Kličkujeme labyrintem úzkých chodeb Českého institutu pro informatiku, robotiku a kybernetiku v pražských Dejvicích. Hledáme učebnu virtuální a rozšířené reality. A reálně v ní nacházíme Martina Kotka, zakladatele a prezidenta Asociace virtuální reality, která rovněž pořádá letošní Czech VR Festival. Než se stačíme pozdravit, tak se dovídáme, proč by se zrovna Česká republika mohla stát v tomto oboru lídrem.
„Žádný stát nemá v rukou všechny karty,“ říká Kotek. „Číňané hodně vyrábí hardware, Američané také a samozřejmě spoustu softwaru. Existují sice tyto dvě velmoci, ale vůbec se neví, který směr vývoje bude hrát prim. Takže ten, kdo teď začíná s nějakou platformou, může být klidně během několika let světovým lídrem. I tady v Čechách máme několik zajímavých projektů, které by mohly v budoucnu hrát klíčovou roli.“
Reklama
Učebna virtuální reality vypadá v zásadě jako každá jiná. Ale něco tu přece jen jiného je. Na lavicích pro studenty se povalují 3D brýle pro sledování virtuální reality a na místě, kde by měla být asi katedra, trůní místo přednášejícího výkonný počítač Acer Predator. Ne každý laptop si totiž s virtuální realitou poradí. Martin mezitím pokračuje ve své teorii o české stopě na trhu s virtuální realitou. „U nás působí například firma Solirax, původně jsem si myslel, že to jsou Američané. Vyvíjí vlastní systém pro sdílenou virtuální realitu, kterému říkají Neos VR,“ říká Kotek.
Schůzky v budoucnosti
Právě v tomto systému s kolegy připravoval loňský první ročník festivalu virtuální reality. Naskenovali celou budovu Jatek 78, kde festival probíhal, udělali spoustu fotek, které pak odeslali na cloud. Systém vypočítal model budovy, který se nahrál do Neosu. Zde se model zvětšil do reálné velikosti a pořadatelé festivalu se do něj pomocí virtuální reality přenesli. Stačilo si nasadit ony VR brýle.
„Začali jsme tam chodit, plánovat stánky, rozvody, elektřinu. To vše ve virtuální realitě. Brýle byly připojené k operačnímu systému v počítači nebo klidně jen na mobilu a my jsme se mohli pohodlně procházet budovou,“ popisuje Martin Kotek. Na pohyb pomocí teleportace ve virtuální realitě si prý zvykl natolik, že když pak viděl budovu v reálu, automaticky přemýšlel, kam by se hned mohl přemístit. Třeba od vchodových dveří rovnou na střechu. Jenže bez virtuální reality to jde trochu hůř. Musíte vyjít schody.
Kde lze virtuální realitu využít nejlépe?
Krásně ji lze použít třeba v architektuře. Když investor váhá, architekt ho jednoduše vezme na prohlídku budoucí kanceláře. Investor si může nechat zobrazit barvu židlí nebo výhled při západu slunce. Developerské společnosti taky nemusí vozit lidi po všech typech bytů, přímo v kanceláři jim nasadí headset a ukážou, jak to tam vypadá. Díky rozšířené realitě zase může člověk chodit po městě a sledovat informace o budovách, o dopravě. Momentálně vzniká fascinující projekt, virtuální model Prahy pro rozšířenou realitu. Ten slouží k tomu, aby odborníci mohli komplexně sledovat třeba stav znečištění ovzduší, dopravu, proudění větrů. Mělo by to být hotové do konce roku. Úžasné je, že člověk v tom vidí věci v souvislostech, nejsou to jenom nějaké tabulky. Je to virtuální dvojče Prahy. Stejně tak můžeme vytvořit virtuální dvojčata jakéhokoliv stroje.
Časem lidé nerozeznají, co je ještě virtuální realita a co reálný svět, říká Martin Kotek
To je dobré k čemu?
Třeba firma GE Aviation vyrábí letecké motory, existují ale různé typy letadel a různé typy motorů. Na každý motor existují na světě jen dva nebo tři seniorní technici, kteří tomu konkrétnímu typu fakt rozumějí. Když někde v Hondurasu hlásí letadlo chybu, tak to může trvat několik dnů nebo i týdnů, než se tam ten technik dostane. Takže se čeká.
Dnes ale můžete vzít všechny technické modely, které se používají při výrobě letadla, poskládat z nich letadlo virtuálně a za pomoci Internetu věcí jste schopni na tom modelu vizualizovat reálný stav letadla. A když se porouchá na opačném konci světa, tak si jeho technik nasadí brýle pro virtuální realitu, zobrazí si jeho virtuální dvojče a prohlídne si ho. Zjistí například, že je někde pootočená lopatka. Tak se spojí s lokálním technikem třeba v onom Hondurasu. Ten si nasadí brýle pro rozšířenou realitu a uvidí to, co seniorní technik. Ten ho pak může jednoduše navigovat, aby chybu společně odstranili.
