„Tati, můžeme si teď něco pouštět my?“ zeptali se mě Filip (14) a Sofie (17) při rodinném výletě, když už je nebavilo asi hodinu poslouchat se mnou mé oblíbené dark country. Říkají mi důvěrně "dinosaurus", takže jsem se nedivil a očekával kteroukoliv z neidentifikovatelných r’n’b nebo rapových pseudostars, v nejlepším případě Taylor Swift. Jaké bylo ale mé překvapení, když v krátkém sledu zazněly Wake Me Up Before You Go-go od Wham, Sweet Caroline od Neila Diamonda a na závěr jako zlatá tečka Mám ráda cestu lesní od Heleny Vondráčkové. V tu chvíli nebylo překvapenějšího otce, než jsem já. Mí dva teenageři hulákali na celé kolo a já s nimi. Co se to vlastně stalo, že je retro v kurzu mezi těmi, kde bychom to čekali asi nejmíň?
Hudební věk, který překvapil Spotify i sociology
V ročních přehledech Spotify Wrapped se loni objevil hudební věk. Kromě nejposlouchanější skladby, umělce, kapely a podcastu tak vidíme také to, z jaké doby pochází většina hudby, kterou jsme během roku poslouchali.
A z výsledků posledních let padá brada nejen rodičům, kteří platí rodinné předplatné, ale také hudebním teoretikům a sociologům.
Velká část teenagerů má totiž hudební věk kolem padesáti let — někdy i víc. Písničky, které jsme i my dinosauři (jak mi lehce sarkasticky přezdívají) považovali za retro, se běžně objevují v nejčastěji přehrávaných playlistech našich dětí.
Přehledy wrapped i s hudebním věkem jsou každoročně jednou z nejsdílenějších informací závěru roku a to, co bylo míněno původně jako zábavná statistika, ukazuje překvapivý trend: příslušníci generace Z s nadšením objevují hudbu, která definovala mládí jejich nejen rodičů, ale snad i babiček. Proč?
Historie na dosah ruky
GenZ je první generací, která má de facto celou hudební historii doslova a do písmene na dosah ruky, respektive několika málo kliků. Spotify i YouTube poskytují zdarma přístup ke gigantickému archívu hudby od doby, kdy ji lidé začali nahrávat.
Naše generace objevovala hudbu v rádiu, obchodech s deskami a CD a také na MTV. Dnešní teenageři mají internet — a streaming smazal hranice definované časem. ABBA, Metallica, Neil Diamond, Taylor Swift, Prago Union i Viktor Sheen dnes existují organicky v jednom časoprostoru.
Pro generaci Z není hudba z osmdesátých a devadesátých let retro. Je to prostě další hudba, kterou mají na dosah jednoho kliknutí.
Když mladí lidé mluví o starší hudbě, často říkají, že je upřímnější a procítěnější. Což je pochopitelné zvlášť u generace, která vyrostla v plně digitalizovaném světě. A nostalgie v tom přitom nehraje žádnou roli. Ta teenagery nezajímá. Hledají emoce a autenticitu a ty se u tiktokových hvězdiček hledají docela těžko.
Svoji roli ale hraje i rodina. Když jsou jedny z prvních písniček, které slyšíte, právě ty, které vám rodiče pouštějí v autě, uloží se vám podvědomě do paměti dávno předtím, než si je začnete sami vyhledávat a přidávat do seznamů nejoblíbenějších skladeb.
Druhý život na obrazovce
Dalším impulzem je popkultura.
Když se v prvním Iron Manovi (rok 2010) objevila skladba Shoot to Thrill od AC DC z roku 1980, okamžitě jí to vystřelilo do horních příček hitparád. V marvelovském Deadpool & Wolverine (2024) zazněla Like a Prayer od Madonny z druhé poloviny osmdesátek, efekt byl podobný.
Asi největší comeback ale zažila Kate Bush. Když ve čtvrté řadě Stranger Things použila Max její Running Up That Hill jako kotvu k realitě v jedné z nejdramatičtějších scén celého seriálu, stal se zázrak. Skladba, kterou v roce 2022 dokázalo identifikovat jen pár fajnšmekrů, se přes noc vyšvihla do čela hitparád doslova a do písmene po celém světě.
Pro desítky milionů mladých diváků už stará hudba není jen součást archivů. Najednou jsou to jejich písně, jejich příběhy a jejich emoce.
Hudba je univerzální jazyk
Asi nejhezčí na celém tom trendu je, jak dokáže hudba spojovat lidi bez ohledu na věk, původ nebo generaci. Kdysi tyhle písničky poslouchali naši rodiče. Pak jsme je poslouchali my. A dnes je přes streaming objevují naše děti a světe, div se, reagují na ně úplně stejně jako my tehdy.
Jsou tak možná první generací v historii, která sdílí část svého hudebního soundtracku se svými rodiči, a vůbec jim to nepřijde zvláštní. Kdysi se tomu říkalo „hudba pro starší a pokročilé“. Dnešní teenageři ji prostě vytáhli z hudebních archivů, které pro ně vlastně nejsou archivem, ale živou hudbou. Samozřejmě to neznamená, že by neposlouchali současné interprety. Jen už v hudbě neexistuje ta generační propast, která tu dlouho bývala.
Technologie nás sice rozdělily do přesně definovaných marketingových kategorií, ale dobrá hudba se tomu dokázala vzepřít. A tak se dnes klidně může stát, že rodiče a děti sedí v jednom autě a z plných plic zpívají stejný refrén. A nikomu to nepřijde divné.
A je úplně jedno, jestli vznikla v roce 1964 nebo loni.
