Jejich cesta nebyla snadná. Jak říká Gabriela Štípalová, sociální pracovnice z organizace NADĚJE: „Jedním z nejčastějších pocitů, které nám klienti sdělují, je stud. Často mívají pocit vlastního selhání. Toto vše pak může vést k rozvoji nebo prohloubení duševních onemocnění.“
Podle ní je klíčem co nejdříve vyhledat pomoc. „Zpočátku je nejdůležitější zajistit základní životní potřeby. Teprve pak přichází na řadu podpora, naděje a hledání nového smyslu.“ A právě o tom tento článek je, o tom, co člověku zůstane, když ztratí všechno. A co všechno může znovu najít.
Z ulice k naději: Jak může pomoc vrátit důstojnost
Když přišel ve svém bydlišti o ubytování, přestěhoval se pan Ján (64) do Prahy. Snažil se zde najít práci a bydlel na ubytovně společně s přítelkyní. Po rozchodu však již nedokázal náklady na bydlení pokrýt sám a skončil na ulici. Jeho zdravotní stav se v té době natolik zhoršil, že přestal chodit a mohl se pohybovat pouze na invalidním vozíku. Přidaly se i problémy se zrakem.
Do azylového domu neziskové organizace NADĚJE se dostal se silně podlomeným zdravím. Bylo nezbytné navázat dlouhodobou spolupráci se zdravotníky, aby měl šanci na návrat k důstojnějšímu životu. Pobyt v azylovém domě se pro něj stal skutečnou záchranou.
Po operaci očí a stabilizaci dalších zdravotních potíží měl po dlouhé době znovu důvod k úsměvu. Společně se sociální pracovnicí NADĚJE oslovil Domov se zvláštním režimem, který lépe odpovídá jeho aktuálním potřebám – a byl do něj zanedlouho přijat. Nad duchy minulosti ještě zcela nevyhrál, ale je na nejlepší cestě dočkat se svého kousku štěstí.
Z nocleháren do nového začátku
Vítek (23) přišel do NADĚJE poprvé v lednu 2022. Musel odejít z bytu své matky, protože tam kromě něj žili i mladší sourozenci – pro všechny už nebylo dost místa. Svou roli sehrály také drogy, které vyzkoušel ze zvědavosti a pod vlivem prostředí, ve kterém se pohyboval.
Rozdíl mezi námi a našimi klienty je v tom, že my máme kolem sebe rodinu, přátele nebo známé, kteří nám pomohou. Naši klienti většinou takové zázemí nemají a zůstávají na vše sami.
Začal přespávat na noclehárnách a přemýšlel, co dál. Lákala ho práce v zahraničí, a tak si vyzkoušel několik zaměstnání napříč Evropou. Kvůli nevyplacené mzdě a špatným zkušenostem se však nakonec rozhodl zůstat v Praze. Udržet si práci pro něj ale nebylo snadné kvůli užívání drog i cynickému přístupu k životu.
Situace se začala měnit, když začal pravidelně docházet do denního centra NADĚJE a spolupracovat se sociálními pracovníky. Uvědomil si, že takto už dál žít nechce, a začal navštěvovat psychoterapii. Dnes má dlouhodobější brigádu, kterou se mu už několik měsíců daří udržet, a bydlí ve sdíleném bytě v rámci projektu Housing Youth NADĚJE.
Požár ji připravil o střechu nad hlavou
Když paní Libuše (72) přišla kvůli požáru o dosavadní bydlení, začala přespávat na ubytovně. Tam však byla okradena a od té doby se podobných míst začala bát. Raději zůstávala na ulici a vyhledávala místa, kde ji nikdo nemohl najít.
Setkala se však s pracovníky terénního programu neziskové organizace NADĚJE a postupně zkusila nejprve noclehárnu, později i azylový dům. Byl to běh na dlouhou trať – nejen kvůli jejímu chatrnému zdraví, ale i kvůli hluboké nedůvěře k lidem.
Díky spolupráci se sociální pracovnicí NADĚJE se podařilo navázat kontakt se zdravotními službami a zlepšit její zdravotní stav. Několikaletý pobyt v azylovém domě vedl také k výrazně pozitivnější změně pohledu na svět. Protože paní Libuše dosáhla důchodového věku, podala si žádosti do domovů pro seniory a brzy byla do jednoho z nich přijata.
Reklama
„Odcházela od nás jako jiný, šťastnější člověk. Už to nebyla ta roztřesená žena, které jsme kdysi poprvé otevřeli dveře,“ říká sociální pracovnice NADĚJE.
Věřit, že to půjde. A nebýt na to sám
Sociální pracovnice Gabriela Štípalová denně potkává lidi, kteří se ocitli na ulici. Její práce není lehká, ale smysluplná. V rozhovoru popisuje, co lidem nejvíce pomáhá se zvednout, jaké předsudky ve společnosti přetrvávají i co ji samotnou motivuje v nelehké profesi pokračovat.
Viděla jste ve své práci příběhy lidí, kteří se dokázali znovu postavit na nohy? Co jim k tomu nejvíce pomohlo?
„Šťastné konce“ jsem viděla a jsou pro nás velmi důležité. Nejdůležitější je motivace a neztratit víru, že to jde a že vám někdo věří, že to dokážete, i třeba s pomocí. Ale čím déle je člověk na ulici, tím těžší návrat je.
Jak se změní pohled člověka na svět a na druhé lidi, když se ocitne na ulici?
Na to by nejlépe odpověděli lidé se zkušeností s pobytem na ulici. Domnívám se, že pohled na svět a na druhé lidi spíše souvisí s osobnostním nastavením než s aktuální situací. Může ale dojít k pocitu, že jim společnost a „systém“ nepomohl.
Co je pro vás osobně nejtěžší na práci s lidmi, kteří přišli o všechno?
Životní příběhy některých našich klientů jsou velmi těžké a silné. Nejtěžší asi bylo naučit se nebrat si práci příliš osobně, nebrat si ji domů a myslet i sama na sebe. Jen zdravý, spokojený a odpočatý sociální pracovník (nebo kdokoliv v pomáhající profesi) může nejlépe pomoci klientům.
Jak můžeme jako společnost změnit svůj pohled například na bezdomovectví, aby místo odsuzování vzniklo víc porozumění a podpory?
Je důležité si uvědomit, že lidé bez domova jsou pořád stejní lidé jako my, jen jsou momentálně v horší situaci. Nikoho není těžké odsoudit, ale nabídnout pomoc, vystoupit ze své komfortní zóny a udělat něco pro neznámého člověka, to je odvaha. Jako společnost bychom si měli uvědomit, že majorita často rozhoduje o minoritě, a je jen na nás, jaká ta rozhodnutí budou. Potřebujeme osvětu, informace a systémové změny – třeba chybějící zákon o podpoře bydlení.
Může se to stát komukoliv? Jak rychle může člověk z „běžného života“ sklouznout do situace, kdy nemá kam jít nebo neví kudy kam?
Na vzniku bezdomovectví se podílí víc faktorů, ale jsou situace, které nesou větší riziko. Například agenturní zaměstnání s navázaným ubytováním. I člověk z běžného života může ze dne na den přijít o všechno. Já často říkám, že rozdíl mezi námi a našimi klienty je v tom, že my máme kolem sebe rodinu, přátele nebo známé, kteří nám pomohou. Naši klienti většinou takové zázemí nemají a zůstávají na vše sami.
Gabriela Štípalová
Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu, obor zoorehabilitace a asistenční aktivity se zvířaty, dále sociální práci na VOŠ Jahodovka a sociální práci se zaměřením na komunikaci a aplikovanou psychoterapii na PVŠPS. V sociálních službách se pohybuje od roku 2016, kdy poprvé nastoupila na praxi do organizace NADĚJE. Krátce poté zůstala několik měsíců v Nízkoprahovém denním centru NADĚJE v Praze U Bulhara jako pracovnice v sociálních službách. V roce 2017 se vrátila již na pozici sociální pracovnice. Od roku 2019 působí jako vedoucí tohoto centra.
Co je první krok, který by měl člověk v nouzi udělat, aby se pokusil změnit svou situaci?
Určitě vyhledat odborníka, který zmapuje aktuální situaci a spolu s klientem hledá cesty ke zlepšení. V sociální oblasti je mnoho komplikací a často lidé ani nevědí, na co všechno mají nárok. Od toho jsme tu my, sociální pracovníci – pomáháme se zorientovat, zjistit možnosti a najít cestu dál.
Jaké jsou největší mýty a předsudky o lidech bez domova, se kterými se setkáváte?
Situace se za poslední roky zlepšila, ale stále přetrvává názor, že si za to lidé můžou sami, často kvůli závislosti. Mnozí si stále myslí, že člověk bez domova jen sedí v parku, popíjí alkohol a zapáchá. Typickým mýtem je, že lidé bez domova nechtějí pracovat a zneužívají dávky. Pravda ale je, že mnoho z nich vypadá zcela nenápadně. Naši klienti si chtějí zachovat důstojnost a vlastní hodnotu. Se závislostmi se setkáváme, ale vždy je otázka, co bylo dřív – závislost, nebo ulice. Zájem o práci existuje, v projektu legálního přivýdělku poptávka převyšuje nabídku.
Co vás osobně drží v naději a motivuje pokračovat v pomoci lidem, kteří jsou na úplném dně?
V naději i v NADĚJI mě drží především naši klienti. To, že se na nás s důvěrou obracejí, a když se něco nepovede, vrací se zpátky. Velkou motivací jsou i kolegové. Jsme tým srdcařů, kteří tuto práci dělají dlouhodobě. Dobré pracovní prostředí je důležité nejen pro nás, ale i pro klienty – i ti vnímají, když je atmosféra mezi lidmi přátelská a vstřícná.
