Pátek Karla Křivana: Jak žít optimistický život v pesimistické zemi Václavově

Patřím ke generaci Pražáků, kteří si často dávali sraz u koně neboli pod ocasem. Nevím, zda se to ještě dnes děje, třeba je nějaká setkávací aplikace Kopyto či podobně. Každopádně svatého Václava jsem vnímal spíš jako sochu na náměstí než živou bytost. Ve škole nám jen řekli, že nás prodal Němcům za voly a stříbrné pruty, což štvalo jeho bratra, který ho zabil.

Co vlastně víme o chlápkovi, díky němuž, bude v úterý volno? A proč slavíme jeho smrt a ne narození? Scházeli bychom se při důležitých událostech pro zemi na Václaváku, i kdyby se jmenoval stále Koňský trh? Není to místo slavných i hanebných demonstrací jen proto, že je to největší prostor ve středu hlavního města?

Příběh knížecí

Minulost je v našich myslích příběh, který nekončí. Zdůvodňujeme si jím současné kroky i důvody, které k nim vedly. Správný příběh musí mít svého hrdinu. Na začátku toho českého je tím hrdinou kníže Václav. Muž prý na svou dobu vzdělaný, který musel nějak vycházet s mocným a silnějším sousedem. Také potřeboval uspořádat záležitosti uvnitř své země, což zde nebylo nikdy jednoduché.

Fakenews nejsou vynálezem dnešní doby, ale potřebují osobu, na kterou se dají výklady současnosti věrohodně navěsit.

Byl přívržencem nové víry, což mnozí spolustaročeši nebyli. Chtěli dál věřit ve své bohy a bůžky, kteří jim dosud pomáhali dobře. Měl neshody v rodině, která byla rozdělena na lidi domluvy a rázných řešení. Rázná řešení zdánlivě vítězila. Pro delší časové období byla rozhodující ta domluva. Ale tu již nemohli dělat lidé, kteří se stali obětí výsledků těch původních jednorázových kroků.

Václavův příběh musel být silný, když si ho vybral po pár staletích největší z jeho následovníků Karel IV. Pojmenoval po něm novou korunu a vůbec jej zahrnul do vlastního vyprávění o svém městě a zemi, z něhož nám mnohé zůstalo, a jiné se jen snažíme interpretovat, protože nemáme víru a nerozumíme mnohým tajemným souvislostem, které do svých staveb a činů jedinečný císař a král vložil. K Václavovi se hlásili pak v této snad zemi všichni: husité i jejich odpůrci, příznivci monarchie i obrozenci, bojovníci za svobodu i kolaboranti. Fakenews nejsou vynálezem dnešní doby, ale potřebují osobu, na kterou se dají výklady současnosti věrohodně navěsit.

Doba cynických pesimistů

Václavské náměstí není dnes zrovna nejoblíbenější místo Pražanů a s hluboce věřícím vládcem raného středověku toho máme pramálo společného. Jen ten mýtus zůstává. Nebo alespoň vědomí, že vše nějak začalo a nebylo to jednoduché, neobešlo se to bez těžkých rozhodování, konfliktů se sousedy, nesváry v rodině a osobních tragédií. Žijeme v době, kdy opět mají úspěch cyničtí pesimisté. Lidé, kteří říkají, že každá změna je k horšímu a lépe už bylo. Krásně toto zvrácené myšlení popsal Karel Čapek, který jinak samozřejmě ani Václava ve svých textech nemohl vynechat.

Pesimismus není víra, že svět je bídný, nýbrž víra, že je to v pořádku, že je bídný.

„Pesimismus je jisté požitkářství; je to prostředek, jak se radovati ze špatného stavu věcí. Každý úraz, neštěstí, šlamastika, chyba nebo útrapa je něčím zcela místným v soustavné mizérii světa; je to jen rozkošný detail a osvěžující příklad univerzální smůly. Pesimista se celkem velmi dobře baví špatným průběhem světa; čím hůř, tím líp, neboť to je mu nevyčerpatelným zdrojem potěšení, satisfakce a kratochvíle. Pesimismus není víra, že svět je bídný, nýbrž víra, že je to v pořádku, že je bídný. Pokud však v chybě vidíš chybu, v hlouposti hloupost a v neštěstí prosté neštěstí, nejsi a nemůžeš být pesimista. Nejsi pesimistou proto, že vidíš bolest, pitomost, krutost a nesmyslnost všeho; pokud tě to bolí, pokud se otřásáš soucitem a nevolí, nejsi pesimistou.“

I Václavův příběh může dodávat munici pesimistům. Vždyť bídně skončil jednoho podzimního rána u dveří kostela rukou vrahů, možná i bratrovou. Jenže z nějakého důvodu nezmizel na stránkách dějepisu v seznamu knížat a králů, které již nikdo nezná. Vykonal cosi, žil tak, že si jeho následovníci řekli, toto je náš hrdina. A my jsme jeho země. To jeho život, ne smrt, musel stát za to. Nevadí, že přesně nevíme, proč tomu tak bylo. Je důležité, že se stal zdejší personifikací slova naděje. Přesto, že jsme prý národ pragmatických pesimistů, když je nejhůř i nejlíp, scházíme se na náměstí, které jsme pojmenovali po člověku, který jím zřejmě nebyl. Takže alespoň na tom Václaváku víme nebo tušíme či snad chceme, aby bylo líp.