Mají mít děti ve výchově hranice či nikoliv? A jak je naučit, aby vnímaly samy sebe? O tom jsme si povídali s herečkou Janou Bernáškovou. Je maminkou čtyřletého Theodora a jedenáctileté Justýnky a k tomu naplno pracuje. V prosinci ji uvidíme v kinech v nové pohádce Čertoviny režiséra Zdeňka Trošky.

Pohádky jsou váš oblíbený žánr. Proč?

Mám je ráda odmala, stejně jako dětské filmy a seriály. Milovala jsem Chobotničky ze třetího patra, Návštěvníky, pana Tau i Arabelu. Toužila jsem po kouzelném prstenu jako všechny děti, ale chtěla bych ho mít i dnes. Co bych s ním dělala? Bude to znít jako fráze, ale přála bych si světový mír, a také aby nikdo neubližoval dětem a zvířatům.

Když mi v životě bylo nejhůř a nemohla jsem v noci spát, jediné, co mi pomohlo, byla Arabela. Duše se zklidnila a usnula jsem, takže pohádky na mě fungují jako antidepresiva. No a teď si užívám, že v pohádkách hraju. V září začne ČT vysílat druhou sérii Mazalů, kde hraju bílou paní Albínu, a v nové pohádce Čertoviny jsem dostala roli rozmazlené kněžny. Mám ráda dětský svět a tvorba pro děti mě na rozdíl od některých kolegů baví. Vyřádím se a přijde mi to hřejivější a barvitější. Kdy jindy můžete čarovat? To se člověku jen tak nepodaří.

Dají se klasické pohádky, mezi které patří i Arabela, vůbec překonat?

Je to těžké, protože se změnila doba, a hlavně přišly nové technologie. Dřív byl kouzelný prsten něco převratného, ale dnes děti na počítači virtuálně střílejí nebo cestují po virtuálních planetách a jen tak něco už je nepřekvapí. Nebo cestovní plášť – to je  vlastně dnešní mobil face time nebo skype. A nabourání se do televize, jak to dělal Rumburak, je téměř běžná záležitost. Vysílat jako pan Majer zvládne na svém kanále youtube i malé dítě.

Jaký vyznáváte výchovný model?

Na jednu stranu jsme přísní rodiče, protože se u nás musí dodržovat určitá pravidla, ale zároveň naše děti mají velkou volnost, hodně lásky a také mají naši důvěru. Je to asi tak, jako když hříbata mají k dispozici obrovskou pastvinu, která je však ohraničená. Můžou skotačit a lézt kde chtějí, ale když se jde po městě, platí jiné pravidlo. Dětem bez výchovy říkám ztracené děti, protože později hledají pravidla v různých partách, sektách atd. Rostou z nich nevychovaní lidé bez hranic, úcty k přirozené autoritě i hodnotám a bývají zoufalí.

Souvisí to i s tím, že dnešní děti jsou už téměř odmala napojené na virtuální svět i díky obyčejnému telefonu. Svoji pozornost tak stále směřují ven a vlastně nevědí, čí jsou. Nemají čas a prostor být samy se sebou – jen tak se „nudit“ a přemýšlet nad sebou a svými sny. Pro další generace v tom vidím nebezpečí. Psychika malých dětí je totiž ještě nedozrálá a důležité je, aby dítě umělo především navázat kontakt samo se sebou. Svoje děti k tomu vedu.

foto lucie vitkova

Jak to přesně myslíte?

Odmalička jsme vychováváni v tom, že musíme být slušným dítětem, dobrým žákem, vynikajícím studentem atd. Stále jsme někým hodnoceni a plníme různé role. Potom ale neumíme naslouchat sami sobě, o vnímání vlastní intuice nemluvě. Když si to nepřineseme z domova, hledáme to pak celý život.

Před lety jsem studovala na Pražské psychoterapeutické fakultě, kde jsme se zabývali lidskou duší a chováním. Pochopila jsem, že když máme jakýkoliv problém, musíme začít od sebe, protože druzí nám pouze dělají zrcadlo. A také že všechno má svůj smysl.

