Minule jsem tu psala o tom, jak je skvělé, když člověk konečně najde něco, co ho skutečně baví a naplňuje. Nakousla jsem i myšlenku, že všechno má svá pro a proti. Ale tak je to vždycky, to víme všichni. Ta "proti" vám v lepším případě jenom zabírají hodně času, dávají fyzicky zabrat anebo vás mírně omezují. Pořád ale musí převažovat ta "pro", tedy ona vášeň a chuť se té činnosti dál věnovat a rozvíjet ji.

Horší verze je, když to, co děláte, nepřijme vaše okolí a nedá vám podporu, která je podle mého názoru velmi důležitá. Ano, od rodiny a mých nejbližších jsem ji měla vždy. Dokonce i pár přátel mě pochopilo a své čtenáře, později odběratele, si má činnost také našla. Jenže někdy stačí, aby 1 ze 100 lidí stál proti vám, a dokáže vám to "zbořit celý svět". Jenže co dělat tehdy, když proti vám stojí celá škola?

Kudla od nejlepší kamarádky

Naneštěstí jsme skoro každý předmět na gymplu měli v jiné učebně, takže jsem se nevyhnula posmívání a různých posunků na chodbách. Na každé fotce na nástěnce jsem měla špendlíkem rozpíchaný obličej, pomluv a lží se šířilo nespočet, dokonce i profesorka na matiku uvěřila drbu, že můj příjem z videí je xkrát vyšší než plat všech profesorů dohromady a na třídních schůzkách se zeptala mého otce, co tedy ta jeho dcera dělá na téhle škole, když její přednosti jsou úplně někde jinde.

13aa921d 4284 476a 8a06 b941749d51f1

Opustit školu a jít na jinou bylo mé nejlepší rozhodnutí. Všechno negativní ze mě spadlo.

Nebylo by to ještě tolik zlé jako pak třeba chat "AntiCarrie", který založila spolužačka a moje bývalá "nejlepší kamarádka". Zatímco se tvářila, že se mnou stále kamarádí, šla s davem jako ovce. Ze mě pak tahala informace, které překrucovala, přibarvovala a pro pobavení všech kolem mě posílala na chat. To, co se dělo pak, už byla vlastně svým způsobem kyberšikana.

Nechtěla jsem to nechat být a ani mé mamce to nebylo lhostejné, takže to šla nahlásit mému třídnímu profesorovi. A co myslíte? Ne, že bych přímo lpěla na nějakém "kázeňském trestu", věřím, že se o to postará karma, ale podržte se s velkým WTF: On o tom celou dobu věděl, ale nechtělo se mu to řešit.

Sama na potíže

Měla jsem na vybranou. Buď se vzdám toho, co mě baví, a budu čekat, že to třeba někdy náhodou zase bude dobrý, anebo se kousnu a vykašlu se na ně já. Řekla jsem si, že "nejlepší kamarádky" k životu nepotřebuju a že to dochodím i bez kámošů, ale bylo to den ode dne horší. Z extrémního stresu jsem začala mít zdravotní potíže, tím pádem jsem přestala stíhat učivo, a protože jsem u většiny profesorů byla ta nejméně oblíbená, dávali mi to pěkně sežrat. Abych neměla špatné známky, tak jsem začala "zatahovat" a vyhýbat se škole. Po nějaké době jsem usoudila, že takhle tam nemůžu ještě další dva roky přežívat, že bych se tím odrovnala sama. Začala jsem tedy řešit přestup na jinou školu.

Díky bohu se ve finále sešlo mnohem víc důvodů, proč to tak bude lepší. Například fakt, že jsem se v té době stěhovala mimo Prahu a dojíždění by bylo na hodinu a půl. Semináře pro následující ročník navíc neobsahovaly nic z toho, na co jsem se chtěla zaměřit. Byla mi zamítnuta žádost na individuální studijní plán a stala se i spousta dalších věcí, které mé plány urychlily. A řeknu vám, bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala. V současné době jsem na škole, která mě baví, a mám možnost ji studovat prostřednictvím individuálního výukového plánu.

Proč jsme tak konzervativní?

V dnešní době je největším trendem soudit člověka podle toho, co dělá, čemu se věnuje. Nikdy jsem si nevšimla, že by někde byla dána pravidla nebo omezení, co je pro společnost přijatelné a co ne. Tak proč se tohle děje?

Někdy mám pocit, že nejsilnějšími vlastnostmi 90 % Čechů jsou konzervativnost, odsuzování druhých, stádní chování a samozřejmě závist. Pokud děláte činnosti, které jsou už "x" let takzvaně normální, jako jsou třeba tenis, fotbal, klavír, pěvecký sbor a podobně, můžete být naprosto v klidu. Pokud se ale rozhodnete pro něco úplně nového a nezvyklého, je dost možné, že se velmi brzo potkáte s negativními reakcemi lidí. Proč ale? Jsem snad jediná, kdo si myslí, že si každý může dělat, co chce, pokud tím neškodí jinému?

Češi jsou bohužel naučení, že to, co není běžné, je divné, nenormální, a tudíž špatné. A to se týká jak toho, co děláte, tak i toho, jakým životním stylem žijete. Co tím myslím? O tom třeba zase příští úterý…

foto: Carly Kirstenová, zdroj: Carrie Kirsten