fbpx

Jedy, bakterie i jádro. Nehody, které se neudržely pod pokličkou

Zveřejněno: 7. 5. 2018

Zajímavá shoda okolností. Podle britských expertů, kteří pracují na rozkrytí případu otravy někdejšího dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie v anglickém Salisbury, vedla stopa po jedu novičok do laboratoří v ruském městě Šichany. Ty se ovšem nyní likvidují.

Šichany leží přibližně patnáct kilometrů na severozápad od břehu Volhy a asi 150 kilometrů severně od Saratova. Je to takzvaně uzavřené město, kde působí (či působil?) Vědecký a výzkumný institut radiační a chemické obrany. Právě zdejší vojenská výzkumná základna v jižním Rusku byla podle nedávného prohlášení Sira Marka Sedwilla, poradce pro národní bezpečnost britského kabinetu, zdrojem látky, která byla v Salisbury použita.

Související…

Vynálezce novičoku se omlouvá. Ale poněkud zvláštně. Geniální Rus vzdoruje se svou šifrovanou sítí Telegram i PutinoviNová fakta o katastrofě v Černobylu: Šlo o jadernou explozi

Sem se také měli vydat vyšetřovatelé z Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW). Už nemusí. Starosta města Šichany Andrej Tatarinov předstoupil minulý týden před ruské novináře a oznámil jim, že budovy zdejších laboratoří jsou v současné době zbourány a veškerý stavební odpad prochází vysokoteplotními pecemi, odpad je pak skladován na speciální skládce. Tato skutečnost ještě více může podnítit další spekulace. Místo toho, aby OPCW přinesla důkaz o původu novičoku, nebo jej naopak odmítla, náhlé zničení laboratoří vypadá spíše jako odstranění předmětu doličného. 

Vůně klobásového jedu

Soubor smrtících paralyzujících nervových plynů, jimž se dostává nyní označení novičok, je výsledkem snahy Sovětského svazu vyvinout obdobu již existujícího kapalného jedu VX. Úkol dostal Státní vědecko-výzkumný ústav organické chemie a technologie (GNIIOChT). O existenci výzkumného týmu se svět dozvěděl hned několikrát. Informoval o něm i o jeho práci například jeho člen Vil Mirzajanov, který v 90. letech emigroval do Spojených států a několikrát o vývoji látky hovořil do tisku. Existenci vývoje v poslední době potvrdil také Leonid Rink; i on byl členem vývojového týmu. Kupodivu – sedmadvacet let pracoval v laboratořích ve městě Šichany.

Psal se pátek druhého dubna, když technik, který měl na starosti údržbu filtrů, jeden z nich vymontoval, aby ho vyměnil. Skončila mu ale v tu chvíli pracovní doba.

O tom, jak nervové paralyzující látky působí, vypráví případ vědce Andreje Železňakova. Tedy nejen o jejich působení, ale i o působení sovětského systému v oblasti nakládání s realitou. Andrej Železňakov v ústavu GNIIOChT působil v osmdesátých letech. Při testování nervových látek v jeho laboratoři selhalo odvětrávání a vědec nepatrné množství novičoku vdechl. Od nadřízených se mu dostalo rady, ať se prý napije čaje, dostal nějaké protilátky, a dokonce mohl odejít domů. Zda dostal volno nebo si musel vzít dovolenou, není důležité. Jisté je, že se naštěstí dostal do nemocnice, kde mu injekce atropinu zachránila pro tuto chvíli život. KGB ovšem nelenila a zařídila, aby se do lékařské zprávy dostala jako diagnóza otrava zkaženou klobásou. Železňakov podepsal mlčenlivost a odešel domů. Do důchodu. Mlčení prolomil až v době, kdy Vil Mirzajanov světu popsal, na čem pracoval, a potvrdil jeho slova. Věděl, že už jsou jeho dny sečteny. V roce 1993 zemřel na mrtvici.

Ostrov se stal pevninou

V někdejším Sovětském svazu byly tyto utajované nehody při testech zbraní hromadného ničení poměrně běžné. Můžeme připomenout třeba případ laboratoří na někdejším ostrově Vozrožděnije uprostřed bývalého Aralského jezera. Ostrov byl vybrán jako snadno kontrolovatelné a ohraničené místo. Nejdříve tu byl problém s tularémií, jejíhož původce, bakterii Francisella tularensis, tu zkoumali. Problém vyřešili potrestáním pracovníků, nikoli zlepšením pracovních podmínek.

Horké a suché podnebí spolu s mořskou hladinou měly být dostatečnou ochranou před šířením mikroorganismů, které tu zkoumali. V roce 1972 sem ovšem zabloudila rybářská loď, které si námořní hlídky jaksi nevšimly. A podnebí nepomohlo. Když na palubu lodi vstoupili vojáci v ochranných oblecích, našli posádku mrtvou. Podezřelá byla i onemocnění dobytka, úhyny ryb a úmrtnost obyvatel v okolí ostrova. Po roce 1990 bylo rozhodnuto o přemístění laboratoří a likvidaci všeho, co nešlo odstěhovat. Vinou vysychání jezera se však z ostrova stala pevnina a zbytky laboratoří se staly prakticky volně přístupné. Pro případné zájemce o návštěvu doporučujeme pláštěnku a holiny.

