Zaujaly mě dvě zprávy. Hurvínka čeká rebranding a Washington Post masivně propouští. Staré značky, řečeno marketingovým slovníkem, se střetly s novou dobou.
Generace českých dětí slyšely štěkání Žeryka, oslovení „taťuldo“ a „Hurvajs“. Generace nejen Američanů, ale lidí na celém světě, kteří potřebovali nebo jen chtěli vědět, co se děje za oponou politiky, znaly vlivný americký list. I ti, kteří politiku nesledují, viděli alespoň film Všichni prezidentovi muži o aféře Watergate, řečeno slovníkem hokejových komentátorů – „klenotem“ moci médií té doby. Ostatně Robert Redford a Dustin Hoffman v hlavních rolích novinářů také napomohli mým pokusům něco sepisovat v domnění, že změním svět.
Divadlo loutkové i politické ale v současnosti podléhá jiným požadavkům obecenstva. Někdo změny zachytí včas, jiný se pokusí udržet na vlně nostalgie svých věrných, ostatní skončí. Budeme svědky proměny i zániku mnoha dalších. Ukáže se vnitřní sila každé značky. Co je opravdu za ní.
Člověk kulturní a společenský má stále něco, co technologie nemají: je jedinečný, tvůrčí. Má duši a je schopen lásky. I nenávisti.
Věřím, že nad technoroboty, ukusujícími jako Čapkovi mloci dosud známý svět, nezvítězí nějaký pokus člověka stát se racionálnějším a rychlejším. Celé ty hry s datovou novinařinou a podobnými termíny jsou spíš další marketingový pokus o přizpůsobení se slovníkem než skutečným novým obsahem. Kulturu i média technologie ovládnou a změní. Ostatně se to již děje rychlostí nevídanou.
Člověk kulturní a společenský má však stále něco, co technologie nemají: je jedinečný, tvůrčí. Má duši a je schopen lásky. I nenávisti. Chcete-li, dokáže se dotknout alespoň na nepatrný moment nekonečnosti. Právě tvorbou, díky schopnosti navazovat vztahy, které jsou více než jen užitečné. Je samozřejmě možné, že v nás zvítězí lenost, chtivost, podbízivost. Mnohokrát v dějinách jsme se dobrovolně a s písní na rtech stali nástroji „banality zla“, není tedy důvod si nemyslet, že se stejnou radostí podlehneme „banalitě technologií“. Opět s vírou, že tak budujeme lepší svět.
Technologie nejsou zlo a divadlo ani potřeba zasvěcených informací nezaniknou. Co se nám může stát, že podlehneme lákavé přitažlivosti nemyšlení. Vždyť umělá inteligence s námi hovoří tak vstřícně a současně nabízí uhlazená řešení. Jenže právě v tom je ten háček.
Kultura, která nás nutí přemýšlet nad sebou i společností, informace, které mění či rozbíjí naše představy o sobě i jiných, vůbec nemusí být vstřícné a už zdaleka ne uhlazené. Myšlení i střet s odhalenou pravdou bolí. Vyhýbáme se mu, protože bortí náš zaběhlý způsob života i představy o nás samotných. Jednoduše řečeno, nechceme to slyšet ani vidět, neboť máme svých starostí dost. Je to stará známá volba mezi nepohodlím riskantního života ve svobodě a smrádkem, teploučkem a jistotami nesvobody. Jen nástroje se mění, věčné dilema zůstává.
Žijeme v době, manažerským slovníkem, nebývalých výzev. Ta hlavní je, jak to udělat, abychom nepodlehli představě, že lepší technologie vyřeší za nás lidské otázky. „Co je císařovo, dávejte císaři, co je boží, Bohu,“ pravil jeden z nejzajímavějších lidí. Oddělit to, co svěříme technologiím, a co musí zůstat úkolem člověka, je naše práce druhé čtvrtiny 21. století. Pokud to dokážeme, pak se divadla ani média nemusí o svoji budoucnost bát. I když jejich novou podobu by Spejbl asi už nepoznal.