Tohle už se reálně děje?
Ano, ale zatím ve fázi testovacího provozu. Hlavní problém je s konektivitou, protože potřebujeme, aby protekl velký objem dat v reálném čase, a neexistuje ještě adekvátní telekomunikační síť. Musíme tedy řešit, zda to hardware utáhne. Lokálně to problém není, ale spojení přes půl zeměkoule je už náročnější.
Zvuky i vůně
Znamená to, že už se můžu ve virtuální realitě potkat i se známým, který je právě třeba v tom Hondurasu?
S tím se teprve pracuje a takové využití je otázka blízké budoucnosti. Samozřejmě se můžeme potkat ve virtuálním prostředí a je to zajímavé, ale technologie zpracování obličejů a mimiky ještě není tak daleko, aby si lidé řekli, že to je lepší než třeba po Skypu. Ale už se k tomu blížíme. Jakmile budeme schopni pracovat v reálném čase s mapováním obličeje, tak v tu chvíli se takto budeme setkávat.
Budou lidé časem schopni rozlišit, jestli se potkávají ve fyzické realitě, nebo ve virtuální?
Když se to udělá dobře, tak nebudou.
A co jiné smysly než zrak? Prostředí přece tvoří i vůně, zvuky...
Pro věrohodnější simulaci je samozřejmě potřeba zvuk. To, jak udělat prostorový zvuk vycházející z míst, odkud jej čekáme, je disciplína sama o sobě. Pro hmat už dnes existují různé ovladače či rukavice, které jsou schopné předávat hmatové vjemy. Prý existují už i rukavice, které jsem zatím neměl možnost vyzkoušet, a ty zařídí, že budete cítit reálný odpor materiálu, když ve virtuální realitě chytnete virtuální hrníček. A to je něco.
Ve virtuální realitě můžeme náš mozek zdokonalit stejně tak, jako jej můžeme poškodit.
Ve sféře pachů zatím nejsme, mimo nějaké základní simulátory, třeba v kině, které rozprašují do ovzduší různé vůně. To možná ale vše přijde, jakmile si lidé začnou integrovat neurální rozhraní přímo do míchy. Pak už nebude těžké simulovat vůbec nic.
To zní už hodně futuristicky. Co znamená "integrace neurálního rozhraní do míchy"?
Dneska si musíme k přenesení do virtuální reality nasadit na hlavu velkou krabici, postupně se ty brýle zmenšují a za pár let budou ještě menší, pak virtuální vidění třeba přeneseme až na kontaktní čočky. A nakonec si to napíchneme do míchy a přeneseme se úplně do jiného prostředí.
Když si dám LSD, taky se přenesu do jiného prostředí...
Zásadní rozdíl to asi nebude... Akorát to třeba nebude vždycky tak veselé a barevné. Ale vážně, cílem toho neurálního rozhraní je, aby bylo možné nasimulovat vše, abychom nebyli limitovaní obrazovkou. Budeme moct virtuálně vidět, cítit, slyšet a pak třeba všichni skončíme v nějakém matrixovském láku, abychom se nezkazili, a bude se to vypínat jen tehdy, když se budeme potřebovat najíst nebo si zajít na záchod.
To nepůjde vykonat potřebu ve virtuální realitě, abych se příliš nerozptylovala realitou?
I to přijde. To už je pak ale fáze dvě, kdy člověk vůbec nebude potřebovat svoji fyzickou stránku. Třeba v Evropské organizaci pro jaderný výzkum (CERN) už dnes pracují se skenováním mozků, dokážou simulovat procesy odehrávající se v jeho jednotlivých částech a odhalovat jejich příčiny i důsledky. Nedávno se zase mluvilo o tom, že vědci budou již brzy schopni skrze skenování mozku určit, na co daný člověk myslí. To už je jen krůček od toho, abychom naskenovali celé vědomí člověka a nahráli ho do počítače nebo někam do cloudu.
Otázka je, jestli to chceme...
Určitě se to chceme naučit, jestli to povede k nesmrtelnosti nebo lepšímu životu... Kdo ví.
Otázka závislosti
Virtuální realita v podstatě šálí smysly. Víte, jaký dopad má na mozek, pokud do ní vstupujeme často?
Existuje řada lidí, kteří jsou závislí na počítačových hrách, a to se jenom dívají na nějakou obrazovku a hrajou. Ve virtuální realitě jsou přímo vtaženi do děje. Je jasné, že to bude o dost těžší závislost a lidé na tom budou mnohem více ujíždět. Já to ale v jistém smyslu vnímám jako dokončení globalizace. Přátelé si budou moct povídat, nebo se dokonce milovat za použití virtuální reality.
Toho se asi nechci dožít.
