Fobie má dnes kdekdo. Moderními lékařskými termíny jsme se naučili označovat všechno nestandardní, protože je to prostě sexy. Děti už nejsou neklidné, ale mají ADHD, dospělí nejsou nesoustředění, ale trpí poruchou pozornosti, a kdo má občas špatnou náladu, ten má – v lepším případě – depku, v horším je emočně nestabilní, má svoji diagnózu, pěstuje mindfulness a předplácí si podcasty s Jordanem Petersonem.
Co dřív bývalo výstředností, zvláštností nebo prostě změnou nálady, má dnes své místo v učebnicích psychologie a lékařských slovnících. Hlavně to musí znít latinsky nebo cizokrajně, protože jen tak máme pocit, že nás někdo bere vážně. A podobně je to se strachem. Dříve stačilo říct, že něco nemáme rádi, dnes jsou to prostě fobie. Překonat strach už se nenosí, dnes je potřeba mít diagnózu a samozřejmě dostatek prášků.
Ale dost teorie, pojďme se podívat na ty nejbizarnější druhy fobií, které existují. Všichni známe ten nepříjemný pocit, když si po pohodovém nedělním obědě uvědomíme, že za 24 hodin už budeme zase v práci. Prostě se nám v pondělí nechce do práce, nejraději bychom se zavrtali do peřin a nevylézali. Pak se nám stane, že bychom si strašně rádi dali dobrou kávu, ale jsme v Karlíně a nechceme riskovat, že uvidíme hipstery. Máme chuť na PBJ toust, ale zároveň je nám nepříjemný pocit, že se nám přilepí na patro.
Všechny situace mají dnes své jméno. Pojďme se na ně podívat.
Lunaedisesofobie – strach z pondělka
Strach z prvního dne v týdnu popsal jako první britský novinář Tim Lihoreau ve své knize Moderní fobie: Všechny strachy dneška i ten můj (hezky se nám povedl ten překlad, díky). Lihoreau je britský satirik, jehož životopis se nejrůznějšími fobiemi jen hemží. Sice máme pocit, že si polovinu z nich vymyslel, ale koncept knihy do moderní snahy všemu dávat zvláštní jména perfektně zapadá. Pondělí nemá rád nikdo, navíc Lihoreau je ročník 1965, jeho mládí tudíž zcela určitě ovlivnili jak New Order, jejichž Blue Monday je hymnou depresívních pondělků, a také Bob Geldof, který ještě v roce 1979 nepotřeboval žádná latinská slova, aby popsal, že prostě nemá pondělí rád.
Pogonofobie – strach z vousů
Ovšem strach z bradek je již regulérní diagnóza. Nemá sice svoje číslo, ale spadá pod mezinárodní klasifikaci ICD 10, což jsou specifické fobie (kam se dal zřejmě zařadit i strach z pondělků, ale nepředbíhejme). Může mít extrémně nepříznivé důsledky, pokud jí trpíte, jsou pro vás téměř všechny hipsterské kavárny pasé, nejen v Karlíně, na Letné nebo ve Vršovicích. Pogonofobikům se dělá špatně, i když hipstery jen vidí na fotce, což, jak zajisté uznáte, je opravdu politováníhodný stav. A nemusí to být jen bradka, pogonofobici mají odpor ke knírům, licousům, plnovousům, prostě jakémukoliv ochlupení tváře. A pozor – nemocí trpí až 12 % dospělých.
Paraskevidekatriafobie – strach z pátku 13.
Jsou lidi, které v pátek 13. nedostanete do letadla, do výtahu, na ulici. Kdyby přestala téct voda a byl zrovna pátek 13., budou do soboty trpět žízní, než aby vytáhli paty z domu. Paraskevidekatriafobici jsou podmnožinou triskaidekafobiků, kteří mají pro změnu strach z čísla 13 kdykoliv. Strach z třináctky má historické kořeny: rok má 12 měsíců, Kristus měl 12 apoštolů, třináctka je prostě číslo navíc. Navíc Krista ukřižovali v pátek, jen si nejsme jistí, jestli to bylo zrovna 13. Ovšem v mnoha hotelích světa prostě z 12. patra přejedete rovnou do 14., v letadlech Lufthansy nebo Air France nenajdete řadu sedadel číslo 13. A 9 procent Američanů by si dokonce nikdy nekoupilo dům s číslem 13.
