fbpx
Jak se dožít 104 let? Kopat do stovky ve vinohradu Dalších 3 fotografií v galerii
Oldřich Krejčí z Kyjova, 104 let

Pan Oldřich Krejčí z Kyjova je jedním z nejstarších Čechů. Za jeho dlouhý život prý může láska k folkloru a správná žena.

Zveřejněno: 6. 5. 2018

Tento rozhovor byl jedním z nejnáročnějších a zároveň nejinspirativnějších, jaké jsem kdy vedla. Už jen vypátrat stoletého člověka se zajímavým osudem, který má v talónu schovaný pěkný návod na život a „zaručený recept“ na dlouhověkost, není úplně jednoduchá věc. Potřebujete totiž, aby alespoň hodinu, dvě vydržel maraton vašich otázek, soustředil se na odpovědi a měl výbornou paměť.

Taky aby dobře slyšel, abyste na něj nemuseli celou dobu křičet jako z megafonu. A ještě k tomu byl pozitivně naladěný a sypal zážitky z dětství a životní moudra z rukávu. Ideálně optimista, jehož příběh by vydal na knížku. Pan Oldřich Krejčí z Kyjova na moravském Slovácku žije v malém bytě jen pár kilometrů ode mě. Začátkem května slaví 104 let. Do domova důchodců se mu nechce. Ještě ve sto letech psal na počítači.

Související…

Proč prababičky vypadaly v našem věku lépe?Závisí štěstí i na věku? Ano, na dně jsme kolem 40. roku životaMileniálové zažívají krizi středního věku už ve čtvrtině života

 

Když jsem za ním přijela, seděl otočený k televizi a sledoval zpravodajství na ČT 24. Na sobě pěknou košili a elegantní tmavě modrý svetr. Kdybych nevěděla, kolik mu je, tipla mu podle vizáže o deset let míň, i když už občas zapomene nitku a vrátí se k tomu, co už před chvílí říkal. Všude v jeho obýváku samé folklórní motivy. A taky portréty jeho ženy, kterou přežil. „Nerozčiluje Vás ta politika?“ ptám se. „Rozčiluje. Půl roku nejsou schopní sestavit vládu. Je to cirkus!“ zavrtí od televize naštvaně hlavou jeden z nejstarších lidí v Česku.

Oldřich Krejčí je jedním z pouhých 63 mužů v zemi, kteří se dožili sto a více let. V Kyjově a mezi folkloristy vůbec je celebrita. Ještě na posledním Slováckém roku, který do moravského městečka táhne za folklórem, kroji a vínem každé čtyři roky tisíce lidí z celé republiky, zpíval s rukou nad hlavou na pódiu svou srdcovku. Pamatuje si prý texty tisíce lidových písniček. Jednu mi i krásně zazpíval. Jeho hlas zněl přitom teskně, jako by se mu něco vybavilo ve vzpomínkách. Nebo někdo.

V 98 letech okopával sám svůj vinohrad. Rád popíjí Modrý Portugal. „Jestli je v mém životě něco, co mě mrzí? Jedině snad to, že mi manželka kdysi zakázala jet na vysokohorskou túru do Alp,“ zasměje se. „Kolik Vám tehdy bylo?“ ptám se. „Kolik? No, počkejte…Osmdesát,“ pobaví mě.

Jaký je Váš vůbec první zážitek, který si vybavujete?

První zážitek? Jak moje matka nalévá mléko do takové velké nádoby a do ní přisypává mouku. Chodil jsem kolem té nádoby a takovou silnou palicí to těsto míchal. Pak mě matka poslala ve Svatobořicích zeptat se k pekaři, kdy může přivézt chleba na pečení. To se tak tehdy dělávalo, chleba se přivezl vykynutý v ošatce a pekař ho upekl. Jel jsem tam s trakařem a bál se, jestli to vůbec zvládnu. Cestou jsem potkal takovou vysokou postavu, se kterou šly dvě menší, a ty zvonily na jakési zvonky. Myslel jsem si, že je to Mikuláš s anděly. Utíkal jsem tehdy vyplašený domů. Pak mi matka řekla, že to byl kněz, který šel dát nemocnému poslední pomazání.

