fbpx

Jak přežít v hejnu ryb či ve skupině zvířat: I u živočichů je moc otázkou strategie 1 fotografie
Mangusta trpasličí má zajímavý společenský život. Hledá samce v cizích tlupách (zdroj: Shutterstock)

Donedávna jsme si mysleli, že zápolení v živočišné říši má jednoduché pravidlo. Větší a silnější jedinec přemůže ty menší a slabší, poražený se odplíží, odplave nebo odletí a vítěz si převezme cenu. Nyní víme, že získávání moci má u zvířat mnoho nuancí

Zveřejněno: 2. 5. 2022

Honba za mocí, kterou lze definovat jako možnost řídit stádo, schopnost kontrolovat přístup ke zdrojům nebo ovládat a regulovat chování ostatních, ovlivňuje téměř každý aspekt života skupinově žijících zvířat. Vítězové získají více jídla, budou mít více přátel, bezpečnější či komfortnější bydlení a v případě samečků i větší šanci předat své geny. V ideálním případě pak vše najednou.

Strategické aspekty boje o moc zvířat jsou někdy ohromující. Například samci koljušek, malých původně akvarijních a nyní v našich vodách zdomácnělých rybek, jsou během rozmnožování intenzivně teritoriální a na spodní straně získávají jasně červené zbarvení, které přitahuje samice. Nizozemský biolog Niko Tinbergen zjistil, že když ukážete držiteli akvarijního teritoria samce koljušky prakticky cokoliv červeného, zaútočí. „Útok dokáže podnítit dokonce i červená dodávka, která projíždí pod okny s akváriem ve vzdálenosti až třicet metrů,“ napsal ve své studii.

Intenzita křiku oběti byla nejvyšší, když mezi pozorovateli v publiku byli potenciální spojenci, tedy příbuzní nebo dlouhodobí „přátelé“.

Etologové pak pomocí teorie her začali analyzovat zvířecí chování. Zjistili, že to, jak se jedinec chová ve stádu, tlupě, hejnu či smečce, je velmi ovlivněno tím, co dělá jeho protivník. Každého domnělého soupeře sleduje, hodnotí a upravuje podle toho své chování. Vytváří spojenectví s jinými, aby si soupeře podmanil. Zvířecí strategie získávání moci mohou být velmi komplexní.

Velikost mozku nerozhoduje

V roce 1990 sledovali etologové z Univerzity v Hamburku Dierk Franck a Alexander Ribowski v potocích v mexickém Veracruzu hejna mečovek mexických a shromažďovali údaje o agresi jednotlivých kusů. Z útoků, štípání, odstrkování bokem i čelních ataků, které u těchto rybek pozorovali, zjistili, že tvoří uspořádané hierarchie dominance. Doktorand Ryan Earley z University of Louisville po důkladnějším studiu zjistil podstatu jejich chování. „Špioni“ sledují souboje ostatních jedinců a mění své hodnocení jejich bojových schopností.

Vysledoval, že tito zdánlivě nezúčastnění pozorovatelé se pak vyhýbají interakci s vítězi souboje. Pokud však jde o střet se samci, které tito pozorovatelé viděli prohrávat, řídí se zajímavým pravidlem. Pokud poražený klade relativně malý odpor, pronásleduj ho, ale pokud odolává a dobře se brání, než nakonec kapituluje, drž se od něj raději dál. Takzvaný přírodní výběr je tedy výsledkem jemné a složité strategie i u živočichů, jejichž mozek má velikost špendlíkové hlavičky.

Záleží na publiku

Jiní živočichové strategicky mění své chování v závislosti na tom, kdo je sleduje, a snaží se získat si přízeň publika. Zajímavý příklad tohoto postupu pochází od havranů, které vědci studovali na Výzkumné stanici Konrada Lorenze poblíž vesnice Grünau v rakouských Alpách. Prohrávající havrani často při boji o moc vydávají obranné zvuky, které další členy havraního společenství přilákají. Vědci natočili a analyzovali volání oběti agrese a sledovali identitu a chování dalších havranů v okruhu pětadvaceti metrů.

Ukázalo se, že havrani, kteří v souboji aktuálně prohrávají, mění svá obranná volání podle toho, kdo se na souboj dívá a poslouchá. Intenzita křiku obětí byla nejvyšší, když mezi pozorovateli v publiku byli potenciální spojenci, tedy příbuzní nebo dlouhodobí „přátelé“. Velice pozoruhodné bylo i to, že v případě, kdy měl silnější protivník v publiku svůj jakýsi fanklub, pak prohrávající oběti naopak počet a intenzitu volání snížily. Nemá přece smysl přitahovat ještě víc pozornosti, když by to mohlo situaci ještě zhoršit.

Co je v domě, není pro mě

U mangust trpasličích, malých afrických šelmiček podobných ušaté zakrslé lasičce, jež ve velkých počtech žijí v Národním parku Queen Elizabeth v Ugandě, probíhají jedny z nejintenzivnějších bojů o moc. Michael Cant, profesor evoluční biologie, chtěl se svými kolegy zjistit, proč tomu tak je. A přišel na to, že jejich chování přímo souvisí s tím, jak tito tvorové hledají silnější genom v cizích skupinách.

Samice tedy obvykle odchází hledat partnery v jiných skupinách. Samci z jejich původní tlupy je ovšem následují a s „cizími“ samci pak často svedou souboj, při kterém silnější samec převezme moc i nad nepříbuzným stádem. Jde o výhru na obou stranách. Samice najde nového partnera, samec získá příležitost pářit se s novými samicemi.

Boje o moc se odehrávají na souši, pod zemí, ve vzduchu i ve vodě, na všech kontinentech. Mocenské boje byly podrobně studovány u stovek druhů včetně hyen, karibú, šimpanzů, bonobů, delfínů, jelenů, koní, polních myší, havranů, skřivanů, včelojedů, užovek, vos, mravenců či sépií. Ukazuje se, že i zvířata bojují o moc strategicky. A nejdou po hlavě do předem prohraných soubojů.

Související…

Žirafy bojují fér: Vyzývají rovnocenného soupeře a respektují jeho styl boje
Jan Handl

foto: Shutterstock, zdroj: Scientific American

Tipy redakce

Severní magnetický pól se hýbe a jeho pohyb se zrychluje. Země je v ohrožení

Severní magnetický pól se hýbe a jeho pohyb se zrychluje. Země je v ohrožení

Jdu na sever. A už jdu na jih! Tenhle výrok učitele ze hry Dobytí severního pólu...

Jak na městský stres? Pokud se nehodláte odstěhovat, vyzkoušejte toto

Jak na městský stres? Pokud se nehodláte odstěhovat, vyzkoušejte toto

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...