Jenomže ono už to existuje. Koupíte si sexrobota, nasadíte headset a na to umělé tělo si necháte promítat třeba přítelkyni, manžela nebo třeba nějakou herečku. Zrovna jsme se o tom s kolegou bavili. Vezměte si slavné lidi, kteří mají mnoho sexuálních nabídek. Budou si moct udělat scan svého těla, a až jim nepůjde jiný byznys, můžou ho začít prodávat za pár dolarů. Myslím si, že pro mnoho lidí bude v budoucnu mnohem problematičtější si najít partnera, protože prostě nebudou mít tu potřebu.
Výrobci 3D brýlí pro virtuální realitu uvádějí, že by se měly používat až od dvanácti třinácti let.
Vystačí si sami a s virtuálním kamarádem?
Ano, podívejme se třeba na Japonce. Snad 50 % třicetiletých Japonců ještě nemělo sex s fyzickou ženou. Ulítávají na technologiích, žijí ve velkém tlaku na výkon a efektivitu a jsou podle mého názoru frustrovaní.
Nezbaví nás tenhle pokrok našeho lidství, našich morálních hodnot? Už dnes v mnoha hrách stříká krev hlava nehlava a lidé, kteří to hrají, tím už ani nejsou šokováni. Třeba jim pak nebude vadit to samé dělat nebo vidět v realitě.
Nebo si naopak své choutky vybijí ve virtuální realitě a ve fyzické realitě pak budou jako beránci. Odborníci tak například řeší otázku pedofilie. Je správné nechat pedofily, aby si pouštěli pedofilní obsah? Když to nebudou mít, mohou se snažit svoji potřebu ukojit jinde a jinak. Představte si člověka, který je závislý na alkoholu. Doktorovi říká, že nemůže přestat pít, protože to by musel přestat chodit do hospody a za kamarády, což je náplň jeho života. Doktor na to: „Tak tam běžte a nedávejte si pivo, dejte si čaj.“ Závislák bude tvrdit, že to nejde, že by ho kluci sežrali, že se to nedá. Tak si doktor nechá vyrobit aplikaci ve virtuální realitě, v níž ten člověk sedí v hospodě s kamarády u piva a objednává si čaj. A takhle si to ve virtuální realitě pacient natrénuje nanečisto. V reálu pak v pohodě taky řekne, že chce čaj. Náš zdravotnický projekt se zase týká aktivizace seniorů ve virtuální realitě. Měl by pomoci lidem, kteří jsou upoutáni na lůžko nebo jsou doma odříznuti od společnosti. Takoví lidé hodně rychle chřadnou. Naopak lidé, kteří nějakou aktivitu vyvíjí, se cítí mnohem líp. Pokud se nám takového staršího člověka podaří pomocí virtuální reality aktivizovat, je dokázáno, že se mu začnou zlepšovat i kognitivní funkce.
Smažou se tedy hranice mezi digitálním a reálným světem úplně?
Četl jsem třeba o příkladu holky, kterou ve virtuální realitě obtěžovali Avataři, tedy jakési 3D prezentace cizích mužů. Tím, že to je jako doopravdy, tak pocit, který zažijete, ve vás zůstane i po sundání brýlí. To zneužití zůstane. Musíme se naučit, že to, co je digitální, má fyzický dopad. Osobně ale nevím, jestli se ty hranice mezi virtuálním a reálným smažou úplně, ale ty světy se propojí hodně. Pravidla proto musí platit všude, protože vědomí máme jenom jedno, pro fyzickou i virtuální realitu. Ve virtuální realitě můžeme náš mozek zdokonalit stejně tak, jako jej můžeme poškodit.
Už se někdo ve virtuální realitě zranil fyzicky?
Dovedu si představit, že se ve virtuální realitě někdo tak vyděsí, že třeba dostane infarkt. Je to ale extrém, nevím, že by se něco takového stalo. Slyšel jsem ale o případu kluka, který tím, jak ve virtuální realitě zapomněl, kde skutečně je, tak v té fyzické zakopnul, spadl na hlavu a umřel. To je problém, který souvisí s nedostatečně připraveným prostředím, ve kterém můžeme virtuální realitu konzumovat.
A jak ji mohou konzumovat malé děti? Jak na ně virtuální realita působí?
Výrobci 3D brýlí pro virtuální realitu uvádějí, že by se měly používat až od dvanácti třinácti let. Senzorické schopnosti oka se do určitého věku vyvíjejí, a když mají na hlavě ten headset, tak nevíme, co se s nimi děje. Podle psychologů existuje něco, čemu se říká digitální demence. Údajně tím, že se děti dívají často jen na obyčejné obrazovky, se snižuje jejich prostorová představivost. Ve školách si ale myslím, že by VR měla být už automaticky. Sedmdesát pět procent lidí má senzorickou paměť. To říkal už Jan Amos Komenský. Učitel dnes může studenty vzít do učebny virtuální reality, aby se podívaly na dobytí Bastilly. Studenti se ocitnou přímo mezi revolucionáři, kteří budou provolávat hesla a mávat hlavami napíchnutými na kůlech. Poznají atmosféru té doby.
foto: Michal Kotek a Michael Tomeš, zdroj: VR Festival
