Pátek Karla Křivana a Karla Čapka: Odevzdali jsme se. A mloci za to nemůžou

Karel Čapek napsal v předmluvě ke své jasnozřivé knize Válka s mloky, že to není utopie, nýbrž dnešek. Zamýšlel se nad tím, „co bychom tomu říkali, kdyby jiný živočišný rod nežli člověk hlásal, že vzhledem ke svému vzdělání a počtu má jen on právo, aby obsadil celý svět a panoval všemu životu“. Někteří tehdejší lidští mloci se ihned ve slizkých tvorech poznali, jak to tak u frajtrů, kteří chtějí být maršály, chodí. Nejvíc se bojí toho, že jejich skutečné plány budou odhaleny dřív, než se jim je podaří provést a svoje spoluobčany podvést. Na tom se do současnosti nic moc nezměnilo. Každopádně se od té doby tak trochu musíme strachovat, kdy ve Vltavě zahlédneme hlavu mloka, a dojde nám, že s naším světem je konec.

Naše dnešní krize by nás ale měla nutit spíš k obavám z nás samotných. Zda jsme naopak my „vzhledem ke svému vzdělání“ neztratili právo panovat všemu životu. Tedy ne že bychom někdy opravdu panovali. Ale teď už nedokážeme opanovat ani ten náš.

Plody našeho pohodlí

V mém znejistělém okolí se opět objevuje otázka, zda si vůbec umíme vládnout. No umíme, jen jsme se na to na chvíli vykašlali a zíráme na důsledky. Řekl bych, že sklízíme plody svých dvou hříchů: pohodlnosti a vyčůranosti. Obě nelibé vlastnosti se dají shrnout do klasické české věty: „Ono se to nějak udělá.“

A pak nám život ukázal, že „člověk by chtěl být gigantem a je hovno“, jak stojí ve Švejkovi.

Neskutečná energie svobody generace, která vlítla v plné síle do devadesátek, se pomalu vytrácela, z mladých lidí se stali slušní a poslušní lidé středního věku, a tak nějak zpohodlněli. Systém kolem fungoval, tak co bych se staral. Místo osobního nasazení legrácky, na světě existuje stále dost míst, kde jsem ještě nebyl, tak proč se starat, co se děje doma. Péči o věci veřejné jsme nechali na jiných, protože je to buď stejně jedno, anebo to může být (jak vidíme občas v tom zahraničí) už jen lepší.

Improvizace už nestačí

Horší než to, co se píše v novinách, už to být přece nemůže. Ukázalo se, že může. Ale stále jsme čekali, že někdo přijde a dá to do pořádku. Že se to nějak udělá. A pak nám život ukázal, že „člověk by chtěl být gigantem a je hovno“, jak stojí ve Švejkovi. Náraz covidu nás zastihl nepřipravené. Námi samotnými tak vyzdvihovaná schopnost improvizace vydržela jen chvíli, stejně jako počáteční semknutí. Nadšení se neproměnilo v energii, improvizace nezískala pravidla systému.

Debaty na sociálních sítích možná uleví duši, ale nic nevyřeší. Nic se „samo neudělalo“. Je to stále na nás. Samozřejmě jsou lidé, kteří nemají čas fňukat a dumat o národním charakteru. Fungují skvěle a za hranicemi představivosti reklamního člověka v home office. Ale jako společnost jsme zralí předat vládu nad našimi věcmi nějakým mlokům.

Spíš žádní nepřijdou. Jen by nám to ulehčili, abychom mohli svést vlastní selhání na někoho jiného, cizího, silnějšího. Kdepak, tohle je jen náš problém. Můžeme se z něj vylhat nebo čekat, že se nějak zařídí. Nebo si říct, jestli tohle je moje město, moje země, pak to musím dát vědět. Sobě i svému okolí. A začít se podle toho chovat.