V šestnácti letech prodal Jan Sláma jako student gymnázia své dva projekty – e-shop a aplikaci na vybírání dárků. Pak se rozhodl, že už je „nejvyšší čas“ konečně vytvořit něco užitečného. Nejprve chtěl zkusit přinést revoluci do světa vaření a rozjet s kamarády vlastní online kuchařku, pak si ale uvědomil, že vlastně vůbec neumí vařit. A to byl docela problém. S čím měl ale zkušeností víc než dost, byla šikana. A to ani ne z pohledu oběti či agresora, ale ze strany mlčící většiny. Z té skupiny, která se sice šikany neúčastní, ale chce šikanovaným nějak pomoct. Jenže neví jak.
Rozhodl se, že udělá pro tyhle lidi něco, co jim pomůže. A vymyslel projekt Nenech to být, který žákům umožňuje anonymně a pomocí jednoduchého formuláře upozornit na to, že se ve škole děje něco špatného. A špatného se toho asi děje na školách poměrně hodně. A nejen v těch našich. Organizace už má totiž dnes zastoupení i ve Švýcarsku, Polsku, Indii, Jihoafrické republice a dalších. No a pozitivní vlny šíří také na Instagramu. Projekt běží už třetí rok, proto jsme se Honzy, kterému je dnes „už“ devatenáct, zeptali, jak celá věc vlastně funguje a jak s ní plánuje naložit do budoucna.
„Od té doby, co jsme NNTB spustili, nebyl jediný den, kdy bychom na projektu nepracovali. Momentálně jsme asi na 1 600 školách a pomohli jsme u 4 500 případů šikany,“ vypočítává Jan Sláma. „Zároveň tím, že Nenech to být už je ve světě šikany, což zní hrozně divně, známější pojem, tak se snažíme rozšiřovat i dál a věnovat se prevenci, osvětě a podobně.“
Co tedy ještě v osvětě světa šikany kromě samotné aplikace děláte?
Nejvýraznější směr, kterým se rozšiřujeme, je zahraničí. Poměrně brzy jsme si začali všímat, že o podobnou platformu je zájem ve více státech, začali jsme proto pracovat na expanzi i na jiné trhy. A to vlastně nejen do jiných zemí, ale i do dalších oborů nebo segmentů.
Setkali jsme se třeba se zájmem o podobnou platformu ve firmách, kde by pomáhala lidem, kterým hrozí vyhoření, ve sportovních klubech, kde je šikana taky poměrně intenzivní, a jsou tam i různé psychické problémy a lidi potřebují pomoc od vedení, ale bojí se si o to říct. Nenech to být se dá vlastně aplikovat v různých kolektivech a do těch se snažíme rozšířit.
Obecně tedy Nenech to být funguje tak, že si dítě nebo zaměstnanci nainstalují nějakou aplikaci do svého telefonu?
Nemusí si instalovat vůbec nic. Právě v tom je asi největší výhoda, že všechno zakládáme na absolutní jednoduchosti. Vždycky se snažíme vymyslet, jak to udělat, aby to bylo pro člověka co nejjednodušší. Protože my jsme neudělali nic nového, vždycky byla možnost upozornit, že se někdo necítí dobře, že má nějaké problémy. My se ale snažíme tu cestu co nejvíc zjednodušit. Jediné, co tedy dítě, které se setká se šikanou, musí udělat, je jít na náš na web.
Šikana tu bude vždycky, to ale neznamená, že bychom jejím obětem neměli pomáhat, říká Jan Sláma
Aplikaci může mít samozřejmě i staženou a jsou děti, které to berou vážně, tu aplikaci staženou mají a opravdu se považují za „core“ uživatele Nenech to být. Potom jsou děti, které nás využijí jen jednou za čas, když je to potřeba. Ty jdou na webovou stránku, tam vyhledají školu a už rovnou napíší, co se děje. Následně kliknou na „odeslat“ a pak vidí upozornění, že je jejich vzkaz odesílán do dané školy zaregistrované osobě, což by na každé škole měl být ten nejvhodnější zaměstnanec, který se této problematice věnuje. Takovému člověku se pak zároveň i my snažíme co nejvíc pomoct nějakými tipy, materiály, může se na nás obrátit pro radu a tak.
Takhle to vlastně zní, jako kdyby člověk poslal jen e-mail.
V podstatě ano. A je to ještě jednodušší než poslat e-mail. Celý proces zabere strašně krátkou chvíli a je tam minimum překážek.
Na rozdíl od e-mailu je ale odesílatel anonymní. Děti se pak asi tolik nebojí.
Když shrnu hlavní výhody vůči e-mailu, tak je to zaprvé anonymita. Nikdo si nemusí zakládat nějakou fake e-mailovou adresu. Další výhoda je ta, že mnoho dětí pravděpodobně neví, komu o šikaně říct. A my to víme. To je jeden z nejzávažnějších problémů, které nám vycházely z průzkumů u mladších dětí, že ony nevědí, kdo je u nich na škole metodik prevence nebo školní výchovný poradce. Ony ty pojmy často ani neznají. Pro ně je podstatné vědět, že my to pošleme přesně tomu, kdo se tím má zabývat.
