Dědeček s dýmkou, babička v šátku obklopená vnoučaty, romantická podoba stáří, že? A teď se podívejme, jak vypadá realita. Vyšší věk dožití s sebou nese nárůst demencí, domovy důchodců i pečovatelské domy jsou přeplněné, sociální služba přetížená a rodiny zoufalé.
Maminku si odvezte pryč
Začnu vlastním příběhem. Mojí mámě je 87 let. Letos jí diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. Zpočátku to byly jen drobné výpadky paměti, nic, co by se nedalo omluvit únavou nebo věkem. A přesto ve mně hlodalo tušení, které jsem si nedokázala připustit. Jak se podívat do očí pravdě, že máma, moje máma, by mohla mít demenci? Bráníte se tomu. Zlehčujete. Protože vyslovit obavu nahlas znamená připustit, že se možná blíží něco, čeho se bojíme nejvíc.
Po několika měsících už ale bylo jasné, že je něco špatně. Vyšetření, jedno za druhým, potvrdila to, co jsem si nepřála slyšet.
Máma si odmítala připustit, že má nějaký problém. Já jsem však věděla, že je jen otázkou času, kdy se o sebe nebude moct postarat. A přišlo to dřív, než jsem čekala. Náhlé zhoršení, kolaps, halucinace, převoz na akutní neurologii. Jestli předtím ještě dokázala s občasnou pomocí jakž takž fungovat, teď nastal propad, po kterém už to možné nebylo. Co teď?
V nemocnici měli sociální pracovnici. „Být vámi, zapsala bych maminku na pořadník do pečovatelského domu. V Praze se čeká i tři roky,“ říká mi. A já si v duchu pomyslím, že toho se máma možná ani nedožije.
Stojím v situaci, která je neřešitelná. Jsem samoživitelka. Nemám kapacitu starat se o mámu 24 hodin denně. Živím sebe i dceru a potřebuji pracovat.
Volám tedy do soukromého zařízení. „Máme volno, můžeme maminku přijmout během pár týdnů,“ ozve se. Úleva. Ale jen na chvíli. Tady přichází druhá strana mince, finance. Měsíční pobyt stojí 44 tisíc. Příspěvek na péči se k tomu přičítá zvlášť. A tohle je ještě „levnější“ zařízení. Ta luxusnější stojí klidně i 80 tisíc měsíčně.
Najednou stojím v situaci, která je neřešitelná. Jsem samoživitelka. Nemám kapacitu starat se o mámu 24 hodin denně. Dokonce mě před tím varují i odborníci, sociální pracovnice i dětská psycholožka. „Bylo by to pro vaše dítě devastující. Nedělejte to,“ říkají. A i kdybych to chtěla udělat, finančně je to nereálné. Živím sebe i dceru a potřebuji pracovat.
Vyškrtávám možnost pečovatelského domu i domácí péče. A do toho volají z nemocnice, mámu propustí, už ji tam nemohou mít déle, lůžka jsou přeplněná. „Musíme maminku propustit, odvezte si ji. Ale bude potřebovat pomoc,“ ozývá se z telefonu. Tedy nákupy, hygiena, léky, řešení inkontinence, celkový dohled.
Nechci ji dát na LDN. Beru si neplacené volno a každý den za ní jezdím. Starám se o ni. Na úkor vlastní dcery, která je do pozdních večerů sama doma. Obvolávám sociální služby, charity, všechno možné s pečovatelskou službou. Všude slyším to samé, můžeme vás zapsat do pořadníku, čekací doba je v Praze půl roku i rok.
Až konečně soukromá organizace, která má volnou kapacitu pečovatelek. Je dražší, 350 korun za hodinu, ale pořád je to měsíčně zlomek toho, co stojí pobyt v Alzheimer centru. A tak si říkám, pokud člověk takhle snadno propadne systémem, co teprve lidé, kteří si nemohou dovolit ani soukromé pečovatelky, ani domov se zvláštním režimem? Co dělají oni?
Staří lidé zůstávají sami
Moderní medicína umí téměř zázraky, co zatím neumí, je zamezení nárůstu typických stařeckých onemocnění, jako jsou demence. Daň za vyšší věk dožití. Prognóza je taková, že v roce 2050 bude v Česku více jak 300 000 lidí starších 60 let s nějakou formou demence. A s nejvyšší pravděpodobností budou tito lidé potřebovat nějakou formu pomoci.
Dostáváme se do bodu, kdy je státní sektor přetížený a soukromý je jen pro bohaté. Péče o seniory se stává otázkou třídní příslušnosti.