Kolik Vám tehdy bylo?

Asi čtyři. A pak mám ještě jeden zážitek z léta 1918. To mám v paměti obrázek, jak moje matka sedí v kuchyni na stoličce, v náručí drží nejmladšího bratra Miroslava a zpívá pěsničku „V Brně na Špilberku stojí vraný kůň“. Nebo jak jsme chodili bosky na „šlahačku“ v kroji do Mistřína a vyšlahali si pokaždé malovaná slepičí vajíčka. A jak jsem jako malý kluk spadl do vody a sestry se mně smály, že jsem chtěl učit plavat kačeny.

Měl jste pěkné dětství?

Bylo to tehdy těžké, otce jsem jako malý kluk skoro nepoznal. Byli jsme čtyři sourozenci a moje matka nás vychovávala sama. Otce totiž zavřeli za údajnou protistátní činnost, protože roznášel ruské letáky proti tehdejšímu Rakousku, a poslali ho na frontu. Byl v Haliči, a dokonce i u francouzského Verdunu. Když jsem se matky ptal, proč jiní kluci mají tátu a já ne, odpověděla, že mi to vysvětlí, až budu starší. Nebo až se táta vrátí domů.

 Otce zavřeli za údajnou protistátní činnost, protože roznášel ruské letáky proti tehdejšímu Rakousku, a poslali ho na frontu. 

Vy jste ho už pak nikdy neviděl?

Až po válce. Matka nás sice dvakrát sebrala všechny čtyři děti a jeli jsme do Vídně, abychom ho mohli uvidět alespoň ve vídeňském žaláři. Později byl odveden k 23. Landsturm regimentu.

Jaké to bylo, když se po válce vrátil?

Musel jsem si na něho zvykat, byl to pro mě vlastně cizí člověk. Bylo to pořád těžké, matka mě třeba posílala nakupovat za vajíčka, protože peněz nebylo. Lidi ve vesnici se na ni dívali jako na ženu „velezrádce“.

Byl pro vás otec tím správným chlapem, kterého si člověk může vážit? Mít ho jako vzor?

Ano. Vážil jsem si ho velice. On se učil tesařem, pak byl polírem na stavbě, ale snažil se studovat, zakládal v Kyjově jako jeden z několika lidí Slovácký rok. Já jsem v organizaci těch pozdějších ročníků pak pokračoval.

Vybavuje se mi, jak jsem šel poprvé do školy. Měl jsem na sobě vyšívanou krojovou košili, kordulku a třaslavice a byl jsem bosky. 

Kde jste vyrostl? V Kyjově?

Ne, ve Svatobořicích u Kyjova, kde jsme měli malý domeček. Vybavuje se mi, jak jsem šel poprvé do školy. Měl jsem na sobě vyšívanou krojovou košili, kordulku a třaslavice a byl jsem bosky. Učitel si mě zavolal a říká: Tak co s tebou, šohaju? U vás je posvícení? Já říkám, že ne. Tak proč máš vyšívanou košili, ptal se mě. Odpověděl jsem mu, že jinou nemám, že mně je moje matka vyšívá. Tak ať ti dá nějakou pánskou, říkal učitel. To není tak jednoduché, když nemá peníze, odpověděl jsem. Těžká doba…

To jste neměl ani boty?

Ne. Neměl. Matka nás, čtyři děti, sama těžko za války živila. Pamatuji si, jak nejmladšímu bratrovi trhala otcovy vyšívané košile místo plen.

Vyváděl jste i přesto jako každý správný kluk lumpárny?

No jistě.

A koně se splašili?

Tak. Zastavili se až v polích. Sedláci si šli stěžovat na obecní úřad, ten tam poslal policajta, který nás po jednom vytáhl ven a odvedl na radnici. Tam už nás čekali rodiče a ti si nás odvedli domů pro „výplatu“.

krejci 1

Co jste vlastně dělal celý život za práci, když jste nemohl studovat?