Optofobie – strach z otevřených očí
My velmi dobře chápeme, že někdy se na to člověk prostě už nemůže ani koukat. „Mě z toho bolí oči,“ řekla mi přítelkyně, když jsme onehdá poprvé (a naposledy) zkoušeli zhlédnout pořad Výměna manželek. Ale optofobie jde ještě o pár úrovní dále. Prostě máte takový strach z toho, co byste mohli uvidět, že raději necháváte zavřené oči. Což může být někdy hodně kontraproduktivní, zvláště pokud jste třeba v místech, která dobře neznáte.
Submechanofobie – strach z potopených předmětů, vyrobených lidmi
Pamatujete si na nejhoršího padoucha z filmu Titanic? Byla to babička Rose, která ještě v mládí nechala svého milence Jacka umrznout, jen aby po osmdesáti letech se vrátila na místo činu a náhrdelník v hodnotě 250 milionů dolarů hodila do moře. Pokud se vám při pomyšlení na ten náhrdelník (ne na babičku Rose) udělalo špatně, jste submechanofobici. Pokud je vám nepříjemná představa potopených lodí, podvodních kabelů nebo i třeba šnorchlování v Marsa Alamu, máte to ložené.
Koumpounofobie – strach z knoflíků
Vadí vám knoflíky? Nejste jen excentrik, ale zřejmě taky pacient. A ne, nestačí si říct, že máte raději zipy. Kompounofobie se nevyhýbá ani slavným. Proč třeba Steve Jobs zásadně nosil roláky, byla to náhoda? Nemyslíme si. Představte si, že stojíte frontu v bance a člověk před vámi má na košili dvacet drobných knoflíčků. Normální člověk si toho nevšimne. Koumpounofobik se psychicky sesype, zavolá terapeuta a preventivně změní banku.
Arachibutyrofobie – strach z toho, že se vám burákové máslo přilepí na patro
Můj syn si americkou klasiku, tedy toust s burákovým máslem a džemem, nemůže vynachválit. Je to jeho zdaleka nejoblíbenější jídlo. Burákové máslo má ale jednu nepříjemnou vlastnost: lepí se vám na patro. Normální člověk ho párkrát poválí po patře, vychutná si delikátní synchronicitu s džemem, polkne a vrhne se na další sousto. Ne tak arachibutyrofobik, který má utkvělou představu, že se mu kus burákového másla přilepí na patro a už tam zůstane. A teď si představte, že jste vegan, který si dává burákové máslo na všechno od ovesné kaše přes avokádové latté až po veganské kari, a zjistíte, že jste arachibutyrofobik. To už je opravdu na mašli (samozřejmě z přírodních recyklovaných materiálů).
Hippopotomonstrosesquipedaliofobie – strach z dlouhých slov
Je zřejmě ironií osudu, že název fobie z dlouhých slov je zřejmě nejdelší označení fobie vůbec. Zkuste si představit, že trpíte touto nemocí, a váš terapeut vám řekne: „Mám pro vás špatnou zprávu. Jste hippopotomonstrosesquipadaliofobik.“ Pak zbývá doufat, že má v zásobě adrenalinovou injekci. Nebo že máte mezi blízkými příbuznými někoho z Německa, v takovém případě můžete mít částečnou imunitu. Zvlášť pokud zvládnete s klidem vyslovit třeba slovo Rindfleischetikettierungsüberwachungsaufgabenübertragungsgesetz.
Xanthofobie – strach ze žluté barvy
Nemůžete jít na louku trhat pampelišky. Nemůžete nikdy hrát Kingdom Come: Deliverance ani Pokémon Go, protože byste mohli uvidět Pikaču. Nikdy nepůjdete do McDonaldu, hranolky jsou pro vás zakázaná potravina. Nikdy neukážete svým dětem Legoland. Žlutá barva je symbolem optimizmu a pozitivního vidění světa, pro vás je to barva zmaru a největšího zla. Ale nezoufejte, může být ještě hůř. Mohli byste také trpět chromofobií, a pak byste nesnášeli barev víc. Třeba všechny. Pak už zbývá jen vypíchnout si oči, nebo si pořídit televizi z roku 1970.
Venustrafobie – strach z krásných žen
Tohle už je naprostá zoufalost a autor tohoto textu se musí přiznat, že trpí fobií z toho, že by mohl někdy dostat venustrafobii. Strachem z krásných žen totiž netrpí jen incelové a muži trpící krizí středního věku, kteří zároveň procházejí osobním bankrotem a nemají na deodorat. Může to být někdo docela obyčejný, kdo prostě nemá dostatek sebevědomí, zato má bohatou představivost. Představte si to utrpení, když si vedle někoho takového sedne v tramvaji třeba Miss Ústí nad Labem... to pak dochází k panickému útěku a zuřivému mačkání tlačítek „STOP“. Nebo si představte, že máte nádhernou šéfku. Vám to přijde super, někdo jiný sahá do kapsy pro lexaurin.
