcadlí moudrost člověka odmítajícího pohlcení hysterií, jindy připomíná pevně zavřenou okenici ve chvíli cizího neštěstí.
Velmocenská politika málokdy rovnou hlásá snahu o dominanci a kontrolu cizího území. Mnohem častěji volí mírnější slova. Akcentuje bezpečnost, historickou blízkost, bratrství a ohrožení zvenčí. Menším státům podsouvá myšlenku, že vlastně tápou a podléhají vlivu cizích zájmů.
Podobný slovník známe z minulosti. Sovětský vpád do Afghánistánu provázela rétorika internacionální povinnosti. V Čečensku státní aparát prezentoval vojenský zásah jako obnovu ústavního pořádku a později jako protiteroristickou operaci. V Gruzii se roku 2008 mluvilo o vynucení míru. Anexi Krymu v roce 2014 provázela rétorika historické sounáležitosti a ochrany rusky mluvících obyvatel. O osm let později ruské vedení oznámilo takzvanou speciální vojenskou operaci, jejímž cílem měla být „demilitarizace“ a „denacifikace“ Ukrajiny.
Ostražitost s dvojí tváří
Česká republika nedrží v rukou velké imperiální karty. Ztělesňuje zemi zvyklou na manévrování mezi velkými hráči, čtení mezi řádky a ostražitosti vůči patosu. Tato opatrnost plní mimořádně užitečnou funkci. Chrání společnost před fanatismem.
Podobný postoj má ovšem i svůj stín. Opatrnost může pozvolna přejít ve zvyk tiše ustupovat. Touha po normálním chodu věcí snadno vytvoří nevyslovenou dohodu, že volání o pomoc zvenčí raději přeslechneme, abychom ochránili vlastní komfort. Přání klidu tak ukazuje dvě odlišné tváře. Někdy zrcadlí moudrost člověka odmítajícího pohlcení hysterií, jindy připomíná pevně zavřenou okenici ve chvíli cizího neštěstí.
Nenápadný začátek podrobení
Komentáře pod články často nepříjemně odhalují samotnou společnost. Mluví ti, kdo už mají v sobě příliš mnoho hněvu, strachu a nejistoty. Povzdech, že už toho bylo dost, často neodráží cynismus, ale velmi hlubokou lidskou únavu. Právě tehdy se však otevírá prostor pro slovník moci. Z napadené země se snadno stává obtížný problém a z naděje na spravedlivý mír ochota akceptovat kapitulaci.
Reklama
Ozbrojený konflikt obvykle nezačíná prvním výstřelem. Klíčí v okamžicích, kdy o druhém začneme uvažovat jako o překážce, nástroji nebo omylu dějín. Zásadní otázka dneška tak nespočívá v tom, jak bezchybně zformulujeme svůj politický názor. Záleží především na tom, zda pod nátlakem, který se halí do vlídné masky rozumu, dokážeme včas rozpoznat ohrožení vlastního charakteru a odmítnout radost z cizího utrpení či smrti.
Skutečná lidskost zaniká ve chvíli, kdy v zájmu vlastního klidu začneme vnímat bolest druhých jako přijatelnou cenu za své pohodlí.
