Kultovní Sheldon Cooper v seriálu Teorie velkého třesku byl přesvědčen, že vzpouru robotů povedou bankomaty, proto měl peníze schované doma v krabičce. Na Čechy si ale roboti nepřijdou.
Zdejší rozumbradové pochopili, že místem střetu s digitální ekonomikou budou obchody. Především pak nákupní centra, ty chrámy rozkoše, kde zejména o víkendech tráví spousta lidí volný čas, protože potřebují svoji pravidelnou dávku slev a výhodných cen. Což je vzrušení, jemuž nelze odolat a kterým nás vychytralí prodejci ovládají snadněji než kdysi v devatenáctém století Britové nebohé Číňany levným opiem.
Leč našinec nemá rád změny, a když, tak ne nějaké veliké. A tak svoje nákupní vozíky chce pěkně přivézt k pokladně, tam vyložit nákup na pás a sledovat při práci pokladní, což vždy potěší; sledovat někoho, jak musí pracovat, když jeden má volno. A o tuto radost z pohledu na trpícího bližního nás chtějí obchodníci připravit. Sám si nákup proženeš čtečkou a zaplatíš.
Naštěstí se našli tací, kteří si tyto novoty nechtějí nechat líbit a svoji rozkoš z nakupování chtějí jako vždy zakončit u pokladny s živým člověkem, a ne u nějakého stojanu. Kde navíc musíte často podle obrázků hledat, co jste to vlastně koupili, a sami si spočítat houstičky nebo koblížky (to podle vkusu každého soudruha) v sáčku.
Já jsem si zaplatila, a tak si nebudu nic markovat sama a za svý peníze, já si chci pěkně vystát frontu, na jejímž konci je člověk.
Protože patřím k těm, kteří s radostí přešli od fronty u pokladen k přeci jen hbitějšímu procesu bez lidské účasti, samozřejmě až na okamžiky, kdy místo něčeho s kakaovou náplní stále ťukám do toho s čokoládovou, abych nakonec zjistil, že vnitřek mé sladkosti je vanilkový, nevšiml jsem si revolty proti robotům, která se rozjela po sítích i v obchodních centrech samotných. Až když jsem zaslechl paní, (zajímavé, že tyto věčně nespokojené dámy připomínají i po čtyřiceti letech mimo školu učitelky občanské výchovy křížené s domovními důvěrnicemi; co asi dělají dnes jejich repliky?) no prostě až když jsem uslyšel zpoza svého pokladního robota remcání, že ona si zaplatila, a tak si nebude nic markovat sama a za svý peníze, já si chci pěkně vystát frontu, na jejímž konci je člověk, pochopil jsem, že rozbíjení strojů jednadvacátého století započalo.
Prý probíhá bojkot těch digitálních pokladen bez lidí. Nerad bych protestující zklamal, ale stejně jako si nechodíme do banky pro peníze na přepážku, ostatně už jsem úplně zapomněl na ty nervy v pátek odpoledne, když zavírala banka, a já se tam řítil s papírovým platebním příkazem, abych měl na něm „dnešní“ datum a mohl ho odfaxovat tiskárně, aby ta zase mohla začít tisknout, tak podobně se digitalizují i jiné lidské činnosti. Jako jsou pokladny.
Reklama
Nebojte se ale, možností práce pro lidi je stále dost, stačí se podívat na Instagram, kolik třeba koučů, trenérů a pořadatelů konferencí se dokáže uživit, to v té papírové době nebylo. Zase bylo víc přepážek s lidmi, kteří uměli zacházet s razítkem. Doba se mění. Roboti tu jsou a mně osobně neosobní pokladny vyhovují, vlastně si tak zvládnu pořádně prohlédnout, co jsem vlastně koupil. A pak ta radost, že jsem se naučil ovládat novou technologii, je opravdu k nezaplacení.
A chcete-li opravdu, aby nezanikl v obchodě kontakt mezi zákazníkem a prodávajícím, baví-li vás small talk s prodavačem či prostě jen sledovat, co si koupil ten před vámi, pak podporujte malé obchody. Musíte si připlatit, ale to je za tu člověčí práci. To má, řekl bych, větší smysl, než chtít slevu zadarmo.
Třeba u nás začínají v sobotu trhy na náplavce a už se těším na své oblíbené pekařství a jeho tvarohovo-meruňkové koláče. Navíc otevření trhů u Vltavy je pro mě jasným důkazem, že jaro bude.
