Neurolog Scott Small z prestižní Columbia University strávil desítky let zkoumáním lidské paměti, včetně Alzheimerovy choroby. A jeho zjištění jsou překvapivá. Zapomínání podle něj není selháním mozku, ale jeho záměrnou funkcí.
Ve své knize Forgetting: The Benefits of Not Remembering Small vysvětluje, že mozek má dva rovnocenné mechanismy – jeden pro ukládání vzpomínek a druhý pro jejich mazání. Oba pracují současně a jsou stejně důležité. Když jeden z nich nefunguje, znamená to pro tělo vážný problém.
Vědci i společnost se po staletí dívali na zapomínání jako na něco nežádoucího. Odborníci se znovu a znovu ptali: „Proč nám selhává paměť?“ Teprve moderní výzkumy ale ukazují, že jde o omyl. Paměť totiž neselhává – naopak. Mozek aktivně maže to, co už nepotřebuje.
Emoční pohoda
„Kdo by nechtěl mít lepší paměť?“ ptá se Scott Small ve své knize. Podle něj je ale blednutí vzpomínek zásadním obranným mechanismem, bez kterého bychom nepřežili. Zapomínání je totiž prospěšné. Posiluje naše kognitivní a tvůrčí schopnosti, podporuje emoční pohodu a prospívá i zdraví celé společnosti.
Je to podobné, jako kdybyste měli doma skříň na oblečení. Každý den do ní přidáváte nové kousky – trička, svetry, bundy. Ale nikdy nic nevyhazujete. Co se stane? Po roce se ve skříni přestanete orientovat.
Specialista na stárnutí a demenci ve své knize vysvětluje princip zapomínání na příkladu povídky argentinského spisovatele Jorge Luise Borgese s názvem Funes, muž se zázračnou pamětí.
Po pádu z koně zůstal Funes v bezvědomí. Když se probral, zjistil, že nezapomíná. Mohl si vybavit naprosto všechno, každý detail, každou drobnost. Na první pohled šlo o superschopnost, kterou by mu mnozí záviděli. Během vyprávění se však ukazují úskalí dokonalé paměti. Hlavní hrdina je zahlcen nekonečným množstvím detailů a právě to nakonec zničí jeho schopnost přemýšlet, tvořit i žít.
Noční můra
Mozek totiž není uzpůsoben k tomu, aby dokázal vnímat úplně všechno bez jakéhokoli filtru. Mladý Funes nakonec strávil zbytek života o samotě. V potemnělé a zcela tiché místnosti. Jeho dokonalá paměť se proměnila v osobní noční můru.
Je to podobné, jako kdybyste měli doma skříň na oblečení. Každý den do ní přidáváte nové kousky – trička, svetry, bundy. Ale nikdy nic nevyhazujete. Co se stane? Po roce se ve skříni přestanete orientovat. Nemůžete najít své oblíbené džíny, protože jsou zasuté pod hromadou věcí, které jste už dávno nevzali na sebe. Přesně to samé by se stalo s vaším mozkem, kdyby si pamatoval úplně všechno.
Mozek má omezenou kapacitu, a proto musí neustále rozhodovat, co si ponechat a co vymazat. Scott Small to popisuje jako sofistikovaný systém. Neurony v hipokampu (část mozku klíčová pro paměť) mají speciální mechanismus, který aktivně odstraňuje synaptická spojení. Nejde tedy o pasivní ztrátu informací, jak se dříve myslelo, ale o cílenou reakci mozku.
Síla vzpomínek
Jinými slovy mozek má vlastní „gumu na mazání“ a používá ji velmi pečlivě. Maže detaily, které považuje za nepotřebné. Pamatujete si například, co jste měli k snídani před dvěma týdny, konkrétně v úterý? Pravděpodobně ne. A je to naprosto v pořádku. Místo, které se v mozku tímto způsobem uvolní, je vzácné. Proč jím tedy plýtvat na obyčejnou snídani?
Kdyby vám Google při zadání slova „auto“ ukázal každou stránku na internetu, kde se tohle slovo vyskytuje, zaplavila by vás lavina výsledků. Google ale funguje proto, že z milionů nepodstatných odkazů vyfiltruje jen ty opravdu relevantní. A váš mozek dělá totéž. Tím, že maže nepodstatné detaily, zvýrazňuje to, na čem skutečně záleží.
Schopnost odpouštět
Scott Small ve své knize popisuje případy lidí s takzvanou hyperthymesií. Stavem, kdy si člověk pamatuje naprosto všechno ze svého života. Podobně jako hrdina ze zmíněné Borgesovy povídky.
Reklama
Většina těchto lidí popisuje, že žít s tímto „darem“ je vyčerpávající. Nemohou se zbavit negativních vzpomínek. Každá křivda, každé zklamání, každá bolest zůstává v jejich mysli stejně živá jako v den, kdy se stala.
Nedokážou odpouštět, protože jejich mozek odmítá zapomínat. Pro nás ostatní je zapomínání balzámem na duši. Pamatujeme si ponaučení, ale emoční osten negativního zážitku postupně slábne. Lisa Genová, neurovědkyně a autorka knih o paměti, říká: „Kdyby si mozek pamatoval všechno, žili bychom uvězněni v minulosti.“
Je však nutné rozlišovat mezi zdravým zapomínáním a stavem, kdy už jde o zdravotní problém. Scott Small ve své knize zdůrazňuje, že rovnováha je klíčová. Příliš mnoho vzpomínek je problém, ale přílišné zapomínání také.
Dobrá paměť
Jak poznat, že už jde o poruchu? Neurologové používají jednoduché vodítko. Běžné je, když zapomeneme, kam jsme položili třeba mobil. Není však v pořádku, pokud zapomeneme, k čemu mobil slouží.
Smallova kniha přináší osvobozující poselství: Dobrá paměť neznamená pamatovat si všechno. Znamená pamatovat si to, co je pro nás důležité. A to je možné jen díky tomu, že nám mozek dovolí zapomenout na zbytek.
Takže až příště ztratíte klíče, zkuste se usmát. Váš mozek právě udělal místo pro něco mnohem důležitějšího.