Padla, jde se domů

V roce 1979 jen tak tak unikl děsivé nákaze milion obyvatel města Sverdlovska (nyní Jekatěrinburg). Na výzkumu bakteriologických zbraní tu pracovali vědci v laboratořích s krycím jménem Compound 19. Bylo to jedno z osmnácti obdobných zařízení v rámci projektu Biopreparat, jenž měl za úkol pod velením 15. správy KGB na přímý rozkaz Leonida Iljiče Brežněva využívat japonských poznatků během druhé světové války v Mandžusku.

Psal se pátek druhého dubna, když technik, který měl na starosti údržbu filtrů, jeden z nich vymontoval, aby ho vyměnil. Skončila mu ale v tu chvíli pracovní doba, a tak jen nechal o své práci vzkaz a odešel domů. Jeho nadřízený pospíchal také a neobtěžoval se zprávu nikam zanést. Noční směna pak zahájila normální provoz, a než se na vše přišlo, uniklo do okolí množství prachu obsahujícího spóry antraxu. Vítr vál naštěstí od milionového Sverdlovsku, a tak se oběťmi jedné z nejnakažlivějších chorob stali „pouze“ zaměstnanci podniku přímo v jeho areálu a v nedaleké nálevně. Vlnu onemocnění nebylo možné utajit, a tak se tragédie spojená s nákazou obratem svedla na černý trh s nedostatkovým masem. 

Jelcinova mise

V nemocnicích hlídala KGB lékaře, aby o skutečných příčinách nic neprozradili, a přikázala jim vyplňovat falešné úmrtní listy. Sverdlovský komunistický tajemník a pozdější první ruský prezident Boris Jelcin tehdy projevil také obdivuhodnou představivost a neznalost problému. Nechal pozabíjet volně pobíhající psy, kteří prý roznášejí nákazu, dal otrhat listí ze stromů, posekat čerstvě vyrašenou trávu a vše nakonec opláchnout hasičskými stříkačkami. Tím se mu podařilo nákazu ještě rozšířit.

Přehřátý materiál také nakonec v jednom z tanků v září roku 1957 explodoval a odhodil sto šedesát tun vážící betonové víko stranou. Jaderná reakce se naštěstí nespustila.

Část postižených se naštěstí povedlo s nasazením silných antibiotik vyléčit, a počet obětí se tak zastavil na konečných šestašedesáti. Nebezpečná výroba chemikálií se následně přestěhovala do odlehlejších míst, konkrétně do Stepnogorsku. Státní výzkumné středisko virologie a biotechnologie v Kolcovu nazvané VECTOR, které asi tři desítky kilometrů na jihovýchod od Novosobirsku bylo jedním z prvních na světě, kde se podařilo izolovat vir ptačí chřipky. Jeho důvěryhodnost však poněkud kazí to, že ještě předtím se tu nakazil virem ebola a následně zemřel jeden ze zdejších výzkumníků. Zajímavé podrobnosti o těchto zařízeních prozradil v roce 1992 kazašský lékař, mikrobiolog a plukovník Rudé armády Kanatžan Alibekov, který emigroval do Spojených států, kde dnes žije jako americký občan Ken Alibek.

Akce naštěstí bez reakce

Mezi zbraně hromadného ničení patří pochopitelně i ty jaderné. Co atom dokáže, víme po haváriích v Černobylu a Fukušimě dost, aby nás to strašilo i ve snu. To ovšem nebyl případ vedoucích činitelů v Kyštymu. V závodě Maják tu zpracovávali radioaktivní odpad z provozů, kde se obohacoval uran pro sovětské jaderné zbraně. Podnik vznikl v Čeljabinské oblasti překotně mezi lety 1946 až 1950, v době, kdy měli sovětští atomoví fyzici jen minimum znalostí a praktických zkušeností. Pracovali na svém díle ovšem pod tlakem shora, aby předehnali Spojené státy americké.

Zpočátku byl vysoce radioaktivní odpad jen tak sypán do řeky nebo uskladňován pod širým nebem, později se tu postavily podzemní betonové tanky. Radioaktivní materiál má tendenci se zahřívat, tudíž byly tanky doplněny o chladicí zařízení. Jejich výkon nebyl dostatečný a jeho funkčnost vlastně ani nikdo nesledoval. Přehřátý materiál také nakonec v jednom z tanků v září roku 1957 explodoval a odhodil sto šedesát tun vážící betonové víko stranou. Jaderná reakce se naštěstí nespustila, i tak se ale do okolí dostalo asi osmdesát tun radioaktivního materiálu.

Místní obyvatele samozřejmě nikdo o ničem neinformoval. Ti zjistili, že něco není v pořádku, až když jim začaly z těla opadávat cáry kůže. Teprve tehdy bylo přibližně deset tisíc lidí z nejbližšího okolí evakuováno. Skrovné informace hovoří o tom, že zahynuly dvě stovky lidí. Skutečný rozsah katastrofy, o níž se svět dozvěděl až o mnoho let později, nikdo ovšem přesně nezná.

foto: Shutterstock, zdroj: Daily Beast

Tipy redakce

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.