O výchově jsem přečetla řadu knih. To, co se dozvím, pak používám jako koření a zkoumám, co to udělá. Do extrému ale nikdy nejdu a nejvíc dám na svoji intuici.

Děti jsou také naším zrcadlem, souhlasíte?

Určitě, rodiče a děti jsou spojené nádoby. Děti jsem si pořídila proto, abych s nimi byla a vychovala je. V hereckém povolání je to stále nahoru a dolu a svoje štěstí tedy stavím na jiných hodnotách než na tom, kolik mám rolí a titulních stránek. Pro nás s manželem je na prvním místě rodina, ale samozřejmě se také musíme nějak živit, takže stále to je o hledání rovnováhy, a přiznávám, že někdy to i zaskřípe. Někdy sama na sobě cítím, že jsem přetažená, protivná a dělám doma dusno – jsme jenom lidi. A jindy zase řeknu svým dětem: „A dost, už si na mě svoji agresi uvolňovat nebudete!“

Jak se doma stravujete a jaký postoj jste zaujali k očkování?

Snažíme se nakupovat maso z biofarmy, protože v jeho kvalitě je oproti běžnému masu neuvěřitelný rozdíl. Osobně jsem vyřadila mléčné výrobky a letos bylo první jaro, kdy jsem neužívala žádné léky na alergii.

Sladkosti u nás úplně nezavrhujeme, ale také je moc nekupujeme. Máme doma šuplík, kde se čas od času objeví nějaká sladkost anebo alternativa sladkostí, např. müsli tyčinka. Nebo řeknu Justýnce, ať si jde něco na zub koupit do večerky, když dostane chuť, ale to se jí moc nechce. Jindy si sladkost samozřejmě koupí už sama, ale když byly děti malinké, cukr jsem jim nedávala vůbec, takže sacharidové vlny nemají.

Co se týče očkování, požádala jsem o odklad a první očkování měl Tedík až po dovršení dvou let. Možná i díky tomu to zvládal bez teplot.

foto petra klackova 3

Jací Tedík a Justýnka vlastně jsou?

Tedík je spontánní a rád dělá skopičiny. Nedávno jsem mu například chtěla dát pusinku jako pejsek a líznout ho na ruku a on udělal ve stejnou vteřinu to samé. Hodně jsme se smáli. Justýnka byla hodně divoká, ale teď se již zklidňuje, což je možná i díky tomu, že se věnuje street dance.

Když jí bylo sedm let, na přáníčko k narozeninám mi napsala ‚Maminko, děkuji ti za to, že jsi mě naučila věřit v Boha‘.  Koukala jsem na to udiveně, protože o ničem takovém jsme nikdy nemluvily. Od té doby vím, že v sobě má cit i pro takzvané věci mezi nebem a zemí, což dnešní dětí mívají. Vlastně to má v sobě každý, ale někdo o tom ještě neví. Anebo si to nechce připustit.

Teď, když už je větší, se spolu otevřeně bavíme o tom, že člověk má nejen mozek, ale také duši, obojí se prolíná a je třeba rozlišovat, co mu radí intuice a co mozek. A také spolu mluvíme o emocích. Jedna psycholožka hezky vysvětluje, že v sobě máme pana normálního a pak také pana vzteklouna, pana stracha i jiné, a ti nás chtějí ovládnout. Je tedy důležité se například s panem strachem umět domluvit. Emoční inteligence je podle mě ještě důležitější než IQ. S Justýnkou jsme také byly na přednášce irské mystičky Lorny Byrne v Lucerně a velmi ji to zajímalo.

Vaším manželem je scénárista a producent Rudolf Merkner. Máte nějaký společný projekt?

V létě jsme se podíleli na přípravě prvního ročníku Festivalu seriálů, který se konal na zámku v Boskovicích. Návštěvníci si mohli vyzkoušet, jak probíhá casting, naučit se scénář, zkusit si nahrát dialogy, být v maskérně s profesionálním maskérem atd. Všichni si to užili, naši rodinu nevyjímaje.

 

foto: Lucie Vítková, Petra Klačková

Flowee eshop protože vím co chci

Rok vědomého života

Gay Hendricks
130 Kč

Elon Musk

Ashlee Vance
299 Kč