Že by se Praha letos na silvestra obešla bez halasného bordelu v ulicích? Tak to rozhodně nebude. Pyrotechnikou se v centru města může 31. prosince obveselit každý sám (až do utržení prvního prstu) a to samé může ještě činit 1. ledna nového roku. V tyto dva dny je "veselá pyrotechnika" v ulicích povolena. A podle autora posledních velkých pražských ohňostrojů se zřejmě nějaké jeho formy dočkáme i první večer v novém roce, ač je pražská radnice proti.
Jak to vypadá, tak si Pražané na tradiční oslavu sáhnout nenechají. Kde se vůbec ona fascinace ohňostroji vzala? Kde jinde než v Číně, odkud se sem také „veselá pyrotechnika“ hojně dováží.
Rámus sloužil k zahánění zlých duchů a zároveň měl podpořit modlitby, které volaly po štěstí a bohatství.
První petardy byly na jejím území odpalovány už v období dynastie Chan, tedy někdy v letech 206 až 220 před naším letopočtem. A jejich základem byl bambus. Jeho duté stonky se v ohni rozletěly za hlasitého zvukového efektu. Rámus sloužil k zahánění zlých duchů a zároveň měl podpořit modlitby, které volaly po štěstí a bohatství.
Někdy v sedmém až devátém století pak v Číně vynalezli střelný prach, který byl zdrojem ještě efektnějšího hluku. Různé petardy a rachejtle byly dokonce k dispozici i řadovým lidem už během dynastie Song (960 až 1279) ve stáncích prodejců na trhu. Pro okolní svět bylo ovšem zajímavé především vojenské využití prvních raket, které byly poháněny střelným prachem. Zajímali se o to Arabové, kde znalost chemie byla dostatečná.
Jistý Syřan jménem Hasan al-Rammah psal ve 13. století o raketách, ohňostrojích a dalších zápalných prostředcích, přičemž používal termíny, které naznačovaly, že své znalosti odvodil z čínských zdrojů. O ohňostrojích například píše jako o „čínských květinách“.
Už za Rudolfa
Do Evropy se střelný prach dostal rovněž někdy ve třináctém století, ale podle jedné z pozdějších kronik ho měl poprvé ve 14. století vyrobit freiberský mnich Berthold Schwarz. V každém případě ho užívali ve svých palných zbraních už vynalézaví husité. K oslavným petardám, jakýmsi prapůvodním ohňostrojům, začal prach sloužit až později, zcela jistě pak za vlády Rudolfa II. Habsburského (1552–1612), který na svém dvoře zaměstnával zástupy alchymistů.
Saský kurfiřt si pochvaloval, že se o něj císař postaral opravdu královsky, protože během návštěvy ani jednou nemusel být střízlivý.
Ti ohňostroje sestavovali, což bylo zcela jistě jednodušší než vyrobit zlato, a s koncepcí efektů pak pomáhali malíři, například známý portrétista císaře Giuseppe Arcimboldo. Jaký byl vztah císaře Rudolfa k ohňostroji, není příliš jasné. Některé prameny tvrdí, že hluk moc nemiloval, jiné zase říkají, že využíval každé příležitosti k jeho pořádání. Jako například při zdvořilostní návštěvě saského kurfiřta Kristiána. Saský kurfiřt, jenž byl současnými prameny označován za největšího ochlastu v celé Evropě, si pochvaloval, že se o něj císař postaral opravdu královsky, protože během návštěvy ani jednou nemusel být střízlivý. Alespoň o tom tak referoval ve svém dopise do Říma tehdejší papežský nuncius, v němž zároveň dodal, že na počest saského hosta byl odpálen velkolepý ohňostroj.
Barva i hudba
Tehdy to ovšem nebyly ohňostroje tak barevné, jak je známe dnes. Teprve v osmnáctém století s rozvojem chemie mohly na nočním nebi rozkvést barevné květy – za žlutou barvou jsou soli sodíku, červenou dávají soli stroncia a lithia, modrou soli mědi a třeba zlatou zase sloučeniny železa. Na to už ovšem přišli zase jako první Číňané a Lev Izmailov, velvyslanec Petera Velikého, referoval z Číny, že zde vyrábějí ohňostroje, které nikdo v Evropě nikdy neviděl.