Caféfobie – strach z kávy
Nejedná se o žádný vtip ani humor, ba dokonce ani nadsázku. Strach z kávy opravdu existuje a je to daleko víc než jen to, že nemáte rádi preso nebo turka. Pokud jste cafefobici, už jenom myšlenka na vůni čerstvě uvařeného šálku nebo na podobu nádherných kávových bobů ve vás vyvolává odpor a hrůzu. Kavárnám se vyhýbáte jako čert kříži a v samoobsluze obcházíte regál s kávou širokým obloukem. Pokud ovšem trpíte caféfobií a zároveň pogonofobií (strachem z bradek), je vás nám upřímně líto.
Doronofobie – strach z dárků
Rozbalování dárků pod stromečkem patří k nejkrásnějším vzpomínkám na dětství. Při narozeninách a svátcích máme radost z toho, že si na nás naši blízcí vzpomněli. Většinou se těšíme a říkáme si, co to asi bude, a podle toho, kolik nám je let, se těšíme na tvrdé (elektronika) nebo měkké (ponožky) dárky. Jenže doronofobici nic takového neznají, ti mají z dárků panickou hrůzu. Co když je to něco, co nebudou chtít? Pokud se chystáte na rande naslepo, raději si nějak nenápadně ověřte, zda neuděláte třeba kytičkou více škody než užitku. „Prosím tě, nejsi doronofobička?“ „COŽE???“
Skopofobie – strach z toho, že se na vás někdo kouká
Mezi introvertem a skopofobikem je obrovský rozdíl. Introverti nemají rádi, když se o ně někdo stará, pro skopofobiky je oční kontakt horší než setkání s daňovým úředníkem. Mají pocit, že se o nich někdo baví, a nemají nad tím kontrolu, někdy se dokonce začnou červenat. To už se pak jedná o erythrofobii čili strach z červenání, ale to už se do toho začínáme zamotávat jako Leonardo DiCaprio ve filmu Incepton. Pokud ale znáte někoho, kdo si v tramvaji sedá zásadně na první sedadlo za řidičem (ano, to před kterým je jen skleněná stěna), nebo toho, kdo na skupinových fotkách nikdy není vidět, protože se schovává, pak je to zřejmě skopobik. Kterému vadí i představa toho, že se mu někdo bude dívat do očí na fotce za několik let.
Vestifobie – strach z oblečení
Pokud máte potřebu chodit doma nazí, můžete trpět vestifobií. Nesnášíte látky, švy, představa spodního prádla je, jako kdyby vám řezali nohu, v nákupních centrech trpíte touhou okamžitě vypadnout a myslíme tím, jakože hned. Ve výjimečných případech se pak lidé zavřeli prostě doma a přestali vycházet. Tato fobie má ale jednu nezanedbatelnou výhodu. Ušetříte a nikdy si neděláte hlavu z toho, co na sebe.
Trypofobie – strach z malých dírek
Ty nejděsivější fobie jsme si nechali nakonec. Trypofobici nesnášejí malé dírky nebo hrbolky, uspořádané do pravidelných tvarů. Trypofobici nemohou chodit na houby, ani se stát včelaři. Jednou z nejslavnějších trypofobiček je Kendall Jenner: „Dokážou mě vykolejit lívance, medové plástve a úplně nejvíc lotosový kořen,“ otřásá se odporem modelka. „Je to příšerná nemoc a má ji tolik lidí, že byste tomu nevěřili. Já ty malé díry nemůžu ani vidět. Mám z toho hrůzu. Kdo ví, co v nich je?“
Fobofobie – strach ze strachu
A nakonec tady máme královnu všech fobií čili fobofobii. Tedy strach z toho, že byste mohli mít nějakou fobii. Pokud jste se při čtení tohoto článku začali potit, zatajovat dech a podezřívat se z přinejmenším pěti diagnóz, máme pro vás špatnou zprávu. Ale nebojte, s fobofobií se dá žít. Stačí přestat googlit svoje symptomy, přestat se sledovat, vypnout podcast o duševním zdraví a… nedočíst články, jako je tenhle, až do konce.
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad
