fbpx

S Vendulou a Karlem Brabcovými o tom, proč je pro děti užitečné cestování a proč je dobré vracet se domů

Zveřejněno: 4. 1. 2019

Manželé Brabcovi mají tři malé děti a jsou důkazem, že ani narození potomků nemusí znamenat konec cestovatelským snům. „Začali jsme, když byly nejstaršímu synovi 4 měsíce, a jezdíme doteď. Nikdy jsme to nepojímali jako klasickou organizovanou dovolenou. Máme menší jednoduše upravenou dodávku, kterou naložíme, a vyrazíme. Snažíme se být co nejvíce venku, v přírodě,“ říká mi Karel.

Přestože pracuje jako manažer, dobře si ho dokážu představit s batohem uprostřed divočiny. Na své poslední a zatím největší cestě nechal dodávku doma a s celou rodinou odletěli na sedm týdnů do Nepálu, kde cestovali sami na vlastní pěst. S ním a jeho ženou Vendulou jsme se sešli v klidném bistru Vegg Go na Andělu, aby mi povyprávěli, jak vlastně dlouhodobé cestování s dětmi vypadá. A že může nás dospělé hodně naučit.

Cestovali jste ještě před založením rodiny?

Vendula: Ano, byli jsme spolu 11 měsíců na Novém Zélandu a měsíc na Kostarice. A předtím jsme každý cestovali samostatně. Karel byl v jihovýchodní Asii, Guatemale, Mexiku, Africe, Kanadě, já cestovala po Evropě, Rusku a Islandu.

nepal

Z cesty po Nepálu, která trvala sedm týdnů. Akorát na to, aby rodina stihla poslat místní kulturu a lidi


Vnímáte děti při cestách jako určité omezení?

Vendula: Tak to vnímá asi hodně lidí, ale z našich zkušeností víme, že je to jen do té míry, jakou dovolíte. Když se dítě narodí, ze začátku nepotřebuje nic kromě své mámy a tepla. A mnohdy dokonce snáší cestování i lépe než dospělí. Takže pokud mu zajistíte to, co potřebuje, můžete jet kamkoli.

Cestování s dětmi je náročnější v tom, že se samozřejmě musí předem plánovat a režim přizpůsobovat dětem. My ale víme, že to jde.

Karel: Myslím, že pro hodně lidí je to krásná výmluva, proč cestovat nemohou. Všichni jsme svým způsobem líní, rádi si sedneme do křesla a nic neděláme. Cestování s dětmi je náročnější v tom, že se samozřejmě musí předem plánovat a režim přizpůsobovat dětem. My ale víme, že to jde, vyjeli jsme do Alp s naší dodávkou s jednoduchou postelí, už když prvnímu synovi byly čtyři měsíce, a rozhodně nestrádal. Samozřejmě, když jsou pak děti starší, je to jednodušší, protože se samy zabaví.

Kratší cesty asi mohou být pro děti příjemné zpestření. Ale když potom jedete třeba na těch sedm týdnů, nechybí jim nějaký režim?

Vendula: Ony ho ale mají. Vždycky je tam pravidelné vstávání, jídlo... Třeba na horách po snídani prostě vyrazíte. Když vás něco zaujme, tak zastavíte a pak pokračujete dál. Následuje přestávka na oběd a zase jedete. Večer je volný režim, vlastně jako když děti přijdou ze školy. Navíc jsme se s nejstarším synem v Nepálu už museli i učit, takže řád tam byl.

Kamarádčina snacha má třeba dceru, a ta bez určitých rituálů neusne... Musí mít svou postýlku, plyšáka, zavřené dveře. S tím nebojujete?

Vendula: Vím, že některé děti jsou na takové věci fixované, naše to nemají. Ale znám maminky, které to řešily tak, že dětem do postýlky dávaly nějakou deku, hračku či polštářek, a potom to vozily s sebou na cesty. Když má dítě něco známého, cítí se v bezpečí.

 

tibet 3

Děti se zkrátka seznámí všude. Stačí společná "hračka"


Nechybí vašim dětem na cestách třeba televize nebo počítačové hry?

Vendula: Televizi nemáme ani doma, ale pohádky děti samozřejmě sledují. Na cesty s sebou bereme telefon i tablet... I kvůli učení, protože nebylo možné, aby s sebou měl nejstarší Kuba hromadu učebnic, takže jsme měli všechno nafocené a převedené do digitální formy.

Ředitel odepsal něco v tom smyslu, že to vítá, protože my můžeme dětem na cestách nabídnout právě to, co škola nemůže. 

Karel: Moderní technologie bereme hlavně z praktického hlediska, místo pětisetstránkové knížky si můžete stáhnout průvodce do lehkého tabletu, máte tam i čtení pro děti i pro sebe, občas pohádku. Určitě to ale není tak, že by to děti vyžadovaly každý den.

A co přístup vedení školy? Bylo náročné vyjednat tak dlouhou dovolenou?

Vendula: U nás to bylo jednoduché právě díky přístupu pana ředitele. S obavami jsem mu psala o našem plánu a on odepsal něco v tom smyslu, že to vítá, protože my můžeme dětem na cestách nabídnout právě to, co škola nemůže. Zastává názor, že cestování dítě nebrzdí, ale obohacuje.

nepal 2

Pokud s sebou máte v Nepálu děti, tak není problém navštívit i tamní domácí kuchyni


Dá se tedy říct, že berete cestování i jako výchovný prostředek?

Vendula: Oba cestujeme rádi a je to především něco, co nechceme ztratit. Líbí se mi, že když cestujete s dodávkou, můžete zastavit kdekoli chcete a být tam jak dlouho chcete, ztratit pojem o čase. Ale ano, svým způsobem to je i výchovný prostředek, na cestách se děti přirozeně učí o přírodě, cizích kulturách a lidech.

Pro děti je to jednodušší, protože žijí v přítomnosti. Takže včera byly v Nepálu, kde chodily v tričku, troubily na ně motorky, a dnes jedou na kole do školy.

Karel: To byl také jeden z našich cílů, ukázat dětem jinou kulturu. Nechtěli jsme, aby žily jen v české bublině, a když se řekne to magické slovo „imigrant“, aby hned neviděly „bubáka“, ale spíš pochopily, že lidé jsou všude stejní, hodní i zlí a je jedno, jakou mají barvu kůže. I když to zní jako klišé. A myslím, že to se nám podařilo, například v Nepálu lidé naprosto milují děti a právě v tom nás ta země hodně obohatila.

V čem je cestování s dětmi jiné? Změnilo vás?

Karel: Určitě se o děti přestáváte bát, víc věříte v jejich samostatnost. A také díky nim koukáte na svět jinýma očima. Myslím, že my dospělí máme často klapky na očích a hodně věcí vůbec nevidíme. Třeba na treku potřebujete děti nějak zabavit a najdete v prachu na stezce granáty, tak je začnete sbírat a ostatní cestovatelé se diví, kde jste to našli.

Karel Brabec a Vendula Brabcová

Karel si absolvování VŠE na cestování s rodinnou vydělává jako manažer v mediální agentuře. Už po revoluci s rodiči prozkoumal Alpy, což zaselo jeho cestovatelské touhy. Cestování je pro něj životním stylem, zábavou, vzděláváním a relaxací a to vše chce dopřát i svým dětem. Vendula po studiu mikrobiologie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze zakotvila v Mikrobiologickém ústavu AV ČR, kde se věnuje problematice environmentální mikrobiologie hub a bakterií. Více cestovat začala až na vysoké škole, jejím cílem byly většinou hory nebo země s divokou přírodou. Věří, že s trochou přípravy, s klidem a rozvahou je možné se dostat na úžasná místa i s dětmi.

Nebo najdete kudlanku nábožnou, kterou byste jinak také pravděpodobně přehlédli, půl hodiny pozorujete vodní mlýnek na kukuřici nebo vyzkoušíte, zda opravdu hoří jačí trus. A samozřejmě potkáváte zajímavé lidi, protože děti jsou snad všude na světě „otvírák“.

A jaké jsou pak návraty zpět do reality a do stereotypu?

Vendula: Ty návraty do stereotypu jsou kupodivu hodně rychlé, ale „nebolí“, protože s tím počítáte a přesně víte, co po návratu bude. Děti se těší do školky na kamarády, Kubu třeba po příjezdu z Nepálu spolužáci nadšeně vítali v šatně, to se mi hrozně líbilo.

Karel: Pro děti je to jednodušší, protože žijí v přítomnosti. Takže včera byly v Nepálu, kde chodily v tričku, troubily na ně motorky, a dnes jedou na kole do školy, kde mají kamarády a s nimi se budou bavit o lego panáčcích. To dospělí víc porovnávají a hodnotí.

nepal 4

Všechny barvy Nepálu


Já to mám tak, že každá z cest mě nějak obohatí a moc si ji užiju, ale vím, že tady mám hrozně dobrý život, který bych neměnil, a strašně rád se sem vracím. A možná se to snažím i naučit od těch dětí, tedy žít okamžikem a i „obyčejné“ dny si užít.

Co říkáte na koncept worldschoolingu, kdy člověk cestuje s dětmi, vzdělává je na cestách a domov mají vlastně všude a nikde?

Karel: Z technického hlediska si to představit dokážu, ale nešel bych do toho, mám tu sourozence, rodiče, kamarády. Určitě by se mi po nich stýskalo a dětem asi také.

Cestování určitě dětem ukáže svět v jiných souvislostech a jiný úhel pohledu, ale do školy podle mého názoru patří.

Vendula: Já si ani nedokážu představit, že by děti nechodily do školy. Klidně je budu učit dva měsíce, ale že bych je chtěla vzdělávat každý den a byla to má náplň života, tak to ne. Naopak si myslím, že když mají děti víc lidí kolem sebe, kteří jim něco mohou předat, hodně je to obohatí. Cestování určitě dětem ukáže svět v jiných souvislostech a jiný úhel pohledu, ale do školy podle mého názoru patří. 

Související…

Život nomádů? Není tak skvělý, jak ukazují fotky. Nakonec se vrací domůKdo jsou digitální nomádi? Hledači pravé "open-space" kanceláře6 důvodů proč se nebát cestovat sólo

Na cestách také podle mě není možnost vytvářet si dlouhodobé sociální vazby. Loni jsme měli sraz z gymnázia a jeden spolužák říkal, že je hrozně fajn, že jsme se sice 18 let neviděli, ale máme pocit, jako bychom skončili včera. Prostě jsme navázali na to, co bylo kdysi. Je to moc hezké a myslím, že když člověk jen cestuje, tak nemá šanci si taková přátelství vytvořit.

Karel: Asi jedeme kompromisní cestou, ukazujeme dětem nové obzory, rozvíjíme v nich samostatnost, ale zároveň chceme, aby si zde budovaly vazby s vrstevníky.

foto: Archiv Karla Brabce

Tipy redakce

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Horská dráha: Původní zábava pro šlechtu teď má sloužit i k eutanazii

Horská dráha: Původní zábava pro šlechtu teď má sloužit i k eutanazii

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.