Režisér Viliam Poltikovič poskytl Flowee rozhovor jen pár dní poté, co se vrátil ze své další cesty do Indie. Odpovědi na otázky týkající se podstaty času, prostoru a vesmíru začal před lety hledat nejprve ve studiu jaderné fyziky, ale když bylo jasné, že tady je nenajde, přešel na FAMU. Dosud natočil více než sto padesát filmů převážně s duchovní tématikou a hledané odpovědi přicházejí...

Co nového přinesla vaše zatím poslední cesta do Indie začátkem léta? Je to pro vás studnice nevyčerpatelných námětů, nebo jsou to návštěvy spíše osobní?

Všechny moje cesty jsou vlastně pracovní, bez kamery nejezdím. Poslední cesta do Indie (asi už šestnáctá) byla spojená s natáčením filmu o tantře. Indie je veliká a nesmírně rozmanitá, stále je tu co točit a objevovat a stále i mě občas něco překvapí. Teď to byla veliká, až extatická slavnost v chrámu božské vagíny Kamakhya v Guwahati ve státě Assám. Vagína bohyně Šakti stvořila celý projevený svět a má jednou za rok čtyři dny menstruaci. V té době tu jsou zpřítomněni všichni hinduističtí bozi – je tu jejich kvalita i energie a poutníkům se plní přání. Proto jich sem přicházejí miliony a jsou mezi nimi i významní jogíni, asketi, tantrici, nágové. Byli jsme tu hezky přijati veleknězi chrámu a mohli jsme točit, co jsme chtěli. Jen samotnou kamennou vagínu ne, mohli jsme se jí dotknout, ale ne natáčet. Do otvoru vagíny nesmí pohlédnout ani velekněží, a když ji čistí od květin a obětin přinesených poutníky, mají zavázané oči.

Podstoupil jste někdy regresi neboli návrat do tzv. minulých životů? Bezpochyby právě v Indii žijete v jiném životě, neboť jak říkáte, jste přesvědčen, že jsme multidimenzionální bytosti, které kromě naší reality zároveň existují i v mnoha dalších…

Cílenou vědomou regresi jsem nepodstoupil, nepovažuji za důležité probírat se minulostí a zejména ulpívat na ní, ale některé výjevy mi naskakují na cestách spontánně. A když jsem byl v Indii poprvé, významný jogín v Rišikéši mi řekl: „Vítej zpátky doma.“

Jak vaše profese ovlivňuje váš osobní vývoj?

V mém životě nebyly žádné velké názorové zvraty. O věcech duchovní povahy jsem přemýšlel, co mi paměť sahá, a když mi na moje otázky nedokázali odpovědět dospělí, doufal jsem, že to časem přijde jinak. Baví mě, že můžu zachytit určitou inspiraci a zprostředkovat ji. U každého člověka přitom považuji za důležité otevření a rozvíjení jeho vlastní spirituality založené na osobní zkušenosti. Některé věci mě překvapí, ale v podstatě nijak zásadně. To, s čím se setkávám a co se dozvídám, jsem vždy nějak cítil. Časem se to jen prohlubuje a upevňuje.

Ve filmu Dalajlama v Buddhových stopách je například Buddhův citát, že účelem duchovního života není získávat nějaké dary, slávu, vědění nebo úctu, ale podstatou je neotřesitelné osvobození srdce čili vnitřní svoboda. Často jsme sešněrováni zvyklostmi a tradicemi. Přejímáme i věci, které by pro nás jinak byly nepřijatelné, ale potom je nedokážeme pustit. Vidíme to ve srovnání s jinými kulturami.

img noviny

S manželkou Hanou

Používáte nějaké mantry?

Mantry příležitostně používám. I v tantře jsou mantry základním prvkem, ale jsou hluboce osobní, soukromé, jdou jen od úst učitele k uchu žáka.

Jaká práce vás čeká tento rok a jaké projekty jste dokončil v poslední době? V jaké fázi je film o Karlu IV. a Monice Kunovské žijící z čiré prány?

Letos se práce doslova valí, připravuji současně čtyři filmy – natáčím celovečerní dokument o tantře, pak další celovečerní film o smrti, který volně naváže na seriál Brána smrti, začínám dokončovat film, který představí fenomén psychospirituální krize, a roztočený je i celovečerní dokument s Jaroslavem Duškem. Filmy o Karlu IV. a Monice Kunovské jsou v přípravách. Zatím poslední dokončený film byl Dalajlama v Buddhových stopách v roce 2015.

Jedním z vašich záměrů bylo také připravit dokument o šamanech a šamanismu pro Českou televizi. Jak se to vyvíjí?

Ano, na podnět ČT jsem připravil námět na minisérii o šamanismu, která je už téměř natočena, a jsou tam dle mého soudu a zkušeností dost unikátní a ojedinělé záznamy. Jenže ČT si to rozmyslela a námět spolu s dalšími náměty, které jsem jí nabídl, zamítla. Soukromé celoplošné televize zájem o české dokumenty nemají, zbývá jen ČT. Z rozpracovaných projektů se ČT bude podílet na dokončování filmu o tantře.

Svým životním stylem dokazujete, že umíte „plynout“ – a o tom je Flowee. Netlačíte, když něco nevyjde, neurážíte se a snad ani nemáte existenční obavy. Dá se to naučit?

Důvěřuji všemu, co přichází, ničeho se nebojím a nechávám věci plynout. To ovšem neznamená, že neřídím kormidlo. Myslím tím, že je důležité být soustředěný v přítomném okamžiku, mít mysl pod kontrolou a rozvíjet rozlišování.

Stále je třeba upevňovat vědomí tady a teď, rušivé myšlenky nechat odeznít a nerozvádět je. Práce s myslí je důležitá, protože když s ní nic neděláme, jsme jejím otrokem. Například v době umí­rání se to projeví tak, že jsme vlečeni jejími tendencemi a situaci nemáme pod kontrolou. Pak ten proces nemůžeme nasměrovat tam, kam bychom chtěli. Najednou se naskýtají nové možnosti, ale my nejsme schopni to ukočírovat. Mluvil o tom i dalajlama ve smyslu, že jsme zvyklí provádět hygienu tělesnou, ale vůbec nic neděláme s hygienou emocí a mysli a přitom to je ze všeho nejdůležitější. Nejen podle něj by se to mělo stát přirozenou součástí výchovy spolu s etikou a  morálkou. Jinak bude ve společnosti stále narůstat agrese.

viliam poltikovic

„Na cesty bez kamery nejezdím,“ říká režisér.

Čemu se věnujete, když máte volný den?

V pracovním nasazení jsem víceméně pořád a volné chvíle prožívám různě. Těším se v nich z přírody, umění a blízkých lidí.

Při své práci režiséra se setkáváte s mnoha tzv. slavnými a úspěšnými lidmi, kteří žijí pro svoji kariéru. Jak to vnímáte?

Každý prožívá, co je pro něj důležité, nedá se říct, co je víc a co míň. Jistěže jsou věci podstatné a nepodstatné, ale každý je vidí trochu jinak, a tak pro něj mají jiný význam. Podstatné jsou zkušenosti a poznání, které nás posouvají směrem k pochopení toho transpersonálního, k pochopení jednoty a propojení všeho.

 

foto: osobní stránky Viliama Poltikoviče