Technické profese. Vyučil jsem se strojním zámečníkem, pracoval jsem ve Zbrojovce v Brně, v Praze, nakonec i v kyjovských Šroubárnách. Dělávaly se přesčasy, pracovalo se na tři směny, nic jednoduchého. Jednou mně v práci spolupracovník říká: Sakra, Oline, Ty mluvíš takovým divným nářečím, mně se zdá, že už jsem to někde slyšel. A pak z něho vylezlo, že u nás ve Svatobořicích byl na hodech.

Tady visí všude obrázky vaší paní. Jak jste se spolu seznámili?

Je to paradox, ale my jsme se seznámili v Praze, i když byla z Kyjova a já ze Svatobořic, což je pět kilometrů od sebe.

V Praze? Jak je to možné, osud?

Ona tehdy v Praze studovala na filozofické fakultě a já jsem tam pracoval. A oba jsme tam ve stejnou dobu začali chodit do Slováckého kroužku. Až pak mně prozradila, že si mě vyhlédla už dřív. Potkali jsme se totiž už předtím na sokolské akci v Osvětimanech a ona si prý říkala: „Hergot, chlapče, ty se mně líbíš, tebe chcu!“

Láska na první pohled?

Určitě ano. Když jsem u nich poprvé zazvonil, utíkala prý za svojí matkou a jen vzdychla: Mami, to je ON, ten kluk za dveřmi. To je ten, co se mně tak líbí! Byla prý hrozně překvapená.

O kolik let jste byli od sebe?

O třináct. Ale nikdy jsme nepociťovali ten věkový rozdíl. A zajímavé je, že její rodiče byli od sebe taky o třináct let.

Vaše žena byla učitelka? Jak jste spolu žili?

Moje paní učila na gymnáziu a byla na studenty hodně přísná. Měli jsme spolu dva syny a žili jsme moc pěkně, nehádali jsme se. Měli jsme totiž celý život velkého koníčka, společný zájem – folklor a národopis.

Takže jste v krojích „vymetli“ všechny plesy?

Všechny. A nejen tady, ale i v Brně a v Praze, kam jsme jezdili třeba na Moravský ples každý rok. V krojích z Kyjova!

Úplně jste se rozzářil, když jste začal mluvit o své paní. Měl jste ji asi hodně rád, že?

Měl. Moc.

Je pro vás nenahraditelná? Chybí Vám hodně?

Chybí. Taková jako ona nebyla žádná. My jsme dělali všechno spolu.

Naštvala vás někdy vůbec?

Nepamatuji se.

Kdo se o vás teď stará? Synové? Nebo máte pečovatelku?

Chodí za mnou denně syn, který bydlí v Kyjově. Na koupání mám pečovatelku.

Vy jste v Kyjově a mezi folkloristy vůbec velká celebrita. Pomáhal jste s organizací Slováckého roku, zpíval jste, tančil, byl jste ve Slováckém krúžku…

Ano, folklor, to je pro mě život. Matka mě odmalička oblékala do kroje, zpívala nám písničky. Národopis, to byl smysl mého života. Radost.

Umíte verbuňk? To složité cifrování, při kterém chlapi vydají neskutečné množství energie?

To mají zdejší kluci z vesnic v sobě. A nejen verbuňk, i Kyjovskou skočnou a další tance. Tady na Slovácku to mají chlapi v genech.

Kdy jste byl naposled na kyjovském Slováckém roku?

Ještě na tom posledním před třemi lety jsem aktivně vystupoval a zpíval.

Tak příští rok ve 105 letech znovu?

Uvidíme, co bude.

Pamatujete si ještě texty vašich zamilovaných písniček? Těch největších srdcovek?

Samozřejmě, chcete nějakou zazpívat? Pamatuji si jich snad tisíc.

