fbpx

Pátek Karla Křivana: Zlý sen se zase stal skutečností 1 fotografie
zdroj: Profimedia

Karel Křivan o tom, proč se historie neustále opakuje a co je dneska opravdu podstatné

Zveřejněno: 4. 3. 2022

Jedna z nejužívanějších a nejpitomějších politických frází zní:  „Umím si představit, že ...“ Oslovovaní tak často reagovali na otázku, kdy nechtěli přímo odpovědět, ale chtěli zřejmě dokázat, že něco je možné. Nesnášel jsem ji, protože si ve své fantazii dokáži představit ledacos. Mě ale nezajímají tak politikovy sny, nýbrž skutečné záměry. Sám si umím představit ledacos. Tedy alespoň jsem si to do 24. února myslel.

Většina hovorů s lidmi minulý týden totiž začínala slovy: „Tohle jsem si nikdy nedovedl představit.“ Patřím ke generaci, která fyzicky sovětské tanky v pražských ulicích zažila, ale nepamatuje si je. Byli jsme příliš malí. Září 1938 jsme zažili jen ve věčné diskusi, zda jsme se měli či mohli bránit. Válku jsme znali z knih, viděli ji ve filmech, sledovali z různých částí světa na obrazovkách televizí, ale „tohle se tady stát nemůže“. Kolikrát si to mysleli naši předkové, ne tak vzdálení. A kolikrát se mýlili.

Zlo se zhmotnilo, dostalo konkrétní podobu a dalo se na pochod. Jako již tolikrát v minulosti.

Nedovedl jsem si představit, že když se ráno probudím, tak první myšlenka bude, zda zahraniční státník, známý mně dosud jen jménem, ještě žije. Nedovedl jsem si představit, že spousta těch důležitých problémů, kterými jsem dosud žil, se stanou bezvýznamnými příhodami, na které nemám chuť a čas myslet.

Ráj neužitečných debat

Nedovedl jsem si představit, že nebudu mít náladu sledovat, jak hrála Slávie. I když jsem dělal na vejšce zkoušku z nenáviděné statistiky na třetí pokus a hrozilo mi, že vyletím ze školy, a půjdu tedy na vojnu, první, co mě zajímalo, když jsem vylezl ven, bylo, jak jsme hráli hokej s Rusy. Dnes na Twitteru přeskakuji posty, které by mě před týdnem rozžhavily doběla a donutily přecházet po místnosti, abych na ně nenapsal něco, čeho budu litovat, neboť by mě to zatáhlo do nesmyslné a neužitečné debaty. Byli jsme všichni zataženi do mnohem nesmyslnější reality, která předbíhá naši představivost.

Asi nejvíc deprimující je pocit, že nemáme situaci ve svých rukách. Jsme odkázáni na rozhodnutí člověka a lidí, kterým nerozumíme a nechápeme je. Reagujeme na jejich šílené kroky a hledáme cesty, jak být těmi, kteří určují pravidla hry. Nebo spíš našeho života, protože tohle není hra. Zlo se zhmotnilo, dostalo konkrétní podobu a dalo se na pochod. Jako již tolikrát v minulosti. Navíc venku sněží a my mysleli, že již přišlo jaro.

První týden první evropské války druhého tisíciletí byl ve znamení neskutečné aktivity lidí, kteří hledají cesty, jak bránit svět, který mají rádi. Mnohdy to byl svět, který do té doby kritizovali. Mnoho na něm bylo nedokonalého. Ale hranice špatného byla dána. O nejhorších variantách jsme věděli, ale jen ve své představivosti. V literatuře či filmech. Ve strategických úvahách think tanků. Přitom nám se stále vlastně nic neděje. Jen víme, že může. Nemá cenu říkat, jak moc záleží na tom, co nyní uděláme. Hlavně ne strach, jen žádný strach, jak napsal jeden český básník.

Související…

Ukrajinský pátek Karla Křivana: Kde je evropské společenstvo prstenu?
Karel Křivan

foto: Profimedia

Tipy redakce

Změní vesmírní chameleoni Einsteinovu teorii relativity?

Změní vesmírní chameleoni Einsteinovu teorii relativity?

Vesmír se rozpíná a zároveň zrychluje. O tom mezi vědci panuje v zásadě shoda....

Díky čemu vznikl na Zemi život? Zřejmě pomohla činnost pevninských sopek

Díky čemu vznikl na Zemi život? Zřejmě pomohla činnost pevninských sopek

Vznik života je pořád ještě pro nás zahalen tajemstvím, tedy pokud nejsme...