Společnost se proměnila, rodiny vesměs už nežijí pospolu. Stárnoucí rodiče zůstávají ve svých bytech nebo domcích na vesnici sami, potomci se stěhují do velkoměst nebo i do ciziny za prací. Tradiční mezigenerační model, kdy senioři zůstávali součástí širší rodiny, se v důsledku urbanizace, mobility a proměny životního stylu rozpadl.
Nabízí se tak otázka, kdo se postará o stárnoucí rodiče, kteří se často dožívají úctyhodného věku, ale řada z nich už není schopna sebepéče? Realita současného stavu sociálních a pečovatelských služeb v České republice ukazuje na dlouhodobou přetíženost systému a nedostatečnou kapacitu dostupné péče.
Péče jen pro bohaté?
Můj případ dobře vystihuje strukturální problém současné společnosti, kde jsou „atomizované domácnosti“. Péče o stárnoucího člena rodiny je výrazně složitější, pokud domácnost tvoří pouze jeden či dva lidé. Zatímco dříve byla péče o seniory přirozeně sdíleným úkolem širší rodiny či komunitního okruhu, dnes se tato odpovědnost přesouvá na jednotlivce, nejčastěji na ženu, která je současně matkou, dcerou i pracující osobou.
Nejde přitom o ztrátu empatie nebo morálního závazku vůči rodičům, ale o systémové selhání v podpoře rodin, které se o své blízké chtějí starat. Prakticky není možné dlouhodobě zvládat péči o seniora v modelu „jeden na jednoho“, pokud je síť veřejné pomoci téměř nedostupná. Podle průzkumů se rodinní pečovatelé osob se zdravotním postižením a seniorů často potýkají s chronickou únavou, ztrátou motivace a psychickou zátěží, která může vést k syndromu vyhoření.
Reklama
Sociální systém nyní balancuje na hraně kolapsu a je to kromě nukleárních rodin druhý problém. Kvalita stáří se řídí tržní logikou. Ti, kteří mají prostředky, si mohou zaplatit kvalitní soukromé zařízení s individuálním přístupem. Ti, kteří je nemají, musí doufat, že se o ně postarají blízcí, a snad se jednoho dne dočkají posunu na pořadníku. Dostáváme se tedy do bodu, kdy je státní sektor přetížený a soukromý je jen pro bohaté. Péče o seniory se stává otázku třídní příslušnosti.
Mezi individualismem a solidaritou
V České republice je patrná snaha udržet seniory co nejdéle v domácím prostředí, což je chvályhodné. Ale stejně jako u institucionalizované péče, i zde chybí lidské kapacity. Počty pečovatelek a pečovatelů jsou nízké.
A zatím nebyla odsouhlasena žádná adekvátní strategie, jako je zvyšování mezd, lepší pracovní podmínky nebo vyšší status profese pečovatele a pečovatelky. Zajímavý je pohled do ostatních zemí, kde řeší stejný problém se stárnutím populace jako u nás. Můžeme si vzít dva protipóly.
Skandinávský model dlouhodobé péče vychází z přesvědčení, že stáří je běžná součást života, nikoli problém, který má být izolován. V praxi se proto klade důraz na „aging in place“ – princip, že starší lidé by měli žít co nejdéle ve svém přirozeném prostředí, nikoli v instituci. Tento přístup je podpořen rozsáhlou sítí domácích a komunitních služeb. Je to tedy model, o který se zatím spíše v teoretické rovině snažíme i u nás s rozdílem, že ve Skandinávii už funguje dlouhodobě v praxi.
A opačně USA, kde je stáří vnímáno jako „soukromý projekt“, něco, co si má člověk finančně i organizačně zajistit sám. Péče přetvořená v ekonomickou službu, kterou si lze koupit. Vzniká tím trh, v němž se lidské vztahy transformují na smluvní vztahy mezi klientem a poskytovatelem. Dostupnost péče se velmi liší podle příjmů, rasy a místa bydliště. To vytváří značné sociální nerovnosti v přístupu ke službám.
A tak tu stojíme mezi dvěma světy. Jedním, kde „staří lidé“ byli samozřejmou součástí rodiny, a druhým, který se nám rozpadá pod rukama a v němž se stáří stává logistickým i ekonomickým hororem. Někde mezi tím se ale odehrává skutečný lidský příběh. Příběh synů a dcer, kteří se snaží obstát ve svých rolích, a jejich rodičů, již si zaslouží důstojné prožití závěru života.
