Celý život se snažíme být šťastní. Cvičíme, běháme, žijeme s lidmi, které milujeme, chodíme na terapie, jíme kvalitní jídlo a dopřáváme si dobroty, pijeme kvalitní kávy i drahé fresh džusy, prostě si vychutnáváme život. A přesto se toho někteří lidé bojí. Ne obrazně řečeno, ale doslova. Strach ze štěstí má jméno cherofobie.
Není to o tom, že bychom nechtěli být šťastní. My prostě jen nevěříme, že by se to zrovna nám mohlo podařit – být šťastný. Psychologové mluví o naučeném strachu, často spojeném s úzkostí nebo depresí. Lidé s cherofobií mají často pocit, že i když jde všechno jako na drátku, stoprocentně se něco pokazí, protože žádné štěstí netrvá věčně a pohoda je vždy jen klid před bouří. Pokud se v jednu chvíli cítíme jako v ráji, znamená to, že vzápětí přijde sešup. Štěstí není stav mysli a odměna za snahu. Je to očekávání facky zleva zprava a nevyhnutelný důsledek a protiváha toho, že jsme si dovolili cítit se fajn.
Cherofobici ale nejsou jen pesimisté, kteří s utrápenou tváří píšou na sociální sítě „já jsem vám to říkal“. Naopak, spousta z nich jsou vysoce funkční a na první pohled veselí lidé, do kterých byste to neřekli. Jejich prokletí spočívá v tom, že se nikdy nedokážou štěstí opravdu poddat a vychutnat si ho. Říká se, že stojí vždy jednou nohou na pevné zemi. To je fajn, ale pomíjí to základní lidskou potřebu: někdy potřebujeme být jen tak šťastní.
Radost? Podezřelé!
Lidé s cherofobií si většinou říkají: čím líp se cítím dnes, tím hůř se budu cítit zítra. Radost je dočasná, utrpení je standard. Něco se nám povedlo? Nic to neznamená, stejně to půjde zase všechno do háje. Správné je nic od života nečekat, protože zklamání je nevyhnutelné. Když se připravuješ na nejhorší, nemůžeš být nepříjemně překvapen.
Místo toho, abychom se radovali, tak se dobrovolně okrádáme o dobrý pocit. Ne proto, že bychom nechtěli být šťastní, ale proto, že se bojíme nárazu do zdi, který bude nevyhnutelně následovat. Bezbřehá radost je nezodpovědná, opatrnosti není nikdy dost.
Normální je být šťastný…?
Cherofobie není vrozený stav pesimismu. Většinou k ní dospějeme ve chvíli, kdy nám facky od života začnou připadat až příliš tvrdé. Pokud prožijeme dostatečně velký počet zklamání nebo životních ztrát, podvědomě cítíme, že štěstí rovná se zranitelnost. Když spadneme dolů ze zlaté hory štěstí a bolí nás to, mozek si pamatuje, co bylo nejdřív a co následovalo poté.
Nedopřát si štěstí neznamená zabránit pádu. Obojí je nevyhnutelnou součástí života.
Nevyhnutelnými projevy cherofobie je také neustálá úzkost, snaha o dokonalost a deprese z faktu, že dokonalosti dosáhnout nelze. Z mozku se stane ochranný prostředek, který brání vzniku pozitivních emocí: moc se neraduj, nebuď spokojený, je lepší být připraven na nejhorší.
A někdy může být podobný pocit až nepřístojný. Všichni se radují, zatímco vy se tváříte podezřívavě. Proč? Existuje něco, o čem ostatní nevědí? Proč prostě nemáte jen tak prostě po lidsku radost? Ale vy na to nedokážete odpovědět.
Dá se cherofobie léčit?
I když to bude znít zvláštně, dá. A nemá to nic společného s motivačními citáty. Jak vám někdo řekne „myslete na hezčí věci“ nebo „buďte pozitivní“, utíkejte pryč – kazatelé univerzálního dobra žijí z vašeho neštěstí. Existují ale vědecké terapie, zvláště práce se vzorci chování, které dokážou narušit automaticky vnímanou vazbu štěstí, rovná se nebezpečí. Spousta cherofobiků si nemyslí, že štěstí je špatné samo o sobě. Jejich mozek prostě jen předvídá důsledky a chladně kalkuluje možné ztráty. Terapie pomáhá odhalit chybné předpoklady a pojmenovat to, co si nedokážeme připustit: ne vždy, když zažijeme něco hezkého, musí následovat tvrdý náraz do zdi.
