Měl to být ultimátní lék na digitální vyhoření, cesta k vnitřnímu klidu a duchovní biohacking pro unavenou duši. Místo toho přišla ztráta identity, děsivé halucinace a pocit, že se vám realita rozpadá pod rukama. Fenomén mindfulness ovládl svět jako neškodný wellness trend, ale pod nablýskaným povrchem se skrývá i její „temná strana“, o které se v magazínech s lesklou titulkou s usmívající vyzenovanou ženou mlčí.

Pro určité procento lidí totiž cesta do hlubin vlastního nitra nekončí osvícením, ale na psychiatrické klinice.

Místo hlubokého vhledu strmý propad

Eliška B. (29) je, nebo spíše byla, lektorkou jógy v Praze. Protože se ráda vzdělává a zdokonaluje, před rokem se vydala na prodloužený víkendový workshop, zaměřený na „hluboký vhled“ s jasným cílem. Chtěla si, stejně jako dalších osm žen, vyčistit hlavu. Třetí den intenzivních dechových cvičení v naprostém tichu však pocítila, jak se jí pod nohama doslova propadá podlaha.

„Měla jsem pocit, že moje tělo je jen prázdná schránka a vědomí je rozptýlené někde v rozích místnosti. Když jsem to s pláčem šla říct lektorovi, jen se na mě klidně usmál a řekl, že to je jen moje ego, které se brání osvícení,“ vzpomíná s odstupem, kdy si ale prošla soukromým peklem. Tento přístup, kdy je objektivní psychický rozklad interpretován jako duchovní pokrok, je podle odborníků tím největším nebezpečím dnešního wellness průmyslu.

Je dobré si uvědomit, že nikdo, možná až na pár výjimek typu nepálských mnichů, nezůstane po celý život mentálně v pohodě a v nejvyšším blahu. I to je možná důvod, proč je mindfullness dneska tak strašně populární.

McMindfulness, duchovní aspirin nejen pro korporáty

Problém začíná u samotné komercionalizace. To, čemu dnes říkáme mindfulness, je ořezaná, instantní verze prastarých buddhistických technik. Západní svět z nich vypreparoval etiku, filozofii a především dohled zkušeného mistra.

Intenzivní mindfulness praxe může u náchylných jedinců vyvolat stav podobný schizofrenii, protože dochází k narušení senzorického filtrování. Mozek je najednou zaplaven vším, a to najednou.

Ronald Purser, autor kritické knihy McMindfulness, varuje, že jsme z meditace udělali jen další nástroj k vyšší produktivitě. Jenže mozek není sval, který stačí mechanicky trénovat. Tradiční texty už před tisíci lety varovaly před fenoménem tzv. Zenové nemoci. Věděly, že konfrontace s prázdnotou vlastní mysli může být bez vedení destruktivní. My jsme tato varování strhli a začali meditaci prodávat jako univerzální aspirin na úzkost.

Co říká věda? Čtvrtina lidí v tichu narazí

Jednou z nejvýraznějších postav v tomto výzkumu je doktorka Willoughby Britton, neurovědkyně z Brown University. Její rozsáhlý projekt The Varied Effects of Mindfulness Study se zaměřuje právě na nežádoucí účinky. Britton zjistila, že až 25 % pravidelně meditujících lidí zažije během své praxe významné negativní stavy, počínaje zvýšenou úzkostí až po psychotické epizody.

Lidé po intenzivní meditaci uvádějí potíže jako:

  • Předrážděnost: Neschopnost spát, neustálá bdělost, záchvaty paniky.
  • Depersonalizace a derealizace: Pocit, že svět kolem je filmové plátno, nebo že člověk není ve svém těle.
  • Emocionální plochost: Neschopnost cítit radost, ale i smutek.

„Většina lidí si myslí, že když se při meditaci cítí špatně, tak to dělají chybně. Ale pravda je taková, že meditace funguje přesně tak, jak má – dekonstruuje smysl pro ‚já‘. Problém je, že ne každý je na takovou dekonstrukci psychicky připraven,“ vysvětluje Britton.

V psychóze se náš mozek „odpojí“

Proč ale technika, která má uklidňovat, u někoho spustí psychózu? Neurověda nabízí vysvětlení v oblasti tzv. Default Mode Network (DMN), sítě v mozku zodpovědné za uvažování o sobě samých. Meditace aktivitu DMN tlumí, což je u lidí s depresemi žádoucí. U citlivějších jedinců však přílišné utlumení DMN může vést k tomu, že se hranice mezi „já“ a okolním světem zhroutí.

Intenzivní mindfulness praxe může u náchylných jedinců vyvolat stav podobný schizofrenii, protože dochází k narušení senzorického filtrování. Mozek je najednou zaplaven vším, a to najednou. Každým zvukem, pachem i niterným impulsem, navíc bez možnosti je třídit. A právě to se stalo Elišce, která po svém zážitku strávila čtyři měsíce v polostinném stavu.

Cítila každé zachvění vzduchu jako fyzickou bolest a hlasy lidí v metru jí zněly jako nesrozumitelný křik přímo v její hlavě.

Cheetah House jako první pomoc pro oběti ticha

Protože se o těchto rizicích veřejně nemluví, lidé, kteří se po meditačním kurzu psychicky zhroutí, končí v naprosté izolaci. Právě pro ně založila doktorka Britton organizaci Cheetah House, která poskytuje klinickou pomoc tisícům lidí ročně. Ukazuje se, že lidé s anamnézou traumatu jsou obzvláště ohroženi. Meditace totiž funguje jako zrychlovač a v tichu se potlačená traumata vyvalí na povrch s takovou intenzitou, že je nervová soustava nedokáže zpracovat.

Léčba pro lidi jako Eliška vyžaduje přesný opak mindfulness, tedy radikální návrat k fyzičnu a struktuře. Místo „bytí“ je nutné zaměstnat mozek banálními úkoly, sportem nebo nějakým „uzemňovacím“ jídlem. Elišce nakonec pomohla až somatická psychoterapie a návrat k silovému tréninku. „Musela jsem se znovu naučit cítit své svaly. Zjistila jsem, že pro mou nervovou soustavu je sezení v tichu toxické. Potřebovala jsem pohyb a hluk, abych se znovu cítila jako člověk,“ uzavírá.

Jak z toho ven? Screening a pokora

Pokud si ale nyní myslíte, že bychom měli meditaci zavrhnout, pak to vůbec. Rozhodně ne. Musíme ji však začít vnímat jako silný lék, na jehož účinky si musíme zvyknout, nikoliv jako neškodnou zábavu. Meditační centra by měla vyžadovat důsledný screening rodinné anamnézy psychóz a traumat. Instruktor mindfulness by měl mít psychologické vzdělání, aby dokázal rozpoznat nastupující disociaci. A hlavně my, než se do něčeho podobného pustíme, bychom měli mít už nějakou zkušenost a začít, tak jako u všeho, postupně a pomalu.

Mindfulness může být nádherným nástrojem k sebepoznání. Ale jen tehdy, pokud si přiznáme, že ticho není vždy jen klidné. Občas je to propast. A do propasti by se člověk neměl dívat bez jištění. Skutečným projevem duchovní zralosti totiž není dál sedět v utrpení, ale mít odvahu otevřít oči, vstát a odejít zpět do hlučného, nedokonalého, ale skutečného světa.