Nesetkali jste se někdy s tím, že by děti na sebe žalovaly schválně? Že by touto aplikací naopak spíš samy šikanovaly?
Ano, a je to vlastně hrozně dobře. Protože když někoho šikanujete přes Nenech to být, tak upozorňujete na to, že je šikanovaný. A to my chceme. My totiž i těm učitelům vysvětlujeme, že nemůžou vycházet stoprocentně z toho, co je v té aplikaci napsáno. Pro ně to má být informace o tom, že tady je nějaký problém. Oni ho musí odhalit, musí se udělat průzkum ve škole, musí se pobavit se spolužáky té oběti a zjistit si detaily. A právě fakt, že naše stránky někdo použije k tomu, aby si z někoho dělal srandu nebo někoho šikanoval, upozorní na to, že v té třídě opravdu k nějaké šikaně dochází. Jenom jsou možná role oběť-agresor v tom upozornění popsané naopak.
A nemůže se stát, že bude aplikace nadužívaná, že se tam budou probírat všechny možné nevýznamné případy, které učitel vůbec nemůže zvládat řešit?
Zaprvé nám to z dat nevychází. Nemáme pocit, že bychom byli nějak nadužívaní. Většina škol, které to berou aktivně, opravdu se do toho zapojí a propagují nás mezi dětmi, dostane pár upozornění ročně. Takže to není nic, co by je zahlcovalo. Zároveň je pak na samotné škole, čím se zabývá. Nenech to být je primárně produkt pro školy. Snažíme se co nejvíc pomáhat dětem, ale je to také produkt, který musí školám zjednodušovat jejich práci a ne jim přidávat práci navíc. Když škola dojde k názoru, že se něčím zabývat nebude, tak my s tím stejně nic neuděláme.
Co jste už díky aplikaci vyřešili? Máte nějaké závažné případy?
My moc netlačíme na školy, aby nám takhle konkrétní zpětnou vazbu poskytovaly. Ale když se s nimi bavíme, tak nám něco říkají. A občas něco pošlou i děti. Nějaké ukázky upozornění máme i na webu. Teď nám přišel naprosto typický příklad. Jedna holčička psala, že třída byla rozdělená na dvě půlky. Ona psala v uvozovkách na „lepší“ holky a „horší“ holky, že ty „lepší“ si z těch „horších“ pořád dělaly srandu, nadávaly jim a že to nějak zvládaly, dokud se k těm „lepším“ nepřidali i kluci.
No, a jakmile „lepší“ holky byly podpořené kluky, tak to začalo být opravdu nepříjemné. „Horší“ holky se bály chodit do třídy, nechtěly vůbec do školy a podobně. Tak se ty „horší“ rozhodly, že to napíší na Nenech to být. Prý si je do druhého dne jednotlivě zavolala třídní učitelka, pobavila se s nimi. Zeptala se na detaily, ony jí to vysvětlily a pak si učitelka zavolala ty „lepší“ holky. Těm vysvětlila pohled „horších“, aby to pochopily, a ony se jim prý omluvily a opravdu to zafungovalo. Teď je prý třída jedna velká rodina, takže jsou všichni šťastní. To zní jako příběh z amerického filmu, co?
Já si jen říkám, jestli má učitel vůbec tu schopnost něco vyřešit. Děti mají svůj svět, a když jim učitel něco zakazuje nebo do toho vstupuje, funguje to vůbec?
Dá se to. Není to vůbec jednoduché, ale když se to dětem podá správnou formou, tak to jde. Jde o to to správně agresorům podat. Ono je blbost jít za agresorem a říct mu: „Přestaň ho šikanovat, nebo dostaneš dvojku z chování.“ Ale pokud se pokusíte do toho agresora vcítit a vyřešit třeba, co vlastně trápí jeho... Lidi nešikanují jen tak. Často je agresor v mnohonásobně horší situaci než oběť. Takže když se člověk pobaví s agresorem, zjistí, co trápí jeho, zkusí ho podpořit, ukázat mu, že tomu učiteli na něm taky záleží, tak takový agresor nebude mít takovou potřebu ubližovat jiným dětem.
Já jsem objevila taky takového psychologa na telefonu, ale byl to robot. Fungovalo to tak, že tam napíšeš problém, který máš, on ti klade různé otázky, ty mu odepisuješ a on si podle toho o tobě vytváří profil a postupem času zjišťuje, jak ti pomoct. Přemýšlíte také o něčem takovém? Jaké jsou možnosti podobných aplikací?
Možnosti aplikací jsou nekonečné. Obecně pracuji na Nenech to být, protože se to netýká jen šikany, ale jakýchkoli problémů. A v různých státech se zaměřujeme na různé věci. V Jihoafrické republice nám vychází, že učitelé ani nepovažují šikanu za něco zásadního. Tam se víc řeší psychické zdraví, vyhoření a tyhle věci. Je to stejné, jako když jsme rozjížděli Ameriku a pohybovali jsme se v oblasti San Franciska. Tam jsou hodně běžné dětské sebevraždy a řeší se tam taky nejen u dětí psychické problémy, které nejsou nutně spojené s šikanou.
