Zuzana Husarová, která si říká Zuzzi, tehdy pochopila, že žije příběh, který není její. Rozhodla se z něj vystoupit, i kdyby to bolelo. Před soudem působila klidně, ledově, ale za zavřenými dveřmi se mnohokrát rozplakala. Její obranný štít tvořila směs rituálů, psychoterapie, procházek v přírodě a opory maminky a mentorky. Neztratila víru ne proto, že by byla neochvějně silná, ale proto, že si dovolila být slabá – a právě v té slabosti objevila svou skutečnou sílu.
Zuzzi, sedm let života na Kanárských ostrovech zní jako sen. Kdy se ten sen začal měnit v něco, co jste už nedokázala unést?
Zvenku to tak vypadalo – oceán každý den, 365 dní slunce, cestování mezi ostrovy, online podnikání jen pár dní v týdnu a skvělý tým, který byl jako rodina. Jenže v osobním životě jsem klid necítila už dlouho. Zlom nastal, když jsem si uvědomila, že se necítím bezpečně ani doma. Žila jsem v permanentním napětí, přesvědčovala se, že s manželem procházíme jen krizí, ale moje tělo říkalo něco jiného.
Když se zpětně podíváte na začátek vztahu, byly tam varovné signály, které jste tehdy neviděla?
Byly, ale odmítala jsem je vidět. Neměli jsme stejné hodnoty, jeho představa o životě, výchově i zdraví byla úplně jiná. Odsuzoval můj způsob podnikání a volnost, kterou jsem měla. On pracoval od rána do noci, byl vyčerpaný – a myslím, že ho moje překypující energie a věcně dobrá nálada mohla hodně štvát.
Každé dva měsíce jsem musela dopředu žádat soud o povolení výjezdu ze země, jinak mi hrozilo stíhání za únos vlastního dítěte.
Postupně mě začal odřezávat od rodiny a přátel. Když jsem šla za kamarády, řekl, „dělej si, co chceš“, ale pak mi to vyčítal. Každé rozhodnutí jsem pak dělala plná strachu a pocitu viny, jestli mě bude kritizovat nebo něco vyčítat, i když se vždy tvářil, že je vše ok. Žila jsem v permanentním stresu a chodila kolem něj po špičkách. I když jsem se snažila sebevíc, vždycky si našel důvod ke křiku, agresi nebo tichému trestu.
Psychické násilí je tiché a často neviditelné. Co pro vás bylo tím nejtěžším momentem, kdy jste si řekla: „Tohle už není normální!“
Když se vloupal do domu, kam jsem se odstěhovala po oznámení, že se chci rozvést. V tu chvíli se zhroutily všechny výmluvy, kterými jsem si jeho chování omlouvala. Došlo mi, že nejsem v bezpečí ani doma. Zavolala jsem policii a věděla, že už není cesty zpět – buď budu hrát podle jeho pravidel, nebo se musím postarat o to, abych už netrpěla.
Stála jste proti cizí justici, cizímu jazyku, úplně sama. Kde jste vzala odvahu a sílu nevzdat to?
Popravdě? Sama ani nevím. Nejdřív jsem jela na autopilota. Každý den jsem brečela, ale neměla jsem na vybranou. Pokud bych se sbalila s malou a vrátila se do České republiky, hrozilo mi, že mě zažaluje za únos dítěte. Musela jsem si hlídat každý krok. Byl to obrovský stres – dokonce na mě poslal detektiva, aby našel cokoliv, co by mohl použít proti mně.
Co vám v té době nejvíc pomáhalo?
Podvědomě jsem cítila, s kým mám tu čest. A pochopila jsem, že nejde o místo, ale o lidi, které kolem sebe máme. Čekala jsem rok a půl na verdikt s pětiprocentní šancí na úspěch. Přestože byl odsouzen za dva trestné činy domácího násilí, neměla jsem vyhráno. Kvůli chybě první právničky jsem musela zůstat ve Španělsku až do rozvodu.
Zuzzi s dcerou. (foto: se svolením)
Obrovskou oporou mi byla moje bolivijská kamarádka Lissbeth – jediná „rodina“ na místě. Hlídala mou dceru, když jsem musela podávat trestní oznámení. A také moje maminka, psychoterapeutka a duchovní mentorka. Na dálku mi pomáhala a radila kroky, které nás dovedly k cíli: soudní povolení odstěhovat se ze země a plná péče o dceru.
Kdy jste našla sílu vzít věci do svých rukou?
Máma mi od začátku říkala, ať právničku vyměním, ale bála jsem se. Odvážila jsem se až poté, co udělala zásadní chybu u prvního trestního soudu. Tehdy jsem věděla, že jde o mou budoucnost. Dnes chápu, že to nebyla jedna velká odvaha, ale síla, která přicházela po malých krocích. A mým největším motorem byla dcera. Nechtěla jsem, aby vyrůstala v prostředí, kde se maminka bojí být sama sebou.
