Teroristické útoky v Norsku roku 2011 se trvale zapsaly do evropského povědomí. Že se s nimi dřív nebo později vypořádají filmaři, bylo nevyhnutelné. Už norský snímek Utøya, 22. července, jenž si odbyl premiéru v červnu, měl připomenout hrůzu, jakou zažívali děti a mladiství na táboře norské vládní strany, když se Anders Breivik rozhodl pomstít za pro-migrantskou politiku jejich rodičů.
Artový snímek, natočený v jediném dlouhém záběru, ale nezůstal dlouho osamocený. Právě před pár dny si na Netflixu odbyl premiéru dvouapůlhodinový opus 22 July z americké produkce. Stojí za ním původem britský režisér Paul Greengrass. Jeho největším trhákem je série o Jamesi Bourneovi, kterou přebral od druhého dílu a dovedl k technické dokonalosti, ale podstatnou část jeho tvorby ukusují právě dramatizace skutečných historických událostí, definujících naši dobu. Jeho majstrštykem je mrazivě dokonalý Let číslo 93 z roku 2006, v němž rekonstruuje část útoků 11. září.
Mistr preciznosti
Let číslo 93 je skutečným testamentem filmařské preciznosti, díky níž se daří navodit jak pocit autentičnosti, tak i dramatu. Greengrassův návrat k tak podobné tematice byl tedy pro mnohé bez přehánění filmovou událostí podzimu. V rukou kohokoliv jiného točícího primárně pro Američany by volba tohoto tématu budila podezření. Hrozilo by, že se režisér odevzdá v první řadě tragédii, v druhé patosu – ale toho se přece u Greengrasse není třeba bát!
Breivik prohrává ve chvíli, kdy se za ním zavírají dveře cely poté, co celý svět slyšel vše, co měl na srdci, a jednohlasně ho odmítl.
22 July nakonec překvapilo už vyzněním prvních upoutávek, jejichž tón byl nakonec naplněn. Místo chladného odstupu skutečně přichází empatie a silné emoce, tedy právě to, co si s Greengrassem nespojujeme. Příběh se otevřeně oddává poselství o přežití komunity tváří v tvář nepochopitelné zlobě a nebojí se vyzdvihnout odvahu a odhodlání postav, které čelí samolibému Breivikovi, a vyrovnávají se se situací, do níž je (a celou společnost) uvrhl.
Anders Danielsen Lie hraje pachatele Anderse Behringa Breivika
Scénář je naštěstí dost důmyslný. Breivik si nalinkoval nejen útok, ale i následný proces jako svou osobní propagandu a Norsko se vůči jeho exhibici jeví tím bezbranněji, čím míň uhýbá ze svých demokratických zásad. Vyvstává sžíravý konflikt nedozírného dosahu. V mnoha okamžicích je nesnesitelné sledovat herce Anderse Danielsena Liea, jak s arogantním úsměvem vypadá, jako by byl právě tam, kde být chce, a vše šlo podle jeho plánu. Lidská přirozenost by velela Breivika umlčet, zničit, odstranit, znemožnit mu šíření svých ideálů. Věznění jako by ho spíš chránilo před spravedlivým hněvem, než trestalo. Jako by mu dávalo za pravdu, že systém je skutečně slabý a impotentní, když ho nedokáže umlčet.
Jak nad ním zvítězit?
Greengrass ale dokáže nad Breivikem zvítězit právě skrze ochotu neuhnout od humánních a demokratických ideálů. Breivik prohrává ve chvíli, kdy se za ním zavírají dveře cely poté, co celý svět slyšel vše, co měl na srdci, a jednohlasně ho odmítl. Dokonce i jiní pravicoví extremisté, na něž tolik spoléhal, ho zapřeli a ještě se mu vysmáli. Nestal se prorokem Norů, na kterého se podle jeho fantazií tolik čekalo – všichni od něho odvrátili zrak. Tím, že mu bylo umožněno vše, co norský velkorysý právní řád slibuje, nebyla dokázána slabost systému, ale jeho síla – stejně jako v paralelně vyprávěném příběhu chlapce, který byl střelbou paralyzován, ale za podpory své rodiny a přátel se opět naučí chodit a v závěru dokonce najde sílu podívat se Breivikovi v soudní síni do očí. Symbolika je jistě zřejmá.
Reklama
Zatímco Let 93 (a červnová Utøya) se uzamkl na jednom místě a soustředil se na procedurální popis konkrétní události, tentokrát se Greengrass chopil celé své látky ve vší mohutnosti a přesahu – ukazuje všechny Breivikovy útoky a především jejich následky – soudní proces, rehabilitaci obětí, následky pro norskou společnost. Důslednost dává smysl – zatímco 11. září zná každý Američan až příliš detailně, je tedy na místě soustředit se na vybrané střípky, norské události za mořem notoricky známy nejsou – jejich komplexní představení se tedy nedá vyhnout. A nutnost této komplexnosti poskytuje možnost odvyprávět příběh ze všech možných pozic.
Stojí za to bojovat
Greengrass mnohdy zobrazuje „systém“ jako strašidelný, všemocný a až monstrózní – stačí se podívat na paranoidní thriller, jakým je Jason Bourne v neustálém útěku před vládou. Popřípadě na nekompromisní a nelidsky efektivní sílu amerických jednotek v Kapitánu Phillipsovi. Proto je zajímavé sledovat, že jakkoliv patří Greengrass mezi poslední, co by si „moc“ a „status quo“ idealizovali, nakonec podle něj zjevně stojí za to o ně bojovat – zvlášť proti extremismu.
Breivikovo běsnění ve filmu je ukázáno jako něco sice zlého a odporného, ale také zbytečného, prázdného, patetického a ubohého. Snímek neukazuje Breivika jako génia zla, ale jako osamoceného, zapšklého člověka.
I když 22 July se samozřejmě odehrává v Norsku, jde ze strany tvůrců o mnohem univerzálnější příběh, v němž se odráží všechny problémy, jimž dnes západní civilizace čelí. Dalo by se namítnout, že celkem standardní poselství o semknutí komunity a zachování lidských hodnot není zrovna objevením Ameriky – na druhou stranu právě tenhle princip je právě v těchto okamžicích možná skutečně tím nejužitečnějším, co jde opakovat.
Osamělé přeludy
Snímek se setkal i s další kritikou. Nejde jen o další prostor pro nepřímou propagaci Breivikových myšlenek? Negativní reklama, taky reklama... A co dobrého a užitečného vlastně plyne z nimrání se v podobných traumatech? Předně ve Spojených státech, jež na masové střelby trpí víc než kterákoliv jiná západní země, se už začíná dostavovat jistá letargie. Komentátoři si všimli, že střelba v Las Vegas z října roku 2017, na počet obětí nejhorší útok tohoto typu v historii USA, vyvolala mnohem méně reakcí než všechny předchozí – lidé si zkrátka zvykli a nechtějí se tím víc zabývat.
Paul Greengrass, režisér filmu July 22
Existují názory, že ztráta mediálního zájmu sníží potřebu psychopatů ony hrůzné skutky dělat. Greengrassovi však lze odpustit, že neodolal – zvlášť když se mu daří ukázat události typu Breivikova běsnění jako něco sice zlého a odporného, ale také zbytečného, prázdného, patetického a ubohého. Snímek neukazuje Breivika jako génia zla, ale jako osamoceného, zapšklého člověka bez nějakých patrných zvláštních schopností, zato však s představou o vlastní velikosti, který vymyslel úplně stupidní plán, ten plán selhal, a ještě mu ani pořádně nedošlo, jak moc tím odhalil svou malost a neschopnost. A to je přece krásný vzkaz lidem s jeho smýšlením.
