fbpx

Vědci upozorňují, že dominový efekt oteplování planety už pravděpodobně nepůjde zastavit

Přečteno 16716x

Horké léto zamávalo Evropou. Nejenom jí. Po celé severní polokouli se lidé i příroda trápili nejen extrémními teplotami, ale i nebývalým suchem. Srpnová studie v jednom z nejprestižnějších vědeckých časopisů Sborník Národní akademie věd (Proceedings of the National Academy of Sciences – PNAS) varuje, že Země už při svém oteplování dosáhla bodu, z něhož není návratu.

Související…

Fakta o globálním oteplování jsou pěkně horkáHurikány zabíjejí desítky lidí, budou to stovky. I kvůli oteplováníGlobální oteplování by mohlo probudit pro lidstvo neznámé viry. Jak moc jsme v ohrožení?

PNAS vydává Národní akademie věd Spojených států amerických, má několik miliónů čtenářů a patří spolu s časopisy Science a Nature mezi nejvýše vědecky ceněné multidisciplinární časopisy. V polovině srpna v něm skupina vědců působících hlavně ve Švédsku, Německu, Dánsku a Austrálii pod editací profesora Williama C. Clarka z Harvardu publikovala stať, v níž varují, že se pravděpodobně blížíme k limitní situaci, za níž už bude jakékoli úsilí o snižování emisí zcela zbytečné.

Pařížská dohoda, která má omezit emise skleníkových plynů do roku 2020, už vlastně oteplování naší planety nemusí zastavit.

Přední klimatologové se zde zabývají zhruba deseti procesy, které oteplování nastartovalo nebo urychlilo, a jejichž předpokládané vztahy by mohly vést k takzvanému dominovému efektu, tedy řetězové reakci vzájemně se ovlivňujících příčin a důsledků. Klima podle toho začíná být natolik labilní, že i menší změna v jedné oblasti Země se lavinovitě rozšíří v krátkém časovém sledu i do vzdálených míst.

Oxid a metan

Přestože autoři statě připouštějí, že se mohou mýlit, je jejich zpráva dostatečně alarmující. Především to, že takzvaná Pařížská dohoda, která má omezit emise skleníkových plynů do roku 2020, už vlastně oteplování naší planety nemusí zastavit.

ledni medved

Lední medvědi budou muset kvůli tání ledovců hledat nová útočiště


Ubývání ledu v Arktidě, letos obzvláště enormní, je jen jedním z desítky jevů, které vědci brali v potaz. Dalšími byly třeba tání věčně zmrzlé půdy na Sibiři a s tím související zvýšení emisí uvolňujícího se metanu; podobně se metan dostává do ovzduší i z hlubin moří a oceánů, kde byl po tisíce let „uskladněn“ ve formě metan hydrátu.

Katastrofa by mohla nastat během sta, nanejvýš dvou set let.

Přitom metan jako skleníkový plyn je oproti oxidu uhličitému zhruba dvacetkrát až třicetkrát účinnější, co se týká zadržování tepla. Mimochodem, v jiné letošní studii amerického National Snow and Ice Data Center uvádí výzkumník Kevin Schaefer, že z tajícího permafrostu na Aljašce se mohou dostat do ovzduší páry rtuti. Ta se v přírodě vyskytuje zcela přirozeně a za normálních podmínek je součástí běžných procesů. Na Aljašce ji údajně dosavadní nízká teplota vlastně zakonzervovala. To už ovšem neplatí. Dalšími zkoumanými jevy byla i redukce sněhové pokrývky na severní polokouli, vysychání (a pochopitelně i lidmi zaviněný úbytek) deštných pralesů nebo ohrožení korálových útesů, které jsou jejich oceánskou obdobou.

Máme sto, či dvě stě let

Dominový efekt či odborně řečeno samoposilující zpětné vazby mohou dostat Zemi a její systémy k limitním hodnotám teplot, ale třeba i množství skleníkových plynů. Pak už se snadno překročí hranice, kdy by veškerá snaha o stabilizaci klimatu byla naprosto marná.

sucho kukurice

Na spálenou úrodu si budeme muset zvykat. Nebo měnit plodiny

Taková „skleníková“ Země by pak měla mnohem vyšší globální průměrnou teplotu než v jakémkoli období za posledních více než milion let a hladina moří by dosáhla nejvýše za celou dobu mladších čtvrtohor, tedy od poslední doby ledové zhruba před jedenácti tisíci sedmi sty lety. Publikovaná studie sice neurčuje, kdy by se takových prahových hodnot mělo dosáhnout, ale zřejmě by tato katastrofa mohla nastat během sta, nanejvýš dvou set let.

Několik smyček zpětné vazby už bohužel zřejmě funguje, ale naštěstí jsou stále slabé.

„Vlna veder, kterou nyní máme v Evropě, není něco, co by bylo důsledkem globálního oteplení o pouhý jeden stupeň,“ tvrdí jeden z autorů studie Johan Rockström, výkonný ředitel Stockholm Resilience Centre. „Několik smyček zpětné vazby už bohužel zřejmě funguje, ale naštěstí jsou stále slabé. Doufám, že se mýlíme, ale jako vědci máme zodpovědnost tohle prověřit, zda tomu tak opravdu je. Musíme to teď vědět co nejdřív. Je to existenční otázka.“

rockstrom

Doufám, že se mýlíme, říká Johan Rockström, jeden ze spoluautorů studie


Na seberegulaci zapomeňme

Další z autorů studie Katherine Richardsonová z univerzity v Kodani připomíná, že dokument nemluví o tom, že by ke stabilizaci klimatu stačilo obrazně stisknout nějaký knoflík a vypnout najednou všechny emise, ale snaží se pochopit všechny faktory, které v globálním měřítku klimatické změny způsobují. „Musíme toho udělat mnohem víc, než jen zastavit emise,“ připomíná Katherine Richardsonová. Hypotéza Gaia z šedesátých let minulého století, podle které její příznivci předpokládají, že živé organismy automaticky pomocí seberegulujících mechanismů řídí životní podmínky na planetě tak, aby pro ně byly přijatelné, je prakticky potřena.

„V té době by naše závěry byly označeny za šíření paniky, nyní budí oprávněné obavy,“ říká k tomu Johan Rockström. Bohužel, ono pomyslné vypnutí emisí stiskem knoflíku je jen jedna z věcí, které zřejmě lidstvo musí udělat. K tomu je nutné postupně odstraňovat stávající skleníkové plyny z ovzduší, zastavit ničení přírodních regulátorů klimatu, hlouběji prozkoumat a také kontrolovat jednotlivé děje na planetě a především – což bude možná ještě těžší – pozměnit společenské hodnoty, které lidstvo vyznává.

foto: Shutterstock a Profimedia, zdroj: LiveScience

Ivan Verner

Ivan Verner

Neúnavný, ale někdy svou neúnavností až únavný populizátor vědy a techniky.



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.