Jak ve Španělsku probíhá soudní proces v případech domácího násilí? Zažila jste spíš podporu, nebo nepochopení?
Přestože jsou španělské zákony v lecčem pokročilé, například díky ratifikaci Istanbulské úmluvy řízení může být během 24 hod vyřešené. Pokud se ale pachatel nepřizná, trestní soud se táhne i dva roky. To byl i můj případ. Měla jsem jasné důkazy, ale první právnička udělala chyby, které jsem pochopila až zpětně. Druhý právník byl také slabý a pravděpodobně bych prohrála. Teprve třetí právnička Marylin měla zkušenosti s případy cizinek provdaných za Španěly, které čelily domácímu násilí. S ní jsem cítila naději, ale vítězství zdaleka nebylo jisté.
Jakou roli pro vás Marylin hrála?
Byla to opora a parťačka, která mluvila na rovinu, ukazovala možnosti a cestu, jak je posílit. U soudu jsem čelila tvrdému a vulgárnímu právníkovi exmanžela, po jednání jsem se často zhroutila. Věděla jsem ale, že každý další proces mě posiluje, a proto jsem se na něj psychicky připravovala s mentorkou i psychoterapeutkou i týdny dopředu a následně si dopřála aftercare (péči po zátěži, pozn. red.).
Reklama
Jak jste zvládala tu psychickou zátěž?
Podporovala jsem se vlastními technikami pro manifestaci a práci s psychikou, které učím i klienty. Cílem bylo získat plnou péči o dceru a vrátit se do Česka. Když přišlo rozhodnutí v můj prospěch, doslova jsem skákala radostí. S právničkou jsme si hodinu volaly a skoro plakaly obě dojetím, že se to podařilo.
Co pro vás znamenalo to vítězství v praxi?
Do té doby jsem musela dva měsíce dopředu žádat soud o povolení každého výjezdu ze země, jinak mi hrozilo stíhání za únos vlastního dítěte – i když šlo třeba o akutní úmrtí dědečka. Ten stres se podepsal na mém zdraví, hodně jsem zhubla. Vyrovnávala jsem to sportem, meditacemi a terapiemi. Znamenalo to pro mě svobodu! Svobodu pohybu! Bylo to jako znovu se narodit.
Překvapilo vás něco v přístupu soudů?
Ano, nikdo nebral ohled na to, že jsem na mateřské a bez příjmu. Drželi se jen paragrafů. Ani pravomocný rozsudek o domácím násilí nebyl důvodem k omezení styku otce s dcerou nebo k povolení okamžitého odjezdu. Bylo to pro mě nepochopitelné. Naučila jsem se to brát jako trénink ega a s klidem přijímat, že zázraky přicházejí často až ve chvíli, kdy máme skutečnou oporu – a jen dobrý právník nestačí.
Váš boj trval přes rok. Co vám pomáhalo nezhroutit se, neztratit víru ve spravedlnost a hlavně v sebe?
Byla to kombinace malých rituálů, inkantací (opakování posilujících vět, pozn. red.), meditace, kundaliní jógy, psychoterapie, kontaktu s přírodou a podpory mé maminky a mentorky. Upřímně, i zhroucení bylo součástí procesu. Neztratila jsem víru ne proto, že bych byla stále silná, ale protože jsem si dovolila být slabá. Ještě před začátkem soudního procesu jsem se snažila vztah zachránit a platila si vztahové kouče, ale nikdo mi neřekl, co se doopravdy děje. Jedna koučka dokonce tvrdila, že partnerova agrese je jen odrazem mé vlastní vnitřní agrese a že si ji musím „zpracovat“. Bez odborného vzdělání by lidé neměli pracovat s klienty v krizi – oběť domácího násilí je třeba podporovat, ne zatěžovat pocitem viny.
Propouštím bolest, která mi přinesla důležitou zprávu: Žij svůj život a oslavuj každý den, že můžeš zase volně dýchat.
Dnes už chápu, že nestačí mít jen dobrého právníka. Je to důležitá část, ale nejdůležitější je emoční odolnost, disciplína a způsob vystupování. Na soudě je třeba držet ledový klid a bez technik, které jsem se naučila, bych to nezvládla. Právě tomu se věnuji ve svém mastermindu – učím, jak komunikovat a vystupovat tak, aby člověk dokázal předat svou zprávu nebo zvládnout stresující situace s přehledem.
Mnoho žen zůstává ve vztahu kvůli dětem. Vy jste odešla i kvůli své dceři. Co byste vzkázala matkám, které váhají?
