fbpx
Jak jsem na cestě po Gruzii s růžovým kufrem potkala Letnou Dalších 7 fotografií v galerii
Tsminda Sameba, klášter nedaleko vesnice Gergeti

Barbora Petrová píše o tom, proč jsou gruzínské kláštery lepší relax než jóga v Indii a co se naučila na kurzu vaření knedlíčků chinkali

Zveřejněno: 5. 4. 2019

Před cestou do země, kam ostatní jezdí s báglem a pohorkami, jsem si koupila růžový kufr. Schválně. Mám prostě ráda dobrodružství všedního dne. Taky jsem si koupila letenku a vyrazila.

Orel přistál

Tma rozbitých pouličních lamp. Před letištní halou mě obejme teplá noc a v nose zašimrá kouř a benzín. Cedulka v angličtině o tom, že cesta do centra stojí 30 lari. Chumel mužů odhazuje cigarety, vrhá se mým směrem a přes knírky a zlaté zuby cedí rusko-německé fráze. Nakonec to usmlouvám na 40.

Kavárničky jako z Letné, botanická zahrada, pravoslavné kostely, wifi zdarma všude, babičky v šátku na ulici prodávají fíky...

Jdeme tmou k zaparkovanému mercedesu, který pamatuje pád berlínské zdi. Nemůžu se rozhodnout, jestli se bát. Šedesátník v košili s rozhalenkou mi po cestě ukazuje největší pamětihodnosti – zbrusu nová nasvícená policejní centrála, velké náměstí se západními hotely, prezidentský palác na kopci...

Pak se noříme do ještě tmavších uliček a zastavujeme u hotýlku v kopci. Veranda i vchod otevřené, nikde nikdo. Nakonec mi řidič vynese kufr do patra, vzbudí recepční, ujistí se, že je vše v pořádku, a několikrát zavolá: „Dankešon, dosvidanja.“

Když Evropa potká Asii

Tbilisi je nekonečný koktejl. Evropa tu potkala Asii a je potřeba to oslavit. Takže popořadě. Muslimské syrné lázně, kde mě nejdříve drhnou a masírují, a pak mi provozní nalívá černý čaj a v minimobilu ukazuje fotky téměř dospělého syna. Na konci blešáku si mě pro změnu vyhlédne staříček ve stánku s knihami a krajinkami – třesoucí rukou mi dlouho ukazuje v překladech slavných děl v měkkých i tvrdých deskách. Býval profesorem, přidává francouzské citáty, zná Prahu a vzpomíná si na rok 86.

Stará civilizace jako by tu stále byla, skalní města Vardzia a Uplitske, pevnosti, lázeňské městečko Borjomi, rozbité cesty, po kterých umí jezdit jen místní.

Kavárničky jako z Letné, botanická zahrada, pravoslavné kostely, wifi zdarma všude, babičky v šátku na ulici prodávají fíky, pravíno na předzahrádkách, synagoga, designový Most míru na oslavu milénia, iránští, západní i východní investoři, trendy shisha bary, trhy nejen se sovětskými suvenýry. Gruzínský salát s ořechy a slunečnicovým olejem, čerstvé sýry a skopové. Tepe. Ve dne i v noci. Roste, mění se, těší se.

Svatební ticho

A když Tbilisi opustíte, najdete další poklady. Křesťanské kostely, které vymalovali 300 let po roce nula a komunisti je přetřeli na bílo. Naštěstí jen dočasně. Venku ostré slunce, uvnitř svítí jen svíčky a oči svatebčanů. Mladičká svědkyně drží nevěstě nad hlavou věneček, třepou se jí ruce, po tváři teče slza, pop mluví šeptem a dojatá rodina stojí v kruhu jako jeden celek.

Posvátná chvíle. Vpíjím se očima do gruzínského písma – není tam ani jeden znak, který by mi něco připomínal. Kláštery vysoko na kopcích, kde je ticho, chodníky zarostlé trávou, usměvaví mniši, toulavé kočky a výhled do míst, kudy putovali první věřící. Stará civilizace jako by tu stále byla, skalní města Vardzia a Uplitske, pevnosti, lázeňské městečko Borjomi, rozbité cesty, po kterých umí jezdit jen místní. Svoboda.

Ticho stepi a hluk moře

Červenožlutá krajina. Jedeme už tři hodiny na jih a nepotkali jsme jiné auto nebo člověka. Čtyřicet stupňů ve stínu. Klášter David Gareja ze století číslo šest. Schováváme se pod větvemi. Na horizontu je Ázerbájdžán, u nohou plynovod, dole plošiny, kde cvičívaly sovětské tanky. Zem se při tom otřásala tak moc, že poškodila barevné fresky na stěnách jeskyní. Jdeme dál, šelestění ještěrek, suché větve, nekonečné ticho, chladivé věže kláštera. Meditace, kterou na Bali nebo v jiných katalogových rájích nenajdete. Vzpomínám na našeho přísného zeměpisáře v modrém propoceném plášti s ukazovátkem – step, lesostep, prérie, pampa. Tak tu první bychom měli.

Paní domácí mě učí uválet z těsta ty správné masové košíčky chinkali. Po chvíli pochopím, že rozumím ruštině.

Sedím na kufru, poslední volné místo v maršrutce, tedy v jakémsi místním minibuse, zůstalo v uličce. Za pár lari vjíždíme na místní riviéru. Casina, diskotéky a dětské atrakce. Osmdesátková estetika. Déšť. Utíkáme z Batumi na jih směrem k tureckým hranicím. V malé vilce dostaneme pokoj a na tiché kamínkové pláži jíme chačapuri s místními. Černé moře. Vyšlo slunce. Zkoumám odstíny.

Kavkaz bez konce

Alpy se sovětským dotykem. Panoramata, která nekazí žádné hotely, sjezdovky ani výstavní vilky s muškáty. Čistá drsná příroda. Potok ze skály si razí cestu horským chodníkem. Musíme gazíkem s místními. Řidič zkušeně balancuje na hraně skály. Kavkaz, muly a čepice. Konečně stojíme nahoře před kostelíkem Kazbegi. Bez dechu.

Dvanáct hodin na cestě do Jerevanu. Na sklápěcím stolku je samovar, hrnky a ručníky. Jedeme 40 kilometrů v hodině.

Večer trávíme s pálenkou. Paní domácí mě učí uválet z těsta ty správné masové košíčky chinkali. Po chvíli pochopím, že rozumím ruštině. Na tváři mám šmouhy od mouky, nohy vratké, jí se pod zástěrou batolí chlapeček, na stěnách se vyjímají krajinomalby a stůl kryje slavnostní krajková dečka. Záchod je jen jeden na dvoře a škola ve vesnici hodinu odsud. „Nikdy to tu neopustím, tady jsem se narodila,“ směje se.

Laskavý syn Gori

Soukromý vlak, kterým jezdil Stalin, protože se prý bál létat. Průvodkyně ve velkém růžovém triku s trvalou a rudými nehty, obdivovatelka starých časů. Tohle je Gori, rodiště největšího ze Sovětů. Naučené fráze, kterými soudružka odbývá jakékoliv dotazy návštěvníků muzea. Vypráví příběh profesionálního revolucionáře, laskavého syna, vězně a muže, jehož se nakonec zřekla vlastní dcera. Okolo neutěšený panelákov. I tady se zastavil čas.

Související…

Odkrouhnout mě můžou i doma před barákem, vzkazuje stopařka z cesty kolem světaProč se digitální nomád Matouš Vinš vrací do Prahy čím dál radšiRozhovor: I s dětmi se dá cestovat. A otvírá to oči jim i rodičům

A ještě jeden vlak. Tentokrát pojízdný. Dvanáct hodin na cestě do Jerevanu. Na sklápěcím stolku je samovar, hrnky a ručníky. Jedeme 40 kilometrů v hodině, zelené kopce, ovce, kozy, úzká údolí, nikde nikdo. Kufr pasuje přesně nad lůžko ve spacím kupé pro dva. Tak dobrou a pak už zpátky do Evropy, kde trváme na tom, že vlaky mají jezdit rychle.

Až se rozhodnete

  • Kdy vyrazit?
    V horách je nejlépe v létě, ale Tbilisi si užijete v každou roční dobu. Pokud se chcete vyhnout hlavní turistické sezóně, tak jeďte v červnu.
  • Jak cestovat?
    Cesty, zejména dál od Tbilisi, nejsou v dobré kvalitě, takže si dovolenou více užijete, když si místo pronájmu auta najdete místního průvodce i s autem. Na velké vzdálenosti klidně zkuste vlak nebo zažijte dobrodružství a cestujte s místními maršrutkou (miniautobusem).
  • Kolik to stojí?
    Gruzie je pro Čechy pořád velmi levná. Jedno lari vyměníte za 8,50 korun, snadno se ubytujete v centru ve dvou za 50–100 lari, večeři pořídíte za 15, pivo za 3 a krátkou cestu maršrutkou klidně i za 2.
  • Čeho se bát?
    Že vám týden nebude stačit a budete litovat, že tu nejste na dva. Jinak není čeho, po změnách režimu v roce 2003 následovaly policejní reformy a Gruzie se stala velmi bezpečnou zemí.
  • Co s sebou?
    Sluneční brýle a prázdný žaludek, protože narazíte na spoustu skvělého, čerstvého a levného jídla i pití. Místo v kufru, kam se vejde gruzínský koňak. Dobré boty a větrovku do hor.
  • Kam dál?
    Pokud máte dost času, určitě se vyplatí plánovat a přidat i Arménii a Ázerbájdžán.

foto: Autorka, zdroj: Gruzie (Wikipedie)

Galerie

Tipy redakce

Jazzový rozhovor s Rudym Linkou: Jak přenést kousek New Yorku do Prahy?

Jazzový rozhovor s Rudym Linkou: Jak přenést kousek New Yorku do Prahy?

S jazzovým hudebníkem a kytaristou jsme se sešli v restauraci nedaleko...

Facebook chystá digitální měnu. Za jakých podmínek s ní může uspět?

Facebook chystá digitální měnu. Za jakých podmínek s ní může uspět?

Jakoby těch digitálních či, chcete-li, virtuálních měn bylo na světě málo. Takový...

Písek z pláže si domu neberte. Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Písek z pláže si domu neberte. Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.