Ve věku, kdy by ženy mohly začít zažívat větší klid, mít konečně kýžený prostor pro sebe a dočkat se uznání od rodiny, stává se často pravý opak. Jako by z nich Drákula vysál poslední kapku krve a energie. A zůstane jen průhledné a přehlížené Nic.
„Najednou jsem přestala existovat. Děti odešly z domu, manžel se stáhl do sebe. Já tu pořád jsem, ale jako bych nebyla,“ říká pro Flowee Elena Samko, 53letá bývalá zdravotní sestra, která se celý život starala o rodinu.
A její slova nejsou ojedinělá. Inspirovala nás k tomu, abychom se začali pídit po ženách, které se cítí podobně. Podobné pocity zaznamenávají u žen psychologové po celém světě. Ženy kolem padesátky se po desetiletích péče o druhé ocitají v sociálním a emocionálním vakuu.
Co je syndrom neviditelné ženy?
Fenomén, který pociťuje paní Elena, bývá v odborné literatuře označován jako syndrom neviditelné ženy. Studie z roku 2023 upozorňuje, že ženy ve středním věku často čelí dvojitému tlaku. A na to jsme se zeptali psycholožky Jany Pavlíčkové. „Ženy kolem padesátky jednak vnímají úpadek fyzické přitažlivosti v očích společnosti, jednak ztrácejí svou funkci v rodině, kde byly desítky let jakousi ,páteří‘. Čelí pak zvýšenému riziku rozvoje deprese, úzkostí i psychosomatických obtíží, pokud se s tímto přerodem nedokážou aktivně vypořádat. A to je mnohdy opravdu těžké, protože jsou skutečně přehlíženy. Jistě, dneska je moderní říkat, že padesát je nových čtyřicet, nebo dokonce třicet. Ale ono to ve skutečnosti moc nás padesátnic tak necítí.“
Jiná studie pak tvrdí, že „sociální izolace a pocit neviditelnosti mohou mít stejně závažné dopady na zdraví jako kouření nebo obezita. Ženy, které se cítí přehlížené a nedoceněné, často trpí depresemi, úzkostmi a mají vyšší riziko chronických onemocnění“.
Vědí o mně, jen když jim něco chybí
Podle doktorky Pavlíčkové dnes skutečně kultura, která si váží výkonu, mládí, novosti a neotřelosti, často přehlíží sílu ženské kontinuity. Ženy ve středním věku, často pečující o děti, partnery i vlastní stárnoucí rodiče, zůstávají „viditelné“ jen tehdy, pokud stále někomu slouží. Jakmile tato služba přestane být nezbytná, přichází ticho, o kterém hovoří Elena.
Dostupnost časem přestane být výhodou – stane se nárokem.
„Nevím, kdy jsem se přestala ptát, co chci já. Asi jsem si na to nikdy nezvykla. Jen jsem dělala, co bylo třeba,“ říká Věra Vacková, 55letá bývalá účetní, která po odchodu dětí do zahraničí zůstala doma s manželem, který ji, dle jejích slov, „vnímá jen, když mu něco chybí“.
Syndrom neviditelné ženy tedy není jen o tom, že ostatní přestanou ženu vnímat. Je i o tom, že se žena sama sobě ztrácí ze svého vlastního obrazu. Nevidí sebe samu. „Tato ztráta identity bývá jedním z nejtěžších aspektů celého procesu. A přitom to nezačíná náhle. Je to tichý posun, který se děje roky – až ho jednoho dne nelze ignorovat,“ vysvětluje Pavlíčková.
Můžu se pro druhé přetrhnout, ale všichni to berou jako samozřejmost
Když Elena před třiceti lety nastupovala na rodičovskou dovolenou, říkala si, že se na pár let vzdá práce, aby mohla být s dětmi. „Původní plán byl dva, tři roky doma. Ale pak přišlo druhé dítě, pak jsme přestavovali dům, pak onemocněla tchyně, kterou jsem začala opatrovat. A najednou bylo dvacet let pryč.“
Elena se už nevrátila do zdravotnictví, částečně kvůli péči o rodinu, částečně proto, že už necítila, že by tam o ni extra stáli. Její život se scvrkl na práci v domácnosti a rotaci kolem spokojených členů její rodiny, kde tím Sluncem ve středu rozhodně nebyla ona sama. Vaření, uklízení, zařizování, logistika – odvoz dětí na kroužky a každodenní servis. Nevěřili byste, jak tyto věci dokážou skutečně zaměstnat na plný úvazek. Jenže ten „servis“ nikdy nikdo neocenil. „Nikdo to neviděl jako práci. Ne jako něco, co by stálo za poděkování. Doma to prostě nějak fungovalo. Já to nějak držela, všichni to brali jako samozřejmost,“ říká Elena po letech.