My tedy daný problém nespecifikujeme. Neříkáme dětem, „upozorni na to, že je nějaký tvůj spolužák obětí šikany“. My všem říkáme, „upozorni na to, že se někdo necítí dobře, a potřebuje akutní pomoc od někoho ze školy“. To se může týkat čehokoli. Přišla nám například upozornění týkající se domácího násilí, sexuálního obtěžování, byly tam drogové závislosti i kyberšikana je tam dost. Ale obecná šikana převládá. Není to podle mě ale proto, že bychom se na šikanu specificky zaměřovali, je to podle mě proto, že je to nejčastější problém.
Když se tam řeší domácí násilí, tak to není moc na učitelích, aby s tím něco dělali.
Bohužel. Na druhou stranu ti učitelé mají nějaké informace o tom, co je to za dítě, znají rodiče z třídních schůzek a mohou o tom říct dalším složkám státní správy. Mohou to nahlásit úřadům, policii.
Jak vás napadlo jít do Jihoafrické republiky?
My neexpandujeme tak, že by nás něco napadlo, my se šíříme, když se objeví příležitost. Moje kolegyně Lucka přednášela na jedné konferenci v Praze, které byla zaměřena globálně, a sjeli se tam lidé z různých států včetně Jihoafrické republiky. No a jedna tamní studentka psychologie se zeptala Lucky, jestli nám nemůže s naším projektem pomoct v Jihoafrické republice. Tak jsme řekli, že jasně, že může. Takže nám teď pomáhá jako místní, což je obecně dobré, protože my jsme se na začátku při expanzi hodně snažili jít sami. Třeba jsme se stále snažili dostat do Ameriky na vlastní pěst a to bylo hrozně složité. Ono to fungovalo, když jsme tam byli, a jakmile jsme odjeli, tak to fungovat přestalo.
Jan Sláma (19)
Podniká od svých 12 let, v 16 se nechal zplnoletnit a v 17 rozjel úspěšný projekt proti šikaně Nenech to být. Založil také startup, na který získal více jak milionovou investici, a byl vyhlášen Nejaktivnějším středoškolákem ČR roku 2017.
Proto se snažíme mít v každém státě nějakého člověka, který tam náš projekt aktivně rozšiřuje. Teď naposledy jsme byli v Singapuru na konferenci, tak jsme si tam našli zastoupení, které to tam bude rozšiřovat. A asi úplně poslední stát, se kterým jsme se dali do kontaktu, je Zimbabwe. Je to asi tři dny zpátky, kdy nám napsali vyloženě z ministerstva školství v Zimbabwe e-mailem, že by chtěli náš Face up. Face up je volný překlad pro Nenech to být. Neumím si zatím absolutně představit, jak bude Face up fungovat v Zimbabwe. Asi tam zkusíme natisknout nějaké krabičky jako schránky před místní chatrče. Nevím.
Říkal jsi, že sám pořádně programovat neumíš. Jak jsi tedy vlastně dokázal vymyslet tak náročný projekt?
Já si myslím, že umím dotahovat a ještě rozšiřovat věci. To už jsem udělal víckrát, já jsem první projekt začal někdy ve 14 letech. Podle mě umím vymyslet, co je potřeba. Umím přijít s tím nápadem, ale taky to hlavně umím realizovat, protože to nestojí na tom, že něco naprogramuješ a dáš to online. Dotáhnout ten projekt je složité. A taky vyřešit, jak produkt dostat ke všem dětem v Česku a do tisíce škol není vůbec jednoduché. Já se snažím všechno koordinovat. Momentálně má ten tým, který na tom pracuje, asi 20 až 30 lidí, takže už jenom ta koordinace zabere docela dost času. A potom se snažím zabývat tím, aby se projekt šířil a aby to bylo celé ekonomicky udržitelné.
Takže těm střevům nemusíš úplně do detailu rozumět.
Technologii ne. Ani tomu, jak je to naprogramované. Já si představím, jak to funguje uživatelsky, nepředstavím si, jak to funguje „uvnitř“. Technologie mám rád, jen mě nebaví to psaní kódu. Ale u technologií jsem byl odmala, a jak říkám, já jsem první aplikaci dělal někdy ve 14 letech. Ale dělal jsem ji tak, že jsem ji vymyslel. Dostal jsem do ní obsah a pak jsem ji dostal mezi poměrně dost lidí. Ale na programování jsem se musel spojit s někým, kdo programovat umí.
Myslíš si obecně, že šikana je opravdu tak velký problém? Nebo že to ty děti v sobě mají a že to prostě budou dělat, dokud nevyrostou?
Budou to dělat dál, ale to neznamená, že proti tomu nebudeme bojovat a nebudeme pomáhat dětem, které jsou toho obětí. Uznávám, že globální oteplování je větší problém, ale na to jsme aplikaci nevymysleli. Tak třeba časem.
Reklama
foto: Michaela Cásková, zdroj: Nenech to být
