fbpx

Pátek Karla Křivana: Když škola končí, něco jiného začíná. Ale co vlastně? 1 fotografie
Zdroj: Shutterstock

O jednom odpoledni v Košířích, v němž se závist mění v nostalgii a vzpomínku na mládí kazí slovo zodpovědnost

Zveřejněno: 1. 7. 2022

Seděl jsem na zahrádce jedné staré pražské hospody uprostřed parku a spokojeně cítil, jak příjemný večer pomalu, ale přesvědčivě převládá nad horkým denním dusnem. Hluk z hlavní ulice sem nedoléhal, noc ještě nebyla tak tichá a šrumec kolem přehlušil případný cinkot tramvají a houkání aut, jejichž řidiči stále kamsi spěchají a dávno by tam již byli, kdyby jim v tom jiní nebránili svojí nešikovnou jízdou.

V parku byl běžný provoz skládající se z maminek s dětmi, náctiletých párů bez dětí, dětí bez rodičů a samostatných dospělých, kteří si tudy zkracovali cestu od zastávky tramvaje a autobusu domů.

Na krátkou chvíli

Vždycky mě bavilo pozorovat běžný městský život a představovat si, kdo to asi je za člověka, který mi na pár vteřin vlezl do mého záběru, co dělá, jestli jde domů nebo na návštěvu, proč spěchá či naopak, proč se tak loudá, zda to bude Pražák nebo náplava, komu fandí a jestli ho fotbal vůbec zajímá, koho asi bude volit a vůbec, jaký měl den.

Čeká je casting na úplně jiný příběh, jejž jsme jim zčásti napsali my, kteří tady sedíme v hospodě a vedeme řeči o Ukrajině a cenách v obchodech.

Upíjel jsem pivo, které většině lidí chutná, ne jako to z pivovaru, který je státní, a tudíž náš a my ho nikomu nedáme. Mám rád tyhle krátké chvíle, kdy se jakoby můj čas zastavil, já se ocitl mimo svět a stal se jen pozorovatelem okolí a mohl se tvářit, že to, co se děje kolem, se mě netýká a všechno to je jen nějaká hra či film.

Loučení partiček

Kolem laviček postávala poměrně veliká partička, u níž bylo po chvíli jasné, co je zač. Byl přece poslední den školy a tohle byla třída, která se dnes vidí naposledy. Nejdříve byli hluční a veselí, ale jak sluníčka ubývalo, jako by na ně dolehla síla chvíle, zábava pomalu utichala. Postupně se někteří začali loučit, obcházeli všechny, s někým si jen tak ťukli pěstí nebo pokývali hlavami, jiného objali, s dalším proběhlo highfive.

Jiní se tiše oddělili ve dvojici asi s nejlepším kamarádem nebo sousedem z domu, se kterým byli zvyklí chodit pár let každý školní den domů a teď to skončí. A i když si budou slibovat, že se zase zítra uvidí, jejich životy se postupně začnou oddělovat, jako ta auta na nedaleké křižovatce, když se jednomu rozsvítí zelená a druhý musí stále čekat, než mu semafor dovolí odbočit.

Nakonec z partičky zbylo jen pár kluků a holek, a když jsem se podíval od dalšího piva jejich směrem, místo v parku již bylo prázdné. Děti opustily svůj dětský film, poslední záběry byly natočené a čeká je casting na úplně jiný příběh, jejž jsme jim zčásti napsali my, kteří tady sedíme v hospodě a vedeme řeči o Ukrajině a cenách v obchodech.

Díval jsem se na ten prázdný prostor v parku, který zbyl po jedné košířské třídě základní školy a říkal si, že jim závidím, jak mají všechno před sebou, ale zase bych nechtěl být v tom věku, kdy máte v hlavě obrovský zmatek a poprvé cítíte tíhu a nespravedlnost světa. Ale je dobře, že do něj přichází, protože my tady na zahrádce vedeme každý den stále stejné řeči a příliš jsme se smířili s nepravdou, že „s tím stejně nic neuděláme“. Chybí nám někdo, kdo by tvořil hru.

Související…

Pátek Karla Křivana: Léto jako předehra. Co všechno po prázdninách skončí?
Karel Křivan

foto: Shutterstock

Tipy redakce

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...

Kdy u lidí nastává smrt? Odpověď přinesly pokusy s prasečím mozkem

Kdy u lidí nastává smrt? Odpověď přinesly pokusy s prasečím mozkem

Je smrt něco nezvratného? A kdy vlastně nastává? Všechny vyspělé státy mají ve...