A ještě deset let zpátky jste kosil lúky v Buchlovicích na zámku, kde jste byl nejstarším sekáčem vůbec…

Ano, to mně bylo 92. A to jsem den předtím posekal dva ary doma!

To byste dal dnes možná na frak i třicetiletým chlapům, ne? Co vás ještě baví kromě folklóru? Čtete třeba noviny nebo knížky?

Ne, už ne. Zlobí mě oči. Ale ještě nedávno, před čtyřmi lety, jsem psával na počítači. Takové svoje vzpomínky.

To jste se naučil sám pracovat v takovém věku s počítačem? To neumí ani hromada šedesátníků…

Ano, sám. Ale už na to nevidím, ty oči mě zlobí.

Nadáváte taky na politiku jak chlapi v hospodě?

Samozřejmě. Já se dívám v televizi nejen na sport, ale i na cestopisy a na zprávy. Politiku sleduji sem tam taky.

Volil jste třeba teď prezidenta?

Volím pokaždé, prezidenta taky.

Komu jste dal hlas, jestli to není tajné?

Zemanovi. Můj favorit celé roky.

Co vás nejvíc dokáže rozčílit?

Že Babiš furt jedná, kecá a nejsou schopní po takové době ani sestavit vládu.

Co si o tom myslíte?

Že je to jeden velký cirkus.

Změnil byste něco ve svém životě, kdybyste mohl?

Ne. Nezměnil. Měl jsem krásný život, celoživotní zálibu v národopisu a v Sokole a taky hodnou, milující ženu.

Staří lidé říkají, že je nemrzí ani tak to, co v životě udělali, jako spíš to, co neudělali. Máte taky něco takového, nějaký sen, co se Vám nepodařilo ještě splnit?

Mám. Ale to už asi teď nestihnu. Jediné, co mě mrzí, je, že mě moje žena nepustila na túru do Alp, kam jsme se chystali s kamarádem.

Do Alp? Kolik vám tehdy bylo?

Hm, no, kolik… Nějakých osmdesát? (smích)

Já začínám mít vedle vás úplný mindrák. Tak akční nejsem ani v pětačtyřiceti.

(smích)

Z čeho máte v poslední době největší radost?

Třeba z toho, když mě syn vyveze ven, na kyjovské náměstí. Nebo když si sednu na balkon. Pozoruji, jak létají letadla, ty bílé čáry, to mě fascinuje, to mám rád. A taky mám radost z toho, jak teď krásně kvetou stromy. A že zpívají ptáci.

Moravské Slovácko, to je nádherný vinařský kraj, kde má každý aspoň pár hlav vinohradu. Jaké máte nejraději víno?

Červené. Třeba Modrý Portugal, to je moje.

Nemáte nějaký super návod na dlouhý a krásný život? Jak se ve zdraví dožít stovky?

Návod bych měl. Mít rád lidové písničky, dát srdce folklóru jako já, zpívat si a taky denně cvičit! Jo, a ještě bych zapomněl, kopat ve vinohradu, to taky nezaškodí. Ještě v 98 letech jsem si ten svůj ve Svatobořicích obdělával s motykou v ruce sám.

Za rok mi dovyprávíte, jak to bylo s tou příhodou, když jste jako malý kluk spadl do té vody?

Dobře…

 

 

foto: Eva Matušková

Galerie

Tipy redakce

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu hned po akci video z akce

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu hned po akci video z akce

Kamera je úžasný vynález. Dokáže zaznamenat skutečnost a uchovat ji v reálné...

Proč už jsme si jistí, že člověk ohřívá planetu

Proč už jsme si jistí, že člověk ohřívá planetu

Moderní věda má za to, že prakticky celou klimatickou změnu od 70. let 20. století...

Fotíte rádi? 99 procent fotek, které pořídíte, nikoho nezajímá. Vlastně ani vás

Fotíte rádi? 99 procent fotek, které pořídíte, nikoho nezajímá. Vlastně ani vás

Novinář Chris Taylor na serveru Mashable pregnantně vyjádřil stav , ve kterém se...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.