fbpx
Zveřejněno: 17. 11. 2017

Švihla je one woman show Terezy Hradilkové, která je výrazným hlasem mladé české taneční generace. Jak vznikalo nekonvenční představení, které se zařadilo mezi ikonické počiny na současné české taneční scéně?

„Když jsem viděla, jak boxeři skáčou přes švihadlo, fascinovalo mě vše, co se kolem toho odehrávalo. Ta lehkost, se kterou skákali, rytmus, který střídali, pohyb rukou a nohou, který sám o sobě už byl tancem, variace různých skoků a přeskoků... A jako perla navíc zvuk švihadla, který pohyb doprovází,“ říká hlavní a jediná protagonistka doma i v zahraničí oceňovaného představení Švihla. S Terezou Hradilkovou jsme si povídali o tanci, české taneční scéně i shánění finančních prostředků.

Jak ses vlastně dostala k tanci?

Ve čtyřech letech jsem začala tančit v pražském folklorním souboru Valášek, který založila a dodnes vede Hanka Dolejší, osoba, která mě hodně ovlivnila. Když mi bylo osm, tak jsme se přestěhovali do Calgary v Kanadě, kde jsem se poprvé setkala s moderním tancem, ale i s africkým tancem, stepem, baletem a jazzem. A to mi jako malé holce ukázalo úplně jiné možnosti a rozměry, které jsem tehdy v komunistickém Česku neměla možnost poznat. Když jsme se z Kanady vrátili zpět do Čech, udělala jsem přijímačky na konzervatoř Duncan Centre v Praze a měla jsem jasno. Pak následovalo studium vysoké školy v Amsterdamu, zkušenost, která mě v mém uměleckém vývoji velice ovlivnila a bez které bych nepřemýšlela tak, jak přemýšlím, a nedělala takový tanec, jaký dělám dnes.

20161012 5582

Důležité je najít v sobě sílu a nepřizpůsobit se okolí, říká Tereza Hradilková

Máš nějaké vzory, lidi, kteří tě ovlivňují, inspirují?

Jsou to lidi, kteří dělají to, čemu věří. I když to zrovna není trendy nebo jim to nepřináší velkou slávu, neslevují ze svých přesvědčení. A nejde jenom o umělce. Nedávno jsem měla možnost si zahrát v dokumentárním filmu Natálie Císařovské o Mileně Jesenské, ženě, která za své přesvědčení zemřela v koncentračním táboře. Když někdo dělá to, čemu věří, a najde v sobě sílu nepřizpůsobit se tlaku okolí, jde o hrdinský čin. Je to pro mě děsně inspirativní, chtěla bych to taky umět.

Kde se vůbec vzala idea udělat představení Švihla?

Nápad na Švihlu se zrodil při spolupráci na tanečním filmu Beating. Ten vznikl během workshopu Dance for Camera, kdy jsme měli možnost spolupracovat se studenty FAMU. S režisérkou Kari Šulc jsme si padly do noty a dostaly nápad natočit film v pražském boxerském klubu Palaestra. Při natáčení a tvorbě tohoto filmu jsem se při pozorování boxerů zamilovala do švihadla a zatoužila ho dát na jeviště. Baví mě hledat tanec v netanečním prostředí, v každodenních pohybech, v situacích, kde tanec na první pohled není. Stačí se však podívat z jiného úhlu pohledu a zjistíte, že vše tančí, vše je totiž v pohybu.

Co pro tebe představení znamená?

V představení se proskakuji svojí minulostí, putuji vzpomínkami, abych dokázala proskočit přítomností a udělala takzvaně krok vpřed. Je to pro mě jakýsi rituál, dialog sama se sebou, kdy proskakuji nánosem několika vrstev, abych se dotkla jádra sebe sama a vypořádala se tak se strachem skočit do neznáma.

20161012 5611

Tereza v představení proskakuje nánosy vrstev, aby se dostala sama k sobě.

Jak na to, když chce mladý performer uspořádat sólové představení? Kde se dají sehnat finance?

Žádám každý rok, kde se dá, tradičně o granty ministerstvo kultury, magistrát i různé nadace. Je to boj, člověk buď dostane polovinu toho, o co žádal, anebo taky nic. Projekty pak dofinancovávám z vlastních zdrojů, dost často z reklam nebo jiných komerčních akcí. Švihla se hodně hraje, je o ni zájem i na zahraničních festivalech. Je to slušněji zaplacená práce a zároveň taková odměna.

Švihla získala na české taneční platformě ocenění Taneční inscenace roku 2017, co to pro tebe osobně znamená?

Je to pro mě úspěch, který přišel po dlouhé dřině. Zároveň vím, že představení není úplně tradičně taneční, a to, že získalo tuhle cenu, je pro mě opravdu důležité. Je to důkaz, že se český tanec otevírá novým formám a oceňuje experiment nad jistotou. A to mi přijde strašně důležitý.

Švihla je sice sólové představení, ale nepracovala jsi na něm sama. Kdo další stál u jeho zrodu?

Od úplného začátku jsem na představení spolupracovala s dramaturgyní Biljanou Golubovic, která mi pomohla představení dát jasnou formu a se kterou jsem po celou dobu tvorby mohla projekt konzultovat. A nesmím zapomenout na moji produkční Veroniku Hladkou, která mi pomáhá s organizací a propagací.

Pozitivní ohlasy jsou i na hudbu a light design. Jakou roli v představení hrají?

Hudba je velkou součástí Švihly. S Filipem Míškem, který je během celého představení přítomný na jevišti a doprovází mě na kytaru a jiné elektronické nástroje, jsme spolupracovali na již zmiňovaném filmu Beating, takže jsme se trochu znali. O představení jsme se hodně bavili, hlavně o tom, co pro mě znamená. Možná proto hudba s tancem tak skvěle koresponduje. Stejné je to se světelným designem, jehož autorem je Pavel Kotlík, který mi vždy ukazuje, co jaké světlo umí a jak se mnou může hrát. To mi jako interpretce otvírá nové možnosti.

Jak hodnotíš českou taneční scénu ve srovnání se zahraničím?

Jsme dobří. Můžeme si víc věřit. Jen by nás mohlo být víc. Nějak mi tu chybí konkurence, která vás může zdravě motivovat být lepšími. Nová generace a cizinci, ti tu chybí. Je potřeba, aby vznikalo více projektů a abychom byli více otevření.

Kdybys měla doporučit lidem, kteří se zajímají o současný tanec, nějaké nadcházející představení, které by to kromě Švihly bylo? 

Když jsme u té mladé generace, tak z toho, co jsem viděla, bych doporučila Ve jménu KAR od Markéty Jandové, které je k vidění ve studiu Alta a mělo teď čerstvě premiéru. Nebo doporučuji jít na Holektiv do La Fabriky, holky jsou skvělé. Nedávno jsem taky viděla představení Keep Calm od Uffenživot v Alfredu ve dvoře a byl to skvělej zážitek. Jak se teď tak poslouchám, tak to s tou mladou generací není zas tak špatný...

Představení Švihla můžete vidět v pondělí 20. 11. od 20:00 v pražském divadle Ponec. Tak ho neprošvihněte…

Tipy redakce

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.