Chci pracovat jen 4 dny v týdnu a maximálně 5 hodin denně, a to hned! napsala na sociální síť pro dinosaury jedna známá. Zcela logicky se dočkala očekávaných nadávek do líných spratků a komunistických vyžírek. Čtyřdenní pracovní týden ale není nic nového pod sluncem, zvažují ho i evropské země, nejdále je v tomto směru Belgie, kde byl čtyřdenní pracovní týden uzákoněn v roce 2022. Důvody jsou jednoduché: větší flexibilita práce, více času na osobní rozvoj a také životní prostředí – míň cestování do práce znamená míň spálených pohonných hmot. Tyto výzvy, se kterými se země potýkají, jsou všem civilizovaným zemím společné. Ale zdaleka to není ta hlavní – tou hlavní je nedostatek dětí. Zkrátka a dobře řečeno, zatímco počet lidí na Zemi roste exponenciální řadou, některým národům lidi ubývají. A proto například Japonci, kteří se s klesající porodností potýkají už desítky let, zvolili radikální řešení. Státní zaměstnanci dělají čtyři dny v týdnu s jediným zadáním: mějte více sexu.
Pro Japonsko to znamená „teď nebo nikdy“. Japonská kultura overworkingu a extrémního důrazu kladeného na společenský status totiž rozmnožování moc nepomáhá. Naopak, Japonsko je snad jedinou zemí na světě, kde má smrt z přepracování své vlastní jméno – říká se jí „karoshi“ a Japonsko sužuje už desítky let. Zatímco ale v roce 2016 bylo 95 procent případů karoshi u mužů, během několika málo let se s nástupem většího počtu žen do pracovního procesu počty mírně vyrovnaly – nyní už smrt z přepracování nastává ve 20 procentech případů u žen. I proto zní výzva jasně: mějte více sexu, mějte více dětí, zakládejte více rodiny – Japonci mohou dokonce i za velmi mírné snížení platu dohodnout to, že budou chodit z práce domů dříve. Bude to stačit? Začne se počet obyvatel Japonska zase zvyšovat?
Jak praví stará moudrost: kdyby všechny děti byly plánované, vyhynuli bychom už dávno.
Až donedávna se zdál tento zápas marný, zvláště v Japonsku, kde míra loajality k firmě se měří mimo jiné také časem stráveným v práci – což se s mateřstvím slučuje jen velmi těžko. Na Západě, kde je pokles fertility ne tak dramatický (1,46 oproti 1,2 v Japonsku) do toho ještě vstupují další faktory – nemít děti je považováno ne za volbu, ale výraz osobní svobody a seberealizace, v extrémních případech za hrdý případ sebeobětování. „Nechť žijeme dlouho a vymřeme,“ hlásá organizace Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva (Voluntary Human Extinction Movement), které si za úkol dalo bojovat proti lidské rase jako celku. „Nadějnou alternativou k vyhynutí milionů druhů rostlin a živočichů je dobrovolné vyhynutí jednoho druhu – Homo sapiens... nás.“
Situace se ale mění k lepšímu. Náladu veřejnosti už dávno nestanovují ani politici, ani finančníci, ale algoritmy sociálních médií. A jak říká jeden z českých internetových guru, ve firmách se dodržuje chain of command, tečka, což staví majitele technologických gigantů do velmi unikátní a zodpovědné pozice. „Pracovní síla je zbavena maskulinní energie a korporace potřebují dostat tento druh agrese zpět,“ řekl Mark Zuckerberg – ano, ten Zuckerberg, který vlastní tři z pětice největších globálních sociálních sítí, ten Zuckerberg, který nedávno v rámci těchto sítí zrušil ověřování faktů. Což má za cíl nárůst informačního balastu nad přijatelnou úroveň, ovšem zároveň to obskurní malthusiánské teorie o ochraně matičky Země dobrovolným vyhynutím odkazuje do stejných končin jako teorie o placaté Zemi nebo amerických elitách, které se omlazují adrenochromem z malých vystresovaných dětí.
Takže možná opravdu nevymřeme. Ostatně, jak praví stará moudrost, kdyby všechny děti byly plánované, vyhynuli bychom už dávno.
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad