Ráda bych navázala na mé poslední věty z minulého příspěvku. Dejme tomu, že pokud děláte něco, co je opravdu nezvyklé, můžete za to být společností odsuzováni. I když třeba já bych si to vůči nikomu nedovolila, ještě pořád je to v rámci možností jakési kritiky "pochopitelné". Co ale teprve, když vás lidé odsuzují za něco, co vůbec neděláte vy?

V roce 1998 jsem přišla na svět do rodiny obchodního ředitele a lékařky. Vskutku poměrně normální situace. Každý se někam narodí a nikdo z nás si nevybere kam, komu ani do jakých poměrů. Ano, možná jsme si vždy mohli dovolit více, než byl obyčejný průměr, ale to neměnilo nic na tom, že jsem také byla jen normální dítě jako všichni ostatní. Během prvního stupně základní školy bylo vše v pořádku a nikdo nic neřešil. Jakmile ale přicházel věk, kdy jsme začínali vnímat hodnoty věcí, bylo zle.

58e623f1 5dde 49e9 97c0 d0e6cfc8f856

Když je potřeba, proberu to s kočkou. Zvířatům je jedno, co máte a co ne.

Jen pro zasmání, co jsem občas slýchávala: "To se ti to vozí zadek v audině, když bydlíš pět minut od školy, co? Vy už máte zase nový bávo? Jsi hrozně na prachy, viď? No jo, prosím tě, to ti zase koupil tvůj zazobanej tatíček... Co si takhle ty peníze vydělat sama?"

Zase dáme všem stejně?

No, tehdy to popravdě moc k smíchu nebylo, vzhledem k tomu, že jsem to měla na talíři dennodenně. Dneska mě na tom zaráží jiná věc. Proč se vlastně soudí lidé podle toho, co mají, či nemají? Kdyby nám všem mělo být odebráno vše, co máme, nebo bylo dáno každému stejně, pak teprve bychom se začali k sobě chovat spravedlivě a rovnocenně? Z historie víme, že to tak nefunguje. Přijde mi, že dneska jsme ve fázi, kdy by každý snad měl radši tajit a zakrývat, co má a nemá, aby ho náhodou společnost nezavrhla proto, že má více nebo méně, než je nějaký ten standard.

Když jste ale dítě, ze zákona vás živí rodiče a je čistě na nich, co vám pořídí. Můj otec byl například vždy toho názoru, že si radši připlatí za kvalitu, kdy daný výrobek vydrží déle a služba je lépe provedena.

Většina tuto skutečnost nikdy nepochopila a já jsem byla odsuzována za něco, co jsem ani nemohla ovlivnit. Přece nezakážu rodičům, aby vydělávali peníze a používali "selský rozum" jenom proto, že ostatní tak přemýšlet neumějí. Proč bych pak měla odmítat nebo si něco odepírat jen proto, že si to ostatní nemohou dovolit?

Proč hledat podobně smýšlející

Neřešila jsem, kdo co má nebo nemá a ani jsem si nikdy nevybírala kamarády podle peněz. Častokrát si do mě sice okolí rýplo, že se určité bavím jenom s lidmi, kteří jsou "také bohatí" a že jsem namyšlená fiflena. Nikdy jsem ale nebyla povrchní, abych řešila, kdo a co zaplatí, a jestli mi to kdo vůbec někdy nějak vrátí. Byla jsem poměrně hloupoučká a až moc hodná na to, abych si myslela, že mě někdo jen využívá... Tuhle minulost ale rozebírat nechci.

Bavit se s lidmi, kteří přemýšlejí o hmotných věcech podobně jako já, mi přišlo jako správná cesta až o pár let později. Předtím jsem musela stokrát udělat stejnou chybu, až jsem se při té poslední konečně poučila. Je to stejné jako se vztahem. Jakmile do něho nepřinášejí a "neinvestují" oba stejně, nikdy to nefunguje.

foto: Carrie Kirsten, zdroj: Carrie Kirsten

Flowee eshop protože vím co chci