Že děti cítí víc, než si myslíme. I když nic neřeknou. Pokud zůstaneme v prostředí, kde je strach nebo manipulace normou, předáváme jim to jako vzorec. Nemusíme být dokonalé matky, ale můžeme jim ukázat odvahu udělat změnu. Zvláště pokud má dítě narcistického nebo manipulativního otce, měly bychom mu ukázat jiný model. Klidně i nový nebiologický vzor, který přináší zdravé hodnoty. Nebo prostě stabilní a bezpečné zázemí s matkou.
Po návratu do Česka jste rozjela podcast o podnikání a seberealizaci. Co pro vás znamená vědomě podnikat?
Znamená to přestat předstírat. Mít odvahu být opravdová. Nejen vůči klientům, ale hlavně vůči sobě. Vědomé podnikání není o tom, že je všechno ideální a že jsme úspěšní. Je o schopnosti mluvit o těžkých věcech, nastavit hranice, pojmenovat potřeby a být v kontaktu s vlastní pravdou.
Jak se změnil váš vztah k sobě samotné? Kde je dnes ta Zuzzi, která kdysi odešla na Kanáry?
Ta Zuzzi už nemá potřebu se zalíbit nebo všechno vydržet. Byla jsem silná, protože jsem musela. Už nepotřebuji. Dnes si víc dovoluji cítit bolest, lásku, soucit a děkovat. Stále se učím říkat ne a vážit si sama sebe. Vybírat si do spolupráce lidi, se kterými je mi dobře, a tvořit byznys, který mi dává smysl.
Často se říká, že právě bolest je branou k hlubšímu životu. Vnímáte to tak?
Rozhodně. Ne proto, že bych bolest vyhledávala, ale proto, že mě naučila víc si vážit věcí. Nejen na povrchu, ale uvnitř. Být vděčná za všechno, co se děje, i když to není zrovna krásný prožitek. Z těch nejbolavějších situací vzniklo něco krásného. Změnily se mi hodnoty. Vím, co opravdu chci. Nemám energii na přetvářku. Neztrácím čas s lidmi, kteří mě nikam neposouvají. Lépe snáším kritiku a rychleji poznám narcistické rysy a manipulace.
Zuzana „Zuzzi“ Husarová
Pomáhá podnikatelům převádět jejich byznys do online prostředí – a to jednoduše, bez složitých prodejních trychtýřů, drahé reklamy, a navíc ve třech jazycích. Díky vlastní zkušenosti umí oslovit ty, kdo navenek působí, že mají všechno, ale uvnitř cítí, že jejich život míří jinam, než by chtěli. Učí je podnikat vědomě – s nadhledem a bez vyčerpání, ustát pravdu, držet si vlastní integritu i v těžkých chvílích, a především neztratit sami sebe. Ve svém podcastu ICONIC dává prostor podnikatelům, kteří už nechtějí hrát role, ale mluví otevřeně o tom, co se v jejich životě i práci skutečně odehrává.
Jsem více analytická a dám na svou intuici a impulz. Vím, že odpuštění neznamená, že souhlasím s tím, co se stalo. Všechno bylo důležité, abych se stala tím, kým dnes jsem. Ale propouštím tu bolest, která mi přinesla důležitou zprávu: Žij svůj život a oslavuj každý den, že můžeš zase volně dýchat.
Věříte dnes znovu v lásku? A pokud ano, jaká by měla být, aby nebolela?
Věřím v lásku, která nebere svobodu. Která vyrůstá z pravdy, ne z potřeby něco lepit nebo zachraňovat. Lásku, která má vedení i proud. A vím, že taková existuje. Ale vzniká, když jsme ochotni ji nejdřív dát sobě.
Založila jste vlastní podnikání. Co přesně děláte a jak se v něm promítá vaše zkušenost s uzdravením a přerodem?
Pomáhám lidem v byznysu vrátit se k sobě a najít, co je pro ně opravdu důležité. Vytvořila jsem program a mastermind ICONIC a tvořím stejnojmenný podcast. Spíš než postupy a strategie se soustředím na to, jak podnikání může žít s námi – ne naopak.
V Mastermind skupině sdílíme marketingové strategie, mindsetové věci, práce se záměrem a manifestaci, které mi už léta fungují, procvičujeme obchodní komunikaci ze srdce stejně jako nastavování hranic, nacházení vlastního rytmu a uvědomění si závislosti na výkonu. Podcast pak ukazuje příběhy lidí, kteří zažili úspěch i vyhoření a našli cestu, která jim otevřela nové obzory.
Pro mě je ICONIC hlavně o inspiraci být sám sebou a tvořit z místa, které otevírá příležitosti pro ostatní.
