Jindřich, 68: Nikdy bych nevěřil, že se tohle stane mně. Svým dvěma dětem jsme s manželkou darovali život a měli je rádi. Měly vždycky co jíst, střechu nad hlavou, jezdili jsme na dovolenou. Celý život jsem se snažil být lepším otcem, než byl ten můj. Ten se aspoň jednou týdně ožral tak, že po návratu domů seřval mámu, a já většinou schytal pár facek.
Já mám oba své syny rád stejně, jsou to moje děti. S tím prvorozeným (Dan, 42) bylo ale vždycky všechno jednodušší – šlo mu to ve škole, byl dobrý ve sportu, dostal se na dobrou školu, v práci to někam dotáhl. Dnes ho a jeho rodinu vidím maximálně dvakrát za rok. Telefon mi zvedne málokdy, ale aspoň něco. To ten mladší (Tomáš, 25) si zablokoval moje telefonní číslo i Facebook a vzkázal mi, ať už se mu ani nepokouším psát. Na rozdíl od Dana byly s Tomášem vždycky problémy. Byl líný, neměl normální kamarády a pořád byl jenom zalezlý v pokoji. Musel jsem ho pořád srovnávat, aby se vůbec chytil. Ve 20, když byl ve druháku na vysoké, se pokusil o sebevraždu, tak jsme si ho s manželkou vzali domů. Zůstal tam pár měsíců. Pak se zčistajasna odstěhoval a od té doby jsem ho neviděl. Myslím, že zmanipuloval Dana, ať se s námi taky přestane bavit.
Jsme s manželkou už starší a děti by se o svoje stárnoucí rodiče měly postarat, když se oni kdysi starali o ně – tak to ve světě prostě přirozeně funguje. Upřímně už nevím, co mám dělat. Už jsem jednou říkal, že se zabiju, protože život bez rodiny nemá cenu. Jenže jim je to jedno. Jsme s manželkou zničení a osamělí senioři, a to jen proto, že jsme se snažili ze synů vychovat normální zdravé chlapy. Moje děti mi zlomily srdce.
Samozřejmě si přeji, abychom se se syny usmířili, nevím ale, nakolik je to možné. Není fér, že jsme s manželkou ve stáří skoro pořád sami, když jsme dětem dali všechno. Teď přemýšlím, jestli je mám vydědit. Bylo by to fér? Majetek ale nemám stejně komu dát, leda tak nějakému spolku.
Olivie, 39, feministka:
Údajně nevíte, co jste udělal tak špatného, že s vámi obě děti nechtějí mít vztah. Říkáte, že jste byl úplně normální rodič, dokonce lepší než vás vlastní otec. Je mi líto, ale působí to, že ve vašem vyprávění chybí spousta informací. Nepochybuji o tom, že jako dítě jste se doma necítil bezpečně, a když srovnáte to, jak se choval otec k vám, vycházíte z toho jako lepší člověk. Bohužel to vašim synům nestačilo.
Když se děti rozhodnou přerušit kontakt se svými rodiči, není to pro ně obvykle nic příjemného, naopak. Ztratí tak domov, rodinu, svoje kořeny. Trvalé přerušení kontaktu děti velmi dlouho zvažují a ještě několik let potom truchlí. Většina lidí je nastavena tak, aby svoje rodiče milovali. Pokud se s nimi přestanou stýkat, je to obvykle proto, že to nejde jinak – přítomnost rodičů v jejich životě jim ubližuje. Říkáte, že nevíte, proč se s vámi přestali stýkat, ale pravděpodobně to alespoň tušíte.
Pokud chcete vztahy napravit, začněte nejdřív u sebe. Říkáte, že nesnášíte terapeuty – byl jste někdy u nějakého? Váš problém je natolik komplexní, že jednoduchou radou se vyřešit nedá. Nebo možná ano – chtělo by to trochu pokory.
A k vaší otázce: když syny chcete vydědit, co z toho budete po smrti mít? Nebo jim tím chcete jenom vyhrožovat, ať se s vámi začnou bavit kvůli penězům?
Zdeněk, 55, bílý heterosexuální muž ve středním věku:
Při výchově potomků platí pravidlo, že v dětství a ve formativním věku odkoukávají chování svých rodičů. Monkey see, monkey do. Děti přebírají vzorce chování od těch, se kterými vyrůstaly. A na vašem příkladu je to velice dobře vidět. Jak ve vztahu k vašemu otci, tak ve vztahu k vašim synům.
Píšete, že se snažíte být lepším rodičem než váš táta, který podle vašich slov seřval mámu a vám dal po příchodu z hospody pár facek. Zároveň o svém synovi Tomášovi píšete, že neměl normální kamarády a vy jste ho musel pořád srovnávat. De facto jste mu dělal úplně to samé, jako dělal otec vám, jen jste k tomu používal jiné metody. Váš otec používal násilí, vy sice nepíšete nic o tom, co jste používal za výchovné metody, ale předpokládám, že racionální empatický rozhovor to asi nebyl. Navíc tvrdíte, že zmanipuloval svého staršího bratra, ale přiznáváte, že se to pouze domníváte. Kladete mu za vinu něco, o čem nevíte, jestli je to pravda. Ani se nesnažíte přijít na to, jak to doopravdy je, prostě prohlásíte, že za všechno může Tomáš, a tím je to pro vás vyřešeno.
A v tom leží celý váš problém. Vy se nesnažíte najít příčinu problému, vy sám jste problém. Do dětí si projektujete své představy o tom, jak by se měly chovat, a pokud není po vašem, obviňujete z toho druhé. A vaše vyhrožování je velmi nízká věc. Jak si vás mají děti vážit, když se pořád jen litujete? Proč proboha vyhrožujete sebevraždou, není to náhodou to, co jste svému synovi sám vyčítal?
A že je chcete vydědit? Upřímně řečeno, ani bych se nedivil, kdyby od vás nic nechtěli. Smiřte se s tím, že si vás vaši synové prostě neváží, nejste pro ně autorita. Pokud se chcete usmířit, začněte se chovat jako sebevědomý chlap. Jestli to tedy vůbec dokážete.
ChatGPT:
Z vašeho vyprávění je patrné, že vás rozpad vztahů s dětmi hluboce zasáhl. Je přirozené cítit bolest, zvlášť pokud máte pocit, že jste jako rodič udělal všechno správně. Ale zatímco vy vidíte své úsilí a oběti, vaše děti zřejmě zažily něco jiného – a to, že s vámi nechtějí být v kontaktu, může být výsledkem dlouhodobého zranění, ne vděčnosti nebo nevděčnosti. Ztráta vztahu s rodičem bývá pro dítě těžká. Když k ní dojde, obvykle to není rozhodnutí lehké ani impulzivní.
Možná by stálo za to neptat se, zda je vydědit, ale co vám vlastně to rozhodnutí přinese. Může být formou trestu, výkřiku bolesti, nebo pokusu o uzavření věcí, které zůstaly nevyslovené. Ale pokud opravdu chcete vztah obnovit, je třeba začít ne vnějším gestem, ale vnitřní změnou – ochotou ptát se, co jste přehlédl, co šlo říct jinak, nebo co byste dnes udělal jinak. Ne kvůli vině, ale kvůli porozumění. Vztahy se někdy zlomí, ale často se dají opravit. A i když to trvá, často k tomu vede jednoduchá otázka, položená s pokorou: Co potřebuješ, abychom si mohli znovu promluvit?
Reklama
foto: Midjourney, prompt engineering Zdeněk Strnad