Dřina, která je samozřejmá
Podle výzkumu z britské platformy The Fawcett Society (2022) má až 69 % žen nad 50 let pocit, že jejich každodenní péče je „brána jako samozřejmost“. Tento pocit je často spojený s tzv. emocionální neviditelností – ženy popisují, že jsou sice fyzicky přítomné, ale jejich potřeby, emoce i hranice se ztrácejí v hluku každodenní rutiny. Studie dále ukazuje, že mnoho žen v tomto věku o sobě smýšlí jako o holkách pro všechno, nikoli jako o lidech s vlastním životem.
Praktiky, které se zdají být genderově neutrální, mohou ženy znevýhodňovat neviditelnými a neúmyslnými způsoby.
S Věrou si o jejím stavu doma nikdo nepovídal. „Nikdo se mě nezeptal, jestli něco nepotřebuju. Nepřipadala jsem si neviditelná proto, že by mě ostatní přehlíželi fyzicky. Neviditelná jsem byla proto, že jsem byla vždycky k dispozici. A dostupnost časem přestane být výhodou – stane se nárokem. Už jsem nebyla Věra. Byla jsem někdo, kdo zajišťuje teplé jídlo, čisté oblečení a fungující dům. A když jsem jednou onemocněla a neudělala nákup, byla z toho skoro panika a doma to kolabovalo.“
Syndrom neviditelnosti se v jejím životě neprojevil najednou. Spíš se zvolna vkrádal. A ona ho nejprve vlastně skoro s otevřenou náručí vítala, protože „být potřebná“ bylo alespoň nějaké uznání. „Jenže pak už mě nikdo nepotřeboval. A ani nevnímal. To je asi ta nejhorší chvíle.“
Proč se ženy cítí neviditelné?
Pocit neviditelnosti, který ženy ve středním věku často zažívají, není pouze subjektivním dojmem, ale má hluboké psychologické kořeny. Psycholožka Julie Radico ve svém článku upozorňuje na fenomén tzv. druhotné genderové zaujatosti, kdy „praktiky, které se zdají být genderově neutrální, mohou ženy znevýhodňovat neviditelnými a neúmyslnými způsoby“. Tato zaujatost se projevuje například v očekávání, že ženy budou plnit roli pečovatelek, což může vést k jejich přehlížení v jiných oblastech života. A toto tvrzení se syndromem neviditelné ženy velmi úzce souvisí. Ženy ve středním věku tak často čelí dvojitému tlaku. Jednak vnímají úpadek fyzické přitažlivosti v očích společnosti a ještě k tomu ztrácejí svou funkci v rodině, jíž se po desítky let věnovaly.
Chlap se za mnou už neotočí
Možná se vám to může zdát trochu přízemní, ale pro nás ženy je to důležité. To, že se na vás občas na ulici muž usměje, že vám věnuje pohled, který říká, že se mu líbíte, nebo se za vámi dokonce otočí. Dává vám to pocit, že jste stále žádaná a nepatříte do starého železa.
„Bývala jsem vždycky brána za kočku, a to nejen muži, ale i kamarádkami. A vlastně ještě vloni, kdy mi bylo třiapadesát, se za mnou tu a tam chlapi otáčeli a bylo to fajn. Jenže pak přišla menopauza, já jsem přibrala za rok 13 kilo. A najednou mi opravdu přijde, že jsem neviditelná. A fakt mi to strašně vadí. Jsem to pořád já. Jenže najednou se sama sobě vůbec nelíbím. Cítím, že má víc vrásek, jsem celá ošklivější. A mám s tím velký problém. O to větší, že jsem rozvedená. Nikdy mi to nevadilo, ale bylo to asi tím, že jsem nedostatkem pozornosti opačného pohlaví nikdy netrpěla. Teď už si říkám, že nikdy v životě nebudu mít chlapa, nepocítím zájem muže, jsem prostě úplně hotová,“ svěřila se Flowee paní Lenka Martinovská. „Mám pocit, že teď už je to fakt něco jako ,čekání na smrt‘, ale já jsem aktivní, cestuji, jezdím na kole, do důchodu daleko. Já nechci být přehlížena!“
Vše je navíc o tradicích
Ono totiž dnes jdeme tak trochu proti přírodě. Nebo spíše proti tomu, co se přirozeně vyvíjí, ale nyní jinak než před stovkami tisíc let. Tradiční role žen jako pečovatelek a hospodyněk jsou hluboce zakořeněny v kulturních normách a společnost je od žen očekává. To často vede k tomu, že ženská práce a úloha ženy coby manželky a matky v rodině je brána za samozřejmost, takže tato očekávání pak mohou vést k pocitu neviditelnosti a nedocenění, zejména u žen ve středním věku.
Opravdu toužíte po tom, aby se za vámi na ulici otáčeli vaši vrstevníci?
Společenská očekávání pak často vedou ženy k tomu, aby kladly potřeby ostatních nad své vlastní, což může vést k pocitu neviditelnosti. Autorky studie, profesorky Ridgeway a Correll, uvádějí, že „genderové stereotypy a očekávání mohou vést ženy k tomu, že se cítí méně kompetentní a méně hodné uznání, i když vykonávají stejně náročnou práci jako muži.“ A média samotná nám moc nepomáhají a často zobrazují ženy v tradičních rolích pečovatelek a hospodyněk, což pak ještě více posiluje stereotypy a očekávání, že ženy budou plnit tyto role bez nároku na uznání nebo odměnu.
Jak být opět „viditelná“?
Bylo by fajn vyjmenovat tady příběhy žen, jejichž schopnosti byly doceněny až ex post. Ale my nechceme hovořit o Rosalind Franklin, britské vědkyni, jejíž práce byla klíčová pro objev struktury DNA, která byla dlouho přehlížena a její přínos byl uznán až po její smrti. Ani nechceme mluvit o Elišce Junkové, která se v meziválečném období prosadila jako úspěšná automobilová závodnice v mužském světě. A vlastně ani nechceme mluvit o žádných doceněných ženách. Hovoříme o skutečných ženách, maminkách spolužáků vašeho syna, sousedkách, kolegyních v práci, manželkách. Uznání a ocenění práce žen v domácnosti a rodině má zásadní význam pro jejich duševní zdraví a celkovou kvalitu života. Pocit neviditelnosti a nedocenění může vést k izolaci, úzkostem a depresím, jak potvrzuje studie Národního ústavu duševního zdraví, která zaznamenala nárůst těchto stavů v důsledku sociální izolace.
A my si nevytvoříme desatero, ale jen čtyři přikázání. Pokud vás tedy po padesátce přepadl pocit, že jste pro muže na ulici neviditelné, nejste samy. No a co? Menopauza přináší mnoho změn, ale rozhodně neznamená konec vaší ženskosti a sebevědomí. Naopak, může být začátkem nové, svobodnější etapy života. Jana Pavlíčková radí čtyři věci, které sice nepomohou k tomu, abyste najednou zase byla femme fatale, ale rozhodně pomohou vám samotným, což může mít za následek, že se za vámi leckdo otočí.
1. Přijměte změny a pečujte o sebe
Stárnutí je přirozený proces, který ovlivňuje tělo i mysl. Místo boje s těmito změnami se zaměřte na péči o sebe. Pravidelný pohyb, jako je tanec, jóga nebo svižné procházky, pomáhá uvolňovat endorfiny a zlepšuje náladu. Důležitá je také vyvážená strava, bohatá na bílkoviny, vlákninu a omega-3 mastné kyseliny.
2. Obnovte své sebevědomí
Ztráta menstruace neznamená ztrátu ženskosti. Naopak, můžete se cítit svobodnější a více se soustředit na sebe. Začněte s malými změnami, které vám dodají sebevědomí – nový účes, oblečení, které vám sluší, nebo nový koníček. Najděte si nové zájmy a plňte si sny, na které jste dříve neměly čas.
3. Otevřeně komunikujte
Nebojte se sdílet své pocity s blízkými. Otevřená komunikace s partnerem, přáteli nebo odborníkem může pomoci zvládnout emoční výkyvy a posílit vztahy. Pamatujte, že nejste samy a že sdílená starost je poloviční starost.
4. Objevte nové radosti
Život po padesátce asi nebude v duchu motta „život začíná ve třiceti“, ale může být impulzem k objevování nových radostí. Začněte s cestováním, učte se novým dovednostem, najděte si nové přátele.
A hlavně, ruku na srdce, opravdu toužíte po tom, aby se za vámi na ulici otáčeli vaši vrstevníci?
Reklama