Tajemství čínských ohňostrojů prozradil roku 1758 jezuitský misionář Pierre Nicolas le Chéron d'Incarville žijící v Pekingu, když popsal složení jednotlivých náloží v dopise pro pařížskou akademii věd. Z poměrně jednotvárné podívané se ohňostroj stal jakýmsi druhem výtvarného umění, které se dočkalo i odborné publikace z pera vojenského inženýra jménem Amédée-François Frézier, jenž napsal dílo Traité des feux d'artice pour le spectacle, jež bylo poprvé vydáno v roce 1706. Po více než 40 letech, konkrétně v roce 1749, si diváci a posluchači mohli vychutnat Hudbu pro královský ohňostroj, kterou složil Georg Friederich Händel na oslavu takzvaného Cášského míru, jenž ukončil válku o rakouské dědictví.
Drony mají omezení
Letos v létě pražští radní jednohlasně rozhodli o tom, že se novoroční oslavy v Praze obejdou bez tradičního ohňostroje. Místo něj by se mohli Pražané těšit na videomapping. Jak to ale vypadá, moc se na něj netěší a pořád za jedinou správnou oslavu příchodu nového roku považují právě ohňostroj. Rozhodnutí magistrátu je věc jedna, veřejné mínění věc druhá a organizátoři ohňostrojů v minulých letech zkouší tradici zachovat. Bude tedy videomapping i ohňostroj? Nebo snad dronová show, jakou jsme viděli například při zahájení zimních olympijských her v Pchjongjangu? Všechno má svá pro a proti.
Další nároky mají provozovatelé dronů na počasí. Teplota by neměla být pod nulou a vítr by neměl překročit rychlost pět metrů za sekundu. Jo, a nesmí pršet...
Začněme tím posledním, tedy show, při níž na nebi krouží stovky dronů se světly a vytvářejí různé obrazce a figury. Není to levná záležitost a cena se odvíjí od množství použitých dronů – při olympiádě jich bylo ve vzduchu přes dvanáct set. Pak je potřeba zaručit určité podmínky. Ta pochopitelná je temná obloha, což je to nejmenší. Důležitá je startovací plocha, v případě pražské Letné je to hračka. Další nároky mají provozovatelé dronů na počasí. Teplota by neměla být pod nulou (na přelomu roku těžko zaručitelné) a vítr by neměl překročit rychlost pět metrů za sekundu. Jo, a nesmí pršet... Dalším problémem by byla naše legislativa, která určuje, kde a za jakých podmínek se drony mohou pohybovat. Taky je docela nebezpečné pohybovat se pod nimi. Drony bychom tedy mohli zřejmě vyloučit.
Problémy videomappingu
Nový rok by podle magistrátu měl přivítat videomapping, tedy vizuální výtvarné dílo, využívající projekci na různé objekty, především pak na fasády budov. To ovšem naráží na jeden podstatný problém. Zatímco ohňostroj, který byl v posledních letech odpalován z pražské Letné, mohli obyvatelé hlavního města vidět z různých míst Prahy, za videomappingem by museli dorazit – ať už třeba na Václavské náměstí či na jiné místo, kde se může shromáždit početnější zástup lidí.
Člověk je prostě přitahován ohněm, hrozně rád hledí do plamenů táboráku či krbu. S ohňostrojem je to pak to samé.
Na rozdíl od ohňostroje je ovšem možné videomapping spustit vícekrát za večer, takže nejdříve tu mohou být rodiny s malými dětmi a později v noci bujaří slavitelé. Pochopitelně si i tato akce vyžádá určitá dopravní omezení. Podle magistrátu by videomapping byl vstřícným krokem pro všechny, kteří jsou citliví na hluk, ať už jde o lidi, psy či faunu, která ve městě žije, a ohňostroj je může stresovat. Navíc nevzniká žádný odpad či zplodiny, které škodí životnímu prostředí. Jenže ono těch videomappingů bylo teď kolem 17. listopadu už poměrně dost.
Není to ovšem jen ta barevnost a pohybující se obrazce, které blaží naše pohledy. Člověk je prostě přitahován ohněm, hrozně rád hledí do plamenů táboráku či krbu. S ohňostrojem je to pak to samé. Takže bude ohňostroj v Praze? Nějaký asi uvidíme.
Reklama
zdroj: Ohňostroj (Wikipedie)
