Chtěli bychom si udělat v tomto chaotickém světě pořádek. I proto náš čas přesně dělíme na určitá období. Jedno takové končí. Říkáme mu rok a máme pocit, že po něm cosi nového začne. Někteří blouznivci si dávají předsevzetí, jiní se alespoň zamyslí a slíbí si, že mnohé budou dělat jinak. Samozřejmě lépe. Leč „člověka, nepředěláš, jenom se ti vybarví“, napsal Karel Čapek v jednom ze svých posledních textů v pochmurném prosinci roku 1938. Věřme tedy, že se vybarvíme alespoň v těch lepších, veselejších odstínech. Co už se tak nějak vybarvilo, to byly ty rodinné návštěvy o vánočních svátcích.
Zatímco starší lidé spíše kroutili hlavou a lamentovali, že svět se bláznil, ti mladší nevěděli, o čem se mluví, a utíkali ke svým počítačům či na večírky. A je vlastně velmi nadějné, že se budoucnosti nebojí.
Nadějné iluze
Zatímco my voláme po starých dobrých časech, kterým jsme tak rozuměli a ve kterých jsme se dobře vyznali, což byla iluze, ale my si ji nepřipouštíme, tak oni dychtivě touží vlétnout do pestrého a přitažlivého času, kterého mají přece neomezené množství k prožití, což je také iluze, ale nechme jim ji.
Být v mé generaci konzervativní je trendy. Jako bychom chtěli dobu a sebe uzavřít v naději, že změny probíhající kolem se nás nebudou týkat.
Nedůvěra v budoucnost je totiž to, co nám překáží být lepší. Ale tuto nedůvěru si vyrábíme sami. Ony nám opravdu ani všechny ty zkušenosti, znalosti a prožité průšvihy nestačí k tomu, abychom porozuměli změnám, které nejsou zlé nebo dobré, jen se dějí, protože čas se nedá zastavit. Ani na toho silvestra. Můžeme ho zaspat, můžeme se opít a prožít jej v počátku příjemném opojení a poté bolestivém probuzení, ale až zase začneme vnímat svoje okolí, do minulého roku se nevrátíme.
Nekonečně dobré časy
V mé generaci, jež má, jak zpíval Franta Nedvěd, „pět křížků moudrosti“ na krku, je trendy být konzervativní. Jako bychom chtěli dobu a sebe uzavřít v naději, že změny probíhající kolem se nás nebudou týkat. Můžete uskladnit víno nebo whisky, ale ne lidské myšlení. Moudrost má smysl, překračuje-li svými postřehy dobu, ve které vznikla.
Moudrost není konzerva, kterou otevřeme, abychom nemuseli jíst čerstvě utržené bylinky. Moudrost se nebojí změn, protože je umí předvídat. Zná člověka, který se opravdu tolik nemění, ví, jak se bude chovat v určitých situacích, rozumí jeho touhám a vášním. Skutečně moudrý konzervativec je otevřený době, ve které žije, protože ví, že jsou to právě ty „staré dobré časy“. Jen se jimi stanou za pár desítek let.
Smrádek, teploučko a nezájem
Novým rokem se nic nezastaví ani nic zásadního nezmění. Rozhodneme-li se zavřít okna a zatáhnout závěsy před světem, pak nezmizí ten svět, jen my do něj neuvidíme a on si nevšimne nás. Mine náš dům, zůstane mu utajeno, co v něm kutíme, a nebude se nás ptát, nad čím přemýšlíme. Jsme součástí celku, můžeme se tu zavřít s tím odporným českým stylem „smrádek, ale teploučko“, nebo vyvětrat a jít se ven projít, abychom se ostatních zeptali, co je u nich nového.
Náš nezájem o dění kolem je zvláštní česká vlastnost. Nedělá nás více vlasteneckými nebo svébytnými. Stáváme se díky němu spíš zaprděnými remcaly. Mnozí se půjdou prvního ledna projít podél nábřeží a budou si prohlížet úchvatné hradčanské panorama. Přitom si zanadávají na zlou Evropu a její novoty, aniž by si připustili, že žijí ve městě, které je úchvatné právě proto, že bylo schopné ve svých nejlepších časech ty různé evropské novoty vstřebat a proměnit v úchvatné místo.
Čas se na silvestra nezastaví a ani my se nezměníme. Něco ale přece udělat můžeme. Přestat se toho času bát a víc si věřit. Vše dobré v novém roce.
Reklama
foto